Móda bosého běhání aneb Ordinace se zase nějak plní
Když zhruba před rokem dvěma zachvátila běžecký svět móda barefoot runningu a běhání ve velmi minimalistických botách, nestačil jsem se divit. I renomované běžecké časopisy najednou psaly s nekritickým nadšením o modelech připomínajících spíše rukavice. Objevovala se samá pozitiva, fráze o návratu k přírodě, myšlenky na konečně šťastnou budoucnost bez zranění. Čekal jsem, kdy přijde i článek tyto věci poněkud relativizující. Dočkal jsem se až teď. Vyšel v americkém deníku Boston Globe a stojí za přečtení.
Potvrzuje to, co napadlo i mě. Že při celkem rozumném odklonu od neohebných "cihel" s vysokou patou vážících 350 gramů i více se jde z jednoho extrému do druhého. Že se s vaničkou vylévá několik batolat.
Pokud člověk, který třeba třicet let chodí a běhá v konvenčních botách, boty zahodí a začne běhat bos nebo téměř bos, není asi moc šancí, že to přežije bez úhony. I kdyby si počínal sebeopatrněji. Autor článku to demonstruje na sobě. Zkušený běžec vyměnil klasické New Balance za Vibram FiveFingers a celá anabáze skončila únavovou zlomeninou. A jak zjistil, v USA se v ordinacích podiatrů a ortopedů takových lidí objevuje stále více.
I proto se na oficiálních stránkách výrobce objevila věta: "As with any new sport or activity, Vibram recommends you consult your physician or a medical professional to see if natural running in FiveFingers is right for you." Jinými slovy: pokud pro nějaké boty platí, že nejsou pro každého, budou to tyto. Vlastně boty na předpis.
Patřím mezi asi 1,5 milionu lidí, kteří si FF, tedy pětiprsťáky, loni pořídili. Konkrétně model Bikila.
Jsou to prima boty. Na chůzi. Až bude teplo, určitě v nich budu dál chodit.
Jsou skvělé i v případě, že toužíte upoutat pozornost okolí. Když jsem v nich šel po ulici nebo vešel do hospody, připadal jsem si, jako bych měl v roce 1987 na hlavě fialové číro.
A jistě budou fajn i na občasný lehký trénink, třeba jednou dvakrát týdně. Na posílení klenby, svalů a kdoví ještě čeho. Ostatně špičkoví běžci ze stejných důvodů už desítky let volí jako doplňkový trénink běh naboso po trávě nebo písečných plážích.
"Nízkobjemoví" běžci, mezi něž už se pomalu počítám, asi pětiprsťáky také ocení. Kdo bere běhání tak, že si občas dá svůj okruh v parku, bude dost pravděpodobně spokojen.
Ale představa, že se nich stanou plnohodnotné běžecké boty, v nichž se dají trénovat větší objemy a absolvovat dlouhé závody (dokonce na asfaltu), je podle mého od začátku trochu mylná. Autor ve výše zmíněném článku píše, jak po podzimním půlmaratonu v Bostonu nevěřili keňští závodníci, že v nich opravdu závodil. "My jsme taky do školy běhali bosi, než jsme si mohli pořídit boty. Ale rozhodně ne po asfaltu," řekli mu Keňané. A pak ještě dodali: "Ty jsi blázen."
Počítám, že za rok za dva tato móda zmizí, stejně jako z byznysu běžeckých bot vyprchaly jiné módní novinky. Lidé zjistí, že běhat v dobrých botách je fajn a je to šetrnější k tělu.

