Pod hranicí běžecké důstojnosti

Přesně po 404 dnech jsem se vypravil na běžecký závod. Nejdříve optimistická zpráva: nedělá mi žádný extra velký problém držet tempo maratonu za 2:59:59. A teď jedna méně dobrá: vydržím to jen deset kilometrů. Můj návrat byl poněkud rozpačitý - slušně řečeno.

Bylo mi jasné, že dnešní den skončí jedna pro mě celkem důležitá série. Od Běchovic 2004 (40:17) jsem vždycky dal desítku pod čtyřicet. Celkem v sedmnácti závodech. Na dráze, na silnici, částečně po sněhu i při vedrech, tady i v Bavorsku, v lednu i při vrcholu sezony. Navíc se mi to dvakrát povedlo i při mezičase závodu na 25 km a jednou při půlmaratonu. Celkem tedy dvacetkrát.

Nicméně vzhledem k tomu, že poslední desítku jsem běžel v říjnu 2008, to byla poněkud virtuální série. Nebylo na čem dál lpět.

Kdysi jsem desítku pod čtyřicet považoval za hranici své běžecké důstojnosti. Dokud nemám natrénováno na takový čas, nemá cenu na závody chodit. Letos jsem tohle hledisko musel změnit. Kdybych na něm dál trval, taky už bych si nemusel nikdy zazávodit. Přesto jsem v koutku duše doufal v nějaký solidní čas. Třeba 40:32 nebo 41:12 by bylo krásných, vážně.

Místem comebacku byla Pražská relativní desítka (PRD), jeden z mých nejoblíbenějších závodů. Běžel jsem ho už popáté, prvně v roce 2003. Tehdy jsem vyhrál cenu pro nejtěžšího závodníka, poprvé a zatím naposledy jsem někde stál na nejvyšším stupínku. Však také v dnešním tištěném programu mi patřilo místo v TOP 10 nejtěžších běžců historie závodu...

Nejlepší čas jsem na PRD jsem měl 38:40 z roku 2005.

Závod se běhá v oboře Hvězda a jeho zvláštností je to, že je maximálně spravedlivý. Výsledný čas se totiž přepočítává na ideální běžeckou váhu 70 kg. I když pominu, že ideální váha je přeci jen asi ještě o trochu níže, vždycky jsem na tom vydělal a v pořadí se posunul. Běží se čtyři kolečka po absolutní rovině a v každém okruhu je možno na občerstvovačce do sebe kopnout pivo, za což se odečítají od výsledného času další tři minuty. Prostě pohodový závod, kde o časy až tolik nejde.

Naposledy jsem ho běžel před pěti roky. A tak jsem dneska trochu zíral, když jsem po příchodu viděl dlouhou frontu u registrace. Kdysi nás tady běhalo jen pár desítek, teď přišlo 196 lidí. Dříve jsme dostali plátěná čísla a čtyři sichrhajcky, dneska nějaký nalepovací zlepšovák, který na tričku nedržel. Občas je ten běžecký boom poněkud otravný.

Po startu jsem se nikam nehnal. Na trati nejsou kilometrovníky a tak je snadné přepálit. Podle pípnutí jakéhosi Garmina jsem usoudil, že první kilák mám za 4:12. To je tak akorát, abych zrychlil k nějakému důstojnému času.

Už jsem bohužel nezrychlil. Většinu závodu jsem běžel s pětinásobným vítězem, jemuž jsem vlastně dělal vodiče. Trochu mě deprimovalo, že na každém okruhu mi před občerstvovačkou utekl se slovy: "Jdu na jedno." Já samozřejmě netankoval, takový hazardér nejsem. A za pár minut mě zase doběhl s ujištěním, že dá pozor, aby mi případně nezvracel na záda.

Abych to neprodlužoval. Dokázal jsem většinu závodu držet krok s chlapíkem, který váží 94 kg a kopnul do sebe čtyři piva. Což pochopitelně není nic k chlubení.

Neoficiální cílový čas - 42:45. Nic úžasného jsem nečekal, ale tohle mě přeci jen nepotěšilo. Je to vlastně ideální mezičas při maratonu těsně pod tři hodiny... Nejhorší desítka od července 2004. Ale tenkrát se běželo ve třicetistupňovém vedru a na trase byl pořádně výživný kopeček.

Vždycky jsem po nepovedeném závodě měl spoustu výmluv. Buď jsem byl nevyspaný, nebo jsem to šel z plného tréninku, případně bylo špatné počasí, někdy jsem to přepálil - většinou se takových věcí sešlo víc. Dneska není důvod se vymlouvat. Scházely mi tři prostinké věci:

1. vytrvalost

2. rychlost

3. síla

Jediné, co mi přebývalo, jsou kila. Samozřejmě se není čemu divit. Běhání je spravedlivý sport a s pauzami a tréninkovými objemy za poslední dva roky se nedají dělat zázraky. Ale čas šest minut za osobákem jsem prostě nečekal.

Říkám si, jestli má vůbec cenu snažit se dál soustavně trénovat. Trápit se kvůli dobrým časů mě bavilo. Tohle mi bohužel smysl nedává. Je půlka května a makat přes léto na tom, abych v říjnu desítku stlačil pod čtyřicet, mě dvakrát neláká. A hledat nové hranice běžecké důstojnosti?

Když jsem z Hvězdy odcházel, hrál se před oborou na trávě kriket. Měl jsem se jich zeptat, jestli by mě nevzali do party. Tenhle sport by mě mohl bavit. A neúspěch se dá případně hodit na druhé.

About