Nenápadný půvab cvičení
Může se člověk, který sportuje jen amatérsky a rekreačně, dokázat vžít do pocitů vrcholových sportovců? Možná tehdy, pokud má tréninkový plán a snaží se ho poctivě plnit, bez úlev. Možná na závodech, kde se také snaží ze sebe dostat to nejlepší a pohybuje se na hranici svých možností. I když za to dostane jen tričko a pár tatranek.
Kdy jsem se nejvíc, byť stále vzdáleně, cítil jako vrcholový sportovec já? Paradoxně teď. Když nesportuji. Už tři měsíce se potýkám se zraněním. I tohle totiž patří k životu profíků, stejně jako vítězství a oslavy.
Jen o tom málokdo ví. V novinách se objeví pár řádek o tom, že se dotyčný se zranil a kdy se případně zase vrátí na led, na trávník, na dráhu. Ale co je mezi tím? Dřina, spousta dřiny. V posilovně, na písku, na stabilizačních pomůckách. Samozřejmě je většinou dobře placená, ale to na její obtížnosti a nezáživnosti nic nemění.
Za svou běžeckou „kariéru“ jsem si už protrpěl pár zranění. Většinou to však byly banality. Někdy stačilo jen zvolnit, jindy pár dní vynechat trénink a ledovat, či naopak zahřívat. Achillovka sice prkotina nebyla, ale pořád šlo jen o zánět, kde stačil klid, mírný fyzioterapeutický zásah a protahování. A relativně brzy to odeznělo.
Teď se už tři měsíce trápím s kolenem. Přesněji řečeno: bolest na koleni je jen symptomem, příčina je ukrytá v silně zkrácených hamstrinzích, špatném držení těla a bídné stabilitě.
K rozhodujícímu přetížení došlo při maratonu a ještě to umocnil následný trénink. Nemá smysl zabíhat do detailů. Důležitý je výsledek. A tím je problém, který už nevyřeší klid, ledování ani mazání.
V podstatě jsem měl na výběr mezi koncem, nebo úplnou změnou přístupu k tělu a tréninku. Střední cesta, tedou pouze a jen běhání, po které jsem kráčel sedm let, už v mém věku a stavu opotřebení nikam nevede.
Dostal jsem se do ruky fyzioterapeutovi, který má na starost i sportovce, o nichž denně čtěte v novinách. Nepáře se se mnou. „Máte smůlu, že jsem narazil na mě. Budu vám dávat pořádný čoud,“ řekl mi na začátku. Pro mě bylo ovšem nejdůležitější jeho stoprocentní víra, že to dáme do pořádku.
A začala pro mě poněkud tvrdá a nezvyklá etapa. Cvičit, cvičit, cvičit. Denně hodinu, někdy i víc. Především protahování a nácvik statické i dynamické stability. To první bolí jako pes, ale jde si na to zvyknout. Série trvá přesně šest minut, stejně jako úvodní píseň z úžasného Eastwoodova filmu Gran Torino. Kdykoli jí někdy příště uslyším, zřejmě se mi hamstringy samy natáhnou.
Druhou částí je dovádění na stabilizační podložce, v podstatě je to něco jako kus matrace. A také na pěnové kladině.
Stoj na obou nohách, na jedné, běh na místě, podřepy, výskoky jako Karate Kid. S otevřenýma očima, se zavřenýma. A kupodivu mě to začalo bavit. Nespornou výhodou je, že se to dá dělat třeba u televize. Tedy ta část s otevřenýma očima.
Na začátku jsem na jedné noze vydržel jen pár vteřin a zavrávoral jsem, teď bych dal možná i minutu. Už jsem si byl i dvakrát zaklusat. Nebudu si lhát, že je to už v pohodě. Není. Ale vypadá to nadějněji než třeba před měsícem.
Tak snad do sezony 2013 opravdu vlítnu. Znovu a jinak. A teď si jdu zacvičit.
