Povolení běhat
V životě jsem udělal několik špatných rozhodnutí. Jedním z nich bylo, že jsem nešel studovat medicínu. Nebo aspoň fyzioterapii.
Myslím, že bych pro ně měl předpoklady. Stačilo totiž pár let věnovaných běhání a znám tělo snad líp než absolvent lékařské fakulty. Přesvědčil jsem se o tom nedávno, když jsem zašel s bolavým kolenem k fyzioterapeutovi a ten potvrdil mé podezření, že bolest na místě, kde se patella upíná k tibii, je způsobena problémem v oblasti trochanderu a iliotibiálního pruhu.
Když to přeložím do běžecké češtiny – mám na nějaký čas utrum. Pauza trvá už dva týdny a ještě dva týdny bude trvat. To v lepším případě. Dvaačtyřicet kilometrů v prosincové kapitole tréninkového deníku bude vypadat zajímavě až symbolicky, ale také mimořádně bídně. Obloukem jsem se vrátil na začátek roku.
Pokud všechno půjde v pohodě, naskočím zase v lednu do známého kolotoče. Opatrný začátek, polykání skromných tréninkových dávek, obava při sebemenší bolesti kdekoli, pak snad nepatrné zlepšování.
Každým dnem nucené pauzy cítím, jak rezivím. Jak přibývají kila, jak odchází kondice, jak slábne motivace. A jak těžký ten návrat bude. Nevím, jestli na něj ještě vůbec mám. Jestli už nepřišel čas dát slovu „rekreační běhání“ jeho slovníkový význam.
Fyzioterapeut mi dal povolení od ledna zase běhat. A také mi kladl na srdce, abych nejbližší dva měsíce neabsolvoval žádný maraton. To jsem mu s klidným svědomím odkýval. Už dlouho jsem nedal tak jednoduchý slib.
