Osmé jaro

Tak začalo jaro. Do toho kalendářního zbývá sice ještě týden, ale běžecké už je tady. Jak se pozná? V mém případě tak, že jdu ráno běhat už jen v tričku a trenkách, případně krátkých elasťácích. V sobotu jsem měl premiéru.

Je to moje osmé běžecké jaro. Na začátku toho prvního jsem vůbec netušil, že je to moje první sezona. Prostě jsem si řekl, že zkusím běhat. Ani si nepamatuji, jestli jsem měl tehdy nějaké plány. Určitě jsem v hlavě neměl slovo maraton a spíš bych řekl, že jsem čekal, že mě to bude bavit pár týdnů, asi jako squash. Nestalo se.

Dalších šest jar se sice vždycky něčím lišilo, ale jedna věc je spojovala. Měl jsem představu, že sezona bude završena maratonem pod tři hodiny. Někdy to byla snad i celkem realistická úvaha, v posledních dvou letech spíše odvážný plán a zbožné přání. Nestalo se.

Teď se moje jaro podobá zase tomu prvnímu. Nemám žádný plán, nic od sebe neočekávám. A upřímně řečeno ani netuším, jak dlouho mi letos běhání vydrží. Ne, nebudu nic psát o achillovce. Jednak už jsem toho o ní napsal hodně a pak také nechci nic zakřiknout.

Pokud mi bude dovoleno a současné popobíhávání se třeba postupem času změní v trénink, chci se zase vrátit k tomu, co mi přinášelo v minulosti "úspěch". Skoro ve všem. Abych věděl, co to vlastně bylo, vzal jsem si minulý týden do rukou tréninkové deníky z nejlepších let 2007 a 2008. Byla to zajímavá četba. Něco mezi sci-fi a memoáry. To jsem opravdu touhle dobou běhal už 90-100 km týdně? Dál dopředu jsem raději nelistoval...

Škoda, že jsem už dávno zahodil tréninkový deník z toho prvního jara.

About