Maratonský návrat

Jsou pohybové aktivity, které se ani po delším nepraktikování nezapomínají. Jízda na kole, sex, plavání... Ale co maraton? Sám jsem byl zvědav, jestli si v neděli budu na startu a hlavně na trati připadat jako začátečník. Nakonec to nebylo tak zlé. Ale pěkně po pořádku.

Obraz

Do Mnichova jsem dorazil už v pátek. Dělal jsem to tak zatím před každým maratonem. Asi bych neuměl přijet večer před závodem a ráno prostě vyrazit. Potřebuji si trochu zvyknout (i když Mnichov znám velmi dobře) a vstřebat pod kůži skutečnost, že jsem přijel za nějakým účelem.

Hned jsem vyrazil k registraci, abych sem už v sobotu, kdy bude narváno, znovu nemusel. Všechno klapalo, jak mělo. Jsme prostě v Německu, vlastně v Bavorsku. Blesková prezentace, pestře a účelně vybavené expo. Baví mě procházet se okolo stánků, dívat se věci, které nepotřebuji, a listovat si prospekty maratonů, které nikdy nepoběžím. 

V sobotu jsem s kamarádem z Mnichova šel doplnit glykogen do skvělé italské restaurace. Dal jsem si těstoviny se srnčím ragú, neboť srnčí maso – jak známo z literatury - dodá člověku sílu, že pak přežije všechno. 

Večer jsem mentálně relaxoval u Jamese Bonda v němčině („Wodka Martini – geschüttelt, nicht gerührt“). To mě intelektuálně tak unavilo, že jsem spal v pohodě. Místo klasicky nervozních předmaratonských šest hodin jsem dal klidných osm.

V půl osmé jsem posnídal. Dvě štangle, což jsou rohlíky z preclíkového těsta, a k tomu pár plátků schwarzwaldské šunky. A mohlo se jet.

Venku byla zima jak sviňa. V pátek přišla do Mnichova studená fronta, ze dne na den klesla teplota o patnáct stupňů. Není divu, že v sobotu jsem se cítil jako píchlá duše. Dokonce přišla jedna přeháňka s kroupami...

V neděli dopoledne bylo sedm stupňů. Pršet podle předpovědi nemělo, ale zato foukal nepříjemný vítr. Ale v životě holt nemůžeme mít všechno, co si přejeme, najednou. Každopádně jsem se oblékl stejně jako v Blansku, když bylo o 23 stupňů víc. Vítězné dresy se perou, ale nemění.

Zvláštní bylo, že jsem před startem nebyl nervozní. Ani se nedostavilo takové to předzávodní vzrušení. Prostě jsem v poklidu přišel do svého koridoru a čekal na start. V hlavě jsem měl taktické pokyny, které mi v SMS poslal vl001: Držet se vodiče na 3:00 jako klíště a případně mu krátce před cílem utéct. No, uvidíme.

Na startu stojím za pány s čerevenými balonky asi třicet metrů a už se k nim vlastně blíž nedostanu. Výstřel pistole a oni prchají kupředu. Je mi jasné, že to bude jenom na mně. První kilometr je za 4:22, další už vzorově sekám po 4:15. A vodiči se mi přesto vzdalují. Buď běží na 2:55, nebo jejich taktika na sub-3 je pořádný positive split.

Předbíhají mě další a další lidé, ale držím se zpátky. Po obrátce někde na 5. kilometru si všímám Afričana ve vedoucí skupince (a v kulichu). Tak přeci jen pořadatelé porušili své zásady a pozvali jednoho. Ale když mě míjí, poznávám, že je to Mireček.

První pětku mám za 21:10, ale na patnáctém kiláku přichází něco jako krize. Uvolněné úsilí přestává být uvolněné a dochází mi, že tempo 4:15 není žádné loudání a že holt musím víc zabrat, abych ho dokázal udržet. 

Potom vybíháme z Englischer Garten na periferii, do otevřených ulic. A tam to slušně fouká. Nebo aspoň mně to tak přijde.

Půlmaratonem probíhám za 1:29:39. A není to úplně zadarmo. Nějak mě přestává bavit sledovat čas, tak začínám hrát hru na předbíhání. Vyberu si nejbližší oběť a jdu po ní. Pak další. „Teď ty v tom červeném.“ A tak  neustále dokola. Kupodivu díky tomu držím pořád přesné tempo.

Až na ten vítr... Nejvíc mi vadí při klesáních. Třeba u Ostbahnhofu je krásných 300 metrů k vlakovému podjezdu, ale místo abych zvolnil a trochu změnil rytmus, musím proti větru makat, abych vůbec udržel tempo.

Třicátý kilometr je v centru, mezi Marienplatzem a Sendlinger Tor. Pamatuji si jen kostky a lidi. A vítr. Pak přichází moje nejméně oblíbená pasáž. Z Odeonstrasse, která už vede směrem k cíli, se odbočuje doleva a tam se pak několik kilometrů kličkuje mezi pinakotékami.

Kupodivu tady chytám něco jako druhou mízu. Nevím, jak je to možné, ale moje nejrychlejší pětka (20:57) padne mezi 30. a 35. kilometrem. V té chvíli běžím cca na čas 2:58:30. Ještě 36. kilometr je předpisově rychlý, ale pak zpomaluji.

Tedy na sobě to vůbec nepoznávám, jen na hodinkách. Dokonce pořád někoho předbíhám. Ještě chvíli si myslím, že museli blbě postavit kilometrovník. Ale ne, fakt jsem pořádně zpomalil. Nechápu. Žádné klasické vytuhnutí, jaké jsem zažil tolikrát.

Plácám se v tom asi čtvrt hodiny. V téhle chvíli přicházím o čas začínající dvojkou. A začíná boj o osobák. Je mi jasné, že musím zrychlit, jinak nemám šanci.

Na 40. kilometru je poslední občerstvovačka. Dám si dva kelímky ionťáku, bio-tyčinku a vrací mi to zase rychlost, sílu i vytrvalost. Do cíle už držím tempo 4:17, přesně. 

Když vbíhám do brány stadionu, mám na stopkách 2:59:59. Ale do cíle ještě zbývá 350 metrů. Vím, že to bude můj nejlepší čas, i kdybych dvakrát upadl. Ještě předběhnu pár lidí a jsem v cíli. 3:01:36. Osobák o 81 vteřin a splněný zpřísněný limit pro Boston 2013. Druhou půlku jsem dal za 1:31:57, taky vlastně osobák.

Jsem spokojený. Velmi spokojený po tom všem. Dám si nealko pivo, vlastně dvě, a prohodím pár slov s Mirečkem. Skončil čtvrtý. A stěžuje si na zimu a vítr.

Tentokrát se na stadionu moc dlouho nezdržuji. Sen o vychlazeném pivě už dávno nahradil sen o teplé sprše. Dnes ani nebolí cesta po „schodech nářků“ z trávníku na horní tribunu. Rychle se převleču a odcházím.

S pocitem, že tohle byl můj největší závod. A že se mu už nic nevyrovná.

About