O umění výmluv

K dosažení aspoň nějakých úspěchů ve sportovních aktivitách není nutný jen talent, píle, ohodlání a správná motivace. Důležité je také umět si dávkovat správné výmluvy ve správný čas.

Včera jsem v příjemné společnosti popíjel bílé víno. Nebylo ho málo, nebylo ho přehnaně mnoho, ale bylo ho tak akorát na to, aby ráno mojí první myšlenkou po probuzení nebyl nápad vyskočit z postele, obout se, obléci se a vyrazit na dvacetikilometrový nedělní běh. 

Prostě jsem si řekl, že dneska běhat nejdu. Stejně jsem si tenhle týden po sedmi předchozích, kdy jsem v každém o něco zvedl kilometráž, naplánoval jako odpočinkový. A navíc mě trochu pobolívá levé koleno, takže dnešní volno jsem si sám před sebou ušlechtile zdůvodnil tak, že prostě jen moudře naslouchám signálům těla a dávám mu potřebnou pauzu. Zkrátka není nad vhodně zvolenou výmluvu.

Když jsem se podíval do tréninkového deníku, zjistil jsem, že od února, kdy jsem se zase začal soustavněji pohybovat, byla tohle moje teprve druhá letošní neběžecká neděle. První přišla 1. května, kdy jsem byl pár dnů v Mnichově a běžecké boty jsem si s sebou nebral – samozřejmě jsem i tehdy měl ten týden naplánovaný jako odpočinkový a i tehdy jsem si to zdůvodnil nasloucháním signálům těla.

Ostatně i po každém maratonu, který jsem chtěl zaběhnout pod tři hodiny a nezdařilo se to (tedy po každém od jara 2005), si najdu vnitřní výmluvu, nebo spíše odůvodnění o něco slabšího výkonu: „Jak bych potom hledal motivaci, kdyby se mi to teď už podařilo?“

About