Konec. Konec?
K začatku nového roku patří předsevzetí, i ta sportovní, tak sem s nimi. Svoje běžecké jsem si zformuloval celkem jasně: letos nebudu běhat. Vážně. Dopřeji si více než delší pauzu.
Nedá se nic dělat, zdraví mám jen jedno a úplně dokonale mě neposlouchá. Ani měsíc cvičení, mazání, ledování a odpočinku nepomohl. Koleno cítím při běhu, při chůzi a jak jsem dnes zjistil, tak i při plavání. Posledním během, kdy jsem žádnou bolest nepociťoval, byl paradoxně maraton před třemi měsíci.
Dám tedy tuhle sezonu tělu oddych, ať se z toho všeho pobíhání a přidružených komplikací trochu zmátoří. Jako to občas dělají výrazně lepší sportovci, než jsem já. Žádný maraton, žádné Běchovice, nic. Měl jsem dost času si to nechat rozležet v hlavě a zjišťuji, že se s tím srovnávám naprosto v pohodě. Jak by ne. Běhání nikdy nebylo základním bodem mého života.
Ale neznamená to, že bych chtěl úplně zplesnivět a nabrat zpátky metrák váhy. Občas budu chodit veslovat, občas plavat, sem tam si zase zahraji squash a především je na čase po letech opět oprášit in-line brusle.
A ráno? To se budu věnovat užitečnějším věcem. Třeba spánku.
Takže zhruba za rok zase. Čas už hraje spíš proti mně, ale ještě nějaké resty na silnici mám. A ve skříní pár běžeckých bot.
A pokud už nepřijde nálada a chuť se do běhání znovu zakousnout? Pak nebylo špatné, že mým posledním maratonem byl Mnichov.
