Přichází podzim. Přichází...

Včera jsem prvně všimnul listů zbarvených do hněda, oranžova a žluta. Teploty už klesají k desetistupňové hranici, sluníčko svými paprsky šetří a existují lidé, kteří už odkládají kraťasy. Vznešeně se tomuto stavu říká, že přichází podzim. My, příležitostní maratonci, říkáme, že nadchází čas maratonu.

Když na jaře vedli fotbalisté Dortmundu několik kol před koncem bundesligu s velkým náskokem, trenér všem pod hrozbou pokuty zakazoval mluvit o titulu. Slovo "Meisterschaft" bylo tabu. Všichni okolo něj chodili po špičkách a neodvážili se ho vyslovit.

I já jsem letos "M-Wort" (byť samozřejmě jiného významu) dlouho ignoroval a nahlas o něm mluvil jen v nejdůvěrnějších hovorech.

S tím je konec. Už se nemusím zdráhat. Vlastně jsem maratonský trénink završil a čeká mě pouze tapering, nebo-li vyladění.

Slyšel a četl jsem mnoho o tom, jak moc se ho běžci bojí. Nechtějí si připustit, že by měli omezit a snižovat své objemy. Bojí se ztráty formy a kondice. S ničím takovým problém nemám. Naopak jsem se na tapering těšil. Už jen pár symbolických běhů (jen jeden nad 20 km!), už žádné vysilující štreky na letním slunci, už žádné ranní víkendové vstávání. Odpočinek přeci dělá mistry.

Jsem smířený s tím, že můj osud je teď v rukou maratonského boha. Osm měsíců ode mě starostlivě odháněl nemoci a zranění neslučitelné s běháním, tak snad si to teď na poslední chvíli nepokazí.

Ještě nikdy jsem tři týdny před dnem D (vlastně M) nebyl tak klidný. Nikam se neženu, nic nemusím, na váhu už raději nelezu. Své jsem si odmakal a teď už nic nenapravím.

Nedávno jsem přirovnal trénink na maraton k těhotenství. Asi to nebude jenom bonmot. Dneska jsem dostal ohromnou chuť na chleba s máslem a medem. Po deseti letech? Po patnácti? Tak jsem si ho s gustem dopřál.

Čas maratonu se asi vážné blíží. I pro mě.

About