Když jsem byl před osmi lety v Torontu jako student jazykovou školou povinný, běžecký svět šel ještě obloukem mimo mě. Ale pamatuji si, že jednoho víkendového dne byly v centru nějaké objížďky, protože se zrovna běžel maraton. Nenapadlo mě se jít podívat, dnes bych to samozřejmě udělal.
Toronto je město maratonu zaslíbené - a má s tím problémy. Konají se tam dva závody na 42 195 metrů a dělí je od sebe pouhé tři týdny. Jeden se běhá v září, druhý v polovině října. Oba jsou kvalitně obsazené, zhruba stejně velké a ten lepší z nich má dokonce Silver Label od IAAF. Jeden se běží převážně po
pobřeží Lake Ontario a druhý vede
downtownem.
Oba však v den D dokáží slušně zkomplikovat dopravu v centru města. Vedení torontské radnice už oběma skupinám pořadatelů dalo najevo, že dvakrát za podzim je to až příliš. Ideální by bylo, kdyby se oba závody sloučily v jeden, nebo alespoň konaly každý v jinou roční dobu. Nastala druhá varianta: od roku 2011 se jeden poběží na jaře a druhý na podzim.
To však není všechno. V nadcházejících volbách kandiduje na starostu chlapík, který si do programu jako jedno z hesel dal odstranění maratonů ze silnic v centru města.
"Ať se běhá v parcích," navrhl. Ovšem to se v případě tisíců účastníků a parku, kde najdete maximálně šestikilometrový okruh, realizuje poněkud složitěji.
S podobným návrhem přišli letos i radní z Prahy 1. Starosta pak ovšem před kamerami (je volební rok) předával medaile vítězi PIM a bylo mu jedno, že se tak děje v samém centru města...
Jako ortodoxní běžec bych měl křičet, že přeci máme právo závodit v centru, že ulice jsou tu pro lidi a že takový maraton má každé větší město. Na druhé straně chápu, že lidé žijící v těchto částech nemusí z maratonu a dalších akcí být přímo nadšeni. O obchodnících, kterým v zavřených ulicích v ten den asi byznys nekvete, ani nemluvě.
Jsou města, která se - narozdíl od Prahy - snaží negativní reakce části obyvatel mírnit tím, že si všechny závody od těch nejmenších až po maraton odkroutí v jeden den. Zřejmě je to i finančně méně nákladné. Z těch bližších stačí jmenovat Košice, Bratislavu, Drážďany, Vídeň, Mnichov nebo Linec.
Naopak Berlín to má zařízené stejně jako Praha. Ale v německém hlavním městě jde o takové monstrakce, že na nich město vydělá miliony eur a těch pár dnů komplikované dopravy za to stojí. Navíc atmosféra svobodomyslného Berlína je trochu jiná. Lidé jsou tam zvyklí na leccos a každá změna zažitých pořádků je vítána.
Za sebe můžu říct, že bych vyhnání maratonu z Prahy 1 v klidu přežil. Co si budeme namlouvat - běhání v centru měst, i při odkloněné automobilové dopravě, není pro naše zdraví žádný extra dárek. Možná jsem i zhýčkaný tím, že v Praze žiji skoro polovinu života a nijak mnou tedy necloumá, že se mohu proběhnout po Karlově mostě či Národní třídě a pokochat se pohledem na Hradčany. Podobné věci jsem neprožíval ani v cizině.
Při závodech nemám čas pokukovat po pamětihodnostech, ty si mohu užít jindy. Podstatnější pro mě je, aby se běželo v příjemném prostředí, na rychlé nebo zajímavě náročné trati a aby organizace skvěle klapala.
Pokud by se pražské závody přesunuly do Dejvic, Vršovic nebo třeba i na Jižní Město, bylo by mi to jedno. A že by se to dobře nevyjímalo na prospektech PIM? No a co... Půlmaratonský osobák jsem si zaběhl na periferii Mnichova, kde se běželo po silnicích mezi okrajovými vesničkami, část trasy vedla po polní cestě, chvíli parkem - a přesto to byl prima závod. Jeho atmosféru dělají úplně jiné věc.
Jestli maraton a další závody opustí Prahu 1, věřím, že radnice se bude za zájmy svých po klidu bažících občanů statečně stavět i v případě fotbalových chuligánů, protestujících odborářů či stávkujících zemědělců. Tam ať konšelé také ukáží své lokty.