PIM, lejbly, selebrity a čelendže
Lidská paměť není dokonalá, ta moje rozhodně ne. Určité vzpomínky vytěsňuje, jiné má rozmazané a další třeba zveličuje. Bude to asi platit i pro následující řádky.
Pražský maraton alias PIM byl mým prvním. Ale není to láska, ke které má člověk nutkání se neustále v myšlenkách či snad činech vracet. Z toho dne si pamatuji spoustu věcí a pocitů, které považuji za důležité, a ty ostatní někam uplavaly.
K věcem, které si nepamatuji, určitě patí to, jaká byla tehdy organizace. Byly kilometrovníky značené výrazně? Bylo na občerstvačkách dost jídla a pití? Fungovalo odbavování a vracení batohů? Jak vlastně probíhala registrace? Existovali už vodiči? A na jaký čas běželi? Posílaly se časy na mobil? Kdy se zveřejňovaly výsledky? Nevím. Vážně nevím. Byl jsem natolik zaujat sám sebou a svým nepravděpodobně úspěšným výkonem, že jsem tyhle věci pomíjel. A neměl jsem ani s čím srovnávat.
Naprosto neomylně si ovšem pamatuji na atmosféru. Byla skvělá, klidná, nepompézní. Kdyby to adjektivum neznělo blbě, asi bych řekl - byla běžecká. Více sportu, méně PR.
Za sedm let se toho hodně změnilo a změnil se i PIM. Na to, jakým směrem, můžou být různé názory. V mých očích si získal poněkud protivnou a nabubřelou image.
Před sedmi lety se ještě nesoutěžilo o labely IAAF a nepadala slova o světových časech. V ideálním počasí vyhrál za 2:12 Keňan, jehož jméno jsem pak už nikdy neslyšel - a to myslím, že keňskou běžeckou scénu poměrně dost sleduji.
Půlmaraton tu byl pro půlmaratonce a maraton pro maratonce. Samozřejmě je možné, že tehdy byly v programu také přidružené menší akce, ale jednak si to nepamatuji a hlavně pokud tu byly, byly opravdu jen přidružené. Dnes mám skoro dojem, že hlavní závod už hlavní není. Nejdůležitější jsou týmy a firemní (korporátní) štafety. Kdo ji dneska nepostaví, jako by nebyl.
V květnu se také v rámci PIM bude konat Allianz procházka na 2 km. Jasně, chápu, že jde o byznys a vyčítat komerčnímu maratonu, že je komerční, je asi stejné, jako se zlobit na holuby, že kálejí na sochy a chodníky. Nejsem nepřítel podnikání. Pokud je někdo za dvoukilometrovou procházku centrem Prahy ochoten utratit 150 Kč, je asi třeba ho zkasírovat. V tom Praha není výjimkou, pochopitelně. Jen to z ní nějak moc čouhá. Aspoň v mých očích. Z jednoduchého a krásného sportu se zkrátka stala "díra na trhu", již bylo třeba zaplnit.
Před sedmi roky - pokud se opět spolehnu na chybující paměť - neběžela žádná osoba, jíž se dnes říká celebrita. A pokud ano, zůstala ukryta v davu. Dnes by masová běžecká akce bez tzv. celebrity snad ani nemohla existovat. Letos to bude spisovatel, který se svým úmyslem běžet půlku a pak snad i celou maratonskou trasu svěřil v rozhovoru už tuším někdy v prosinci. Na fotografii, čirou náhodou, od hlavy až k patě ve třech pruzích.
Nám, co jsme tehdy měli premiéru, nikdo neříkal first timeři. Nebyly tu žádné Women´s Challenge ani jiná "háelpéčka", jak se říká v novinářské hantýrce. Každý si běžel tak nějak soukromě, pro sebe a za sebe.
Nebyly to špatné časy.

