Sen o tisíci kilometrech
Loni jsem se zranil 6. prosince, předloni už dokonce začátkem listopadu, takže v přípravě na novou sezonu mám ve srovnání s předchozími lety už solidní kilometrový náskok. Teď ho jen udržet.
Soupis posledních týdenních kilometráží přitom není nijak oslňující. Spíš je směšný. Ale důležité je, že není nulový: 41 km, 40 km, 22 km, 16 km, 47 km a 57 km. A důležitá je hlavně ona stoupající tendence.
V uplynulém období došlo v mém běžeckém životě k několika zásadním změnám. K těm, které zde stojí za zmínku, patří rozhodně poněkud dramatické vytrhnutí šestky vlevo dole. Zjistil jsem, že od té doby, co ji nemám, běhám rychleji a uvolněněji. Počítám, že tento jev ještě nebyl v odborné literatuře popsán, ale na základě mých zkušeností je to tak: zmíněný zub je překážkou běžeckých výkonů. A konečně mám vysvětlení pro mé předchozí časy...
Po skoro pěti letech jsem také vytáhl čelovku (dalo práce, než jsem ji doma našel) a začal s ní po večerech běhat. Jako v roce 2008, kdy jsem měl životní formu. Ale neoprášil jsem ji z pověrčivosti. Jen se teď nějak z pracovních důvodů nedaří běhat po ránu. Tedy asi by to šlo, ale dávat si budíka na 5.30 budu, až v tom uvidím nějaký hlubší smysl.
A kupodivu mi ani tolik nevadí zima. Zatím. Zatím se to dá vydržet. Neotravují psi, z cest zmizeli cyklisté, většinou svítí sluníčko a ještě to neklouže.
Zrovna dnes jsem proběhl lesem jako v dobách své největší slávy. Nebo jako bych přes noc shodil deset kilo. Skvělé tempo a ještě lepší pocit. Pravda, bylo to jen patnáct kilometrů, ale to je v téhle době ještě nepodstatný detail.
Občas se stane, že mě v dlouhém kopci s gustem předběhnou běžci, kteří by za mnou za normálních okolností, řekněme, výrazně zaostávali. Vždycky si v té chvíli pro sebe řeknu: "Počkej v září".
Chybí mi k tomu jen tak málo. Po dlouhých letech proběhat zimu. I kdyby z toho bylo měsíčně "průměrných" 300 km, do začátku jara by to byl tisícikilometrový náskok ve srovnání s předchozími dvěmi sezonami. A potom...
