Po třech letech na bedně
Někdy se na závod nedostaví dostatečný počet kvalitních závodníků a pak se může stát, že i běžec jako já dosáhne umístění na bedně. Jako třeba dnes. Už se mi to přihodilo potřetí, ale zatímco v předchozích dvou případech šlo jen o věkovou kategorii, teď jsem se dokonce umístil v celkové klasifikaci.
Přitom dnešní hodinovku jsem z taktického hlediska poměrně pohnojil. První třetinu jsem přepálil a na konci slušně, byť důstojně tuhnul.
Ještě pátým kilometrem jsem proběhnul v čase 18:45 (osobák), což znamenalo tempo na pokoření hranice 16 kilometrů. Na což samozřejmě ani náhodou nemám.
Brzy jsem poznal, že jsem to rozběhnul příliš rychle. Přišla první krize, časy čtyřstovek se mírně zpomalovaly. Naštěstí asi na 8. kilometru mě o kolo předbíhal vedoucí závodník a kupodivu jsem se ho zhruba dva kilometry držel. Zřejmě měl taky krizi. Dvakrát mi dokonce uvolňoval dráhu, abych šel před něj, ale na to jsem opravdu nepomýšlel.
Desítku jsem měl za 37:53, což je třetí nejlepší výkon (pokud počítám i zřejmě kratší Nymburk) a vůbec nejlepší čas na dráze. Pak se mi vedoucí závodník vzdálil a já zase začal zpomalovat. Krize byla i motivační. Předbíhal jsem stále velmi pomalé běžce, ale neměl jsem u sebe nikoho, s kým bych držel pořádné tempo.
Posledních dvacet minut byla už jen křeč. Některé kilometry byly těsně pod 4:00 a bylo mi jasné, že osobák 15 750 m z roku 2007 nepadne. Jsem holt o čtyři roky starší a moc jsem toho letos nenatrénoval (vlastně na 10. kilometru jsem překonal letošní hranici 2000 km).
Patnáctku jsem měl za 57:24 (13 vteřin za osobákem) a nakonec mi rozhodčí naměřili 15 694 m.
Jsem spokojený, samozřejmě. I když o negative split nebo strojovém tempu nemůže být ani řeči. Rozdíl mezi nejrychlejším a nejpomalejším kilometrem byl děsivých 14 vteřin. Kromě přepáleného začátku se projevilo asi i nedělní martýrium na slunci.
Ale kdo ví, jestli ještě někdy budu na bedně.
