Listopadový syndrom
Kdysi jsem četl o jevu, jemuž se mezi běžeckými experty říká „srpnový syndrom“. Ve zkratce jde o to, že se v srpnu se zraní procentuálně nejvíce běžců. Je už totiž několik měsíců většinou krásné počasí, jejich tréninkové úsilí rapidně stoupá – a právě v srpnu se častokrát křivka zastaví kvůli zranění.
S dovolením bych do běžecké terminologie zařadil termín zvaný „listopadový syndrom“. Objevil jsem ho už před lety, ale jde o trvalý jev. Typická je pro něj lenost, nechuť a bídná tréninková morálka.
Postihla mě i letos. Pryč je předsevzetí, jak se do toho letos v listopadu konečně obuju, abych v dubnu byl ve formě a prodal ji ideálně na nějakém rychlém maratonu. Věřím tomu den ode dne méně. Ostatně minulý víkend jsem si do tréninkového deníčku připsal 4 (slovy: čtyři) kilometry...
Vždyť komu by se teď chtělo nějak systematičtěji a usilovněji běhat? Je to proti přírodě. Tělo si myslí, že si zaslouží odpočívat, venku není zrovna vlídno, brzy se stmívá a podzimní únava plynule přechází do zimních depresí. A před námi vyhlídka na 4-5 měsíců, kdy běhání nebude zrovna nejpříjemnější kratochvílí.
Pokud se k tomu přidá tradiční boj s váhou, je v podstatě na kapitulaci zaděláno. Příroda nastavila naše těla na to, aby se v zimě tukem obalovala, a nikoli se ho zbrkle zbavovala. Navíc prokletý prosinec... Během toho měsíce zhubne jedině ten, kdo si na sjezdovce zlomí čelist. Nebo obě ruce.
Už dávno tvrdím, že jarní maratony jsou nonsens. Něco jako zabijačka v červenci. Velikonoce na podzim.
A proto nahlas říkám: poslouchejme přírodu a chovejme se podle jejích signálů!
Myslím, že optimální je začít běžeckou sezonu až v lednu. Tak nějak to ostatně zapadá do novoročních předsevzetí. Venku sice není to nejhezčí běžecké počasí, ale můžeme se chlácholit představou, že za pár týdnů už bude po sněhu a začne jaro. Ale v listopadu? Mobilizovat tělo a mysl na něco, co bude až PŘÍŠTÍ ROK? Ruku na srdce: kdo z vás si ve škole dělal úkoly na víkend už v pátek?
Leden a únor jsou tedy ideální na shazování kil a posilování morálky (venku tak hnusně, a přesto běhám!). S probouzející přírodou se pak probouzejí ambice i chuť běhat. V květnu nebo červnu se povedou první desítky, léto je sice kvůli vedru lehce komplikovanější, ale svá kvanta kilometrů si po ránu nebo ve stínu odběhneme – a když se v září ochladí, jde forma nahoru. A konečně je tu říjen, opravdový měsíc maratonu.
Ale kdo ví, třeba jsou tohle jen umně zaobalené výmluvy. Třeba je v tom listopad nevinně. Třeba už nemám ten drajv jako kdysi. Ani žádnou převelikou motivaci. A nebo prostě už neumím vzít do ruky onen pomyslný praporek, odmávnout si to a říct: START!
3? 2? 1?
