Píseň zhrzeného běžce aneb Ať žije KNB
Poněvadž nemám kanady
a neznám písně z pamp
vyloučili mě z osady
že prý jsem houby tramp
Jmenuje se Píseň zhrzeného trampa, asi to není nejlepší kousek Jarka Nohavici, ale mám ji rád. A myslím, že není jen o trampování.
Tramping byl kdysi svobodným hnutím, kdy lidé aspoň na víkendy utíkali z měst, užít si pár dnů úplné svobody a života bez dohledu, bez konvencí. V časech prvorepublikových i socialistických. Jak však Nohavica vtipně vystihuje ve své písni, hnutí bojující proti uniformitě městského života se postupem času obléklo do uniforem, jen trochu jiných. Vymyslelo si pravidla, zákazy a příkazy, rituály, hierarchii, dokonce i hymnu. Stalo se parodií sebe sama.
A prý se můžu vrátit zpět
až dám se do cajku
a odříkám jim nazpaměť
akordy na Vlajku
Běhání se vydalo, aspoň u nás, zdá se na podobnou stezku. Tuhle píseň si vybavuji při čtení vášnivých diskusí a rádoby zasvěcených článků o přirozeném běhání. Další škatulka, další nálepkování.
Ale běžci se zřejmě škatulkují rádi. Dělí se na chrty a hobíky, na bosoběžce a botaře, na špičkaře a pataře, teď tedy i na přirozené a ty ostatní. Dokonce řeší, jak, kdy a koho při běhu zdravit.
Hrdě se hlásím k tomu, že běhám v botách, při závodech mi záleží na mých časech, jsem ambiciozní (ve smyslu, že mám jakési ambice, ačkoli poměrně nízké), navštěvuji i komerční akce (byť ne ty úplně nej), občas vybíhám po asfaltových silnicích a párkrát jsem měl co do činění s tartanovou dráhou.
Nedojímám se nad zpěvem ptáků v ranní mlze ani nad tím, když mi přes cestu přeběhne srnka. Dokonce tzv. trénuju. Snažím se běhat s nějakým systémem, na jehož konci by mělo být aspoň přiblížení k určitému výkonnostnímu cíli. Slova jako intervaly, tempové běhy, vybíhání kopců, tapering nebo rovinky mi neznějí vulgárně.
Chodím po světě bez nože
to prý se nemože
to prý jsem cvok
Já jsem nikdy neplul na šífu
a všem šerifům jsem říkal Ba ne pane
já jsem ostuda trempů
já když chlempu
tak v autokempu
A zřejmě patřím i do škatulky chrt. Ne snad proto, že by moje závodní časy stály za potlesk. Ale přeci jen jsem (zatím) rychlejší než asi 90 procent běžců. Jsem navíc chrt té nejpolitováníhodnější skupiny. Tréninkové úsilí k dosažení maratonských časů okolo 2:30 se ještě běžeckými úřady toleruje, ale dřít se kvůli 3:00 a ještě na něj ani nedosáhnout? To už je vážně směšné.
Aby toho nebylo málo, nelíbila se mi knížka do Murakamiho ani knížka od McDougalla. Odpovídám tedy diagnóze "nepřirozený" a brzy budu zřejmě vyloučen ze společenství běžců.
Za polehčující okolnost mi nemůže být uznáno ani to, že nepoužívám sporttester, kompresní oblečení a nikdy (opravdu ani jednou!) jsem neběžel se sluchátky v uších. Navzdory tomu mi totiž uniká fundament a esence běhu, zkrátka mám silné ideologické nedostatky...
Dokud se trampské úřady
nepoučí z chyb
zpívám si to svý nevadí
a zase bude líp
Nejsem členem žádného sportovního klubu, takže na závodech si do kolonky oddíl většinou vypisuji název mého rodného města. Odteď tam budu psát Klub nepřirozených běžců (KNB). Brzy sem vyvěsím programové prohlášení a stanovy. Samozřejmě KNB bude mít svá pevná pravidla, hierarchii, hymnu a zájemci budou běhat v jednotném dresu.
Motto KNB může být jediné: Nevadí. Zase bude líp.
