V zemi nikoho

Zemí nikoho se v maratonu nazývá úsek zhruba od 21. do 30. kilometru. Už běžíte druhou půlku závodu, ale před vámi je ještě slušná porce práce, nohy začínají bolet (pokud už dávno nebolí) a cíl je ještě v nedohlednu.

Za zemi nikoho v přípravě na jarní maraton považuji listopad a prosinec. Už je na čase se pustit trochu víc do práce, ale k cílové rovince je stále pořád daleko.

Tělo s tím nemá problém. Jen v hlavě je jaksi zakódováno, že maraton je až příští rok. Na všechno tedy dost času. Odpočaté tělo si celkem v pohodě běhá a zvyká si na opětovné zvyšování zátěže, zatímco hlava má ještě pohov. Například nechápe, proč už znovu jíst maratonsky střídmě. 

A tím nemám na mysli jen sebe. Útlá japonská olympijská šampionka Naoko Takahašiová (Sydney 2000) byla známá tím, že v těsně pozávodním období dokázala rychle nabrat až sedm kilo. Pojídat půlkilové steaky pro ni bylo skoro rutinou.

Žádný steak za poslední měsíc jsem neměl, ale na váhu si raději nestoupám. Že došlo k nějakým kvantitativním změnám, vím i bez toho. Kupodivu na to nepotřebuji pásek u kalhot, stačí obyčejný pásek u hodinek. Od jara jsem na něm ubral dvě dírky, teď řemínek na té poslední začíná tlačit.

Ale jednu výhodu běhání v zemi nikoho má. Je prima počasí. Aspoň zatím.

About