Žena, která z maratonu udělala vrcholový sport
Norská vytrvalkyně Grete Waitzová byla pro maraton stejně důležitá jako Martina Navrátilová pro tenis. Rekreační disciplínu posunula do sfér vrcholového sportu. Byla mistryní světa, skončila druhá na olympiádě, čtyřikrát překonala světový rekord a především devětkrát vyhrála maraton v New Yorku.
Přitom se k maratonu dostala spíše náhodou. A prsty v tom měla Praha. Přesněji řečeno: pražské mistrovství Evropy v roce 1978. Waitzová získala bronz na 3000 m a na poloviční trati doběhla pátá, což norská média interpretovala jako neúspěch. "Vstávám denně v pět ráno, abych stihla dva tréninky, pracuji na plný úvazek jako učitelka - a oni o mně napíší, že jsem zklamala?" komentovala nelichotivé titulky Waitzová.
Druhým pražským okamžikem, který ji v atletice posunul jinam, bylo poznání, že i když bude dávat tréninku maximum, nebude moci na dráze soupeřit s nadopovanými Východevropankami ze středisek vrcholového sportu. Bylo jí pětadvacet let a s běháním chtěla praštit. Nakonec věci nabraly nečekaný směr. Naštěstí pro ni i pro světový maraton.
Na podzim toho samého roku přišla pozvánka od Freda Lebowa, organizátora Newyorského maratonu. Zkušený manažer usoudil, že právě Waitzová má potenciál dokázat na královské trati velké věci, a poslal jí i manželovi Jackovi letenku.
"Ne, absolutně ne. Nikdy," zněla její první reakce na maratonskou nabídku. Byla zkušenou dráhovou běžkyní, byla mistryní světa v krosu (celkem získala pět titulů), ale na 42 kilometrů si netroufala. Už proto, že do té doby neběžela v kuse více než dvacet kilometrů. Nakonec se nechala přemluvit.V New Yorku se až do 27. kilometru držela soupeřek. Nevěděla, co od maratonu očekávat, tak nechtěla zbytečně přepálit start. Potom usoudila, že sil má ještě dost, a nastoupila do trháku. Cílem nakonec proběhla s náskokem devíti minut na druhou nejlepší běžkyni. A navíc ve světovém rekordu 2:32:20, když ten předchozí vylepšila o více než dvě minuty.
Za odměnu dostala 20 dolarů, za což si mohla zaplatit taxík na letiště, kam okamžitě spěchala. Druhý den přeci musela učit. Její jméno se objevilo ve všech významných světových novinách, jen žáci ve škole nedaleko Oslo netušili, co se jejich učitelce o víkendu povedlo. A ani ona zřejmě v té chvíli nevěděla, že jejích 15 minut slávy z New Yorku se protáhne na 13 let.
I když byla nejlepší maratonkyní světa, za maratonkyni se nepovažovala. Její hlavní disciplínou zůstávaly dráha a kros. Do New Yorku si vždycky odskočila na konci sezony na maraton a většinou ho vyhrála, často ve světovém rekordu. Nakonec svůj nejlepší čas stlačila na 2:24:54.
Dlouho také odmítala změnit přípravu. Základem byl dráhařský trénink, jen poslední měsíc před New Yorkem přidala souvislé běhy okolo 25 kilometrů. Narozdíl od soupeřek i následovnic nesázela na velké objemy, víc věřila kvalitě. "Raději si dám 90 minut rychle než dvě a půl hodiny pomalu," říkávala.
Dalším důvodem, proč nechtěla opustit dráhu a kros, byla skutečnost, že na přelomu 70. a 80. let nebyl maraton na programu olympiády ani ME - a mistrovství světa se ještě nekonala. Být šampionkou na dráze znamenalo získat respekt, naopak ženský maraton byl brán ještě spíše jako kuriozita.
To se změnilo v roce 1983, kdy se v Helsinkách konal první světový šampionát. Waitzová jasně zvítězila, s tříminutovým náskokem.
Byla favoritkou i pro olympijské hry v Los Angeles 1984, kde měl maraton premiéru. Dva dny před startem si ovšem hnula se zády. Důvodem byla zřejmě příliš měkká postel. Odmítla jít k lékaři a spoléhala na to, že se to samo srovná. Chvíli měla vůbec problémy chodit, ale nakonec ji fyzioterapeut dal aspoň nějak dohromady. V závodě, na který čekala celou kariéru, skončila druhá. Jednak ji omezovalo zranění a jednak ten den skvěle běžela světová rekordmanka Joan Benoit Samuelsonová.
Podle norských novinářů to bylo zklamání. Pouze druhé místo. "Jak někdo, kdo neběžel, může být zklamaný? Já jsem běžela a jsem spokojená, tak by snad spokojeni mohli být i oni," reagovala Waitzová.
Při další olympiádě v Soulu musela vzdát kvůli zranění kolene, ale podařilo se jí ještě vyhrát Londýn a sbírku z New Yorku zkompletovat na devět triumfů. V roce 1990 tam závodila naposledy, v 37 letech stále stačila na čtvrté místo.
Potom se s manželem usadili na Floridě. Dál propagovala běhání, pracovala pro Adidas a odpočívala od tlaku, na který byla zvyklá z domova. V Norsku dodnes patří mezi největší sportovní osobnosti, v popularitě se drobná a skromná žena mohla směle rovnat nejúspěšnějším lyžařkám a rychlobruslařkám.
Maraton v New Yorku si nakonec zaběhla ještě jednou, v roce 1992. Klusala vedle organizátora Freda Lebowa, který tak oslavil své šedesátiny. Do cíle doběhli za 5 hodin a 32 minut. Waitzová měla oči plné slz, protože věděla, že Lebow umírá na rakovinu a že se s ním už nikdy neproběhne.
V úterý, po šestiletém boji, podlehla stejné nemoci i ona.

