Knížka o zrodu Nike aneb Doba, kdy se smlouvy uzavíraly podáním rukou

Svůj první maraton jsem běžel v botách Nike. Koupil jsem si je asi o sedm let dříve a dělal jsem v nich za tu dobu všechny možné sporty, od kola přes nohejbal až po lezení po horách. Byly to nějaké noname z obchodu, který se ještě jmenoval K-Mart, později Tesco a dnes My. Běželo se mi v nich dobře. Byly pohodlné, vyšlápnuté a klubaly se jim palce. Pro mě ideál. Nicméně ani tak jsem ke značce Nike a jejím výrobkům moc nepřilnul. Spíš bych řekl, že jejich současná marketingová strategie a image jsou mi protivné.

Nicméně jsem si teď velmi rád přečetl paměti Geoffa Hollistera, jednoho ze tří zakladatelů firmy, které se jmenují Out of nowhere. Je to velmi zajímavý pohled do zákulisí byznysu výrobců běžeckých bot převážně v 70. a 80. letech. Byl to svět, kde se ještě netočily miliardy dolarů jako dnes. Hlavním cílem bylo dodat špičkovým běžcům ty nejlepší boty. Hollister se podílel na vývoji treter i maratonek, ale především měl na starost komunikaci s atlety a navazování obchodních kontaktů ve světě. Byla to doba, kdy se smlouvy uzavíraly podáním rukou. Nejčastěji v baru.

Nike

Běžci nedostávali peníze za to, jaké obouvají boty. Jejich odměnou byl prostě jen dokonalý servis od výrobce. Idylické časy ukončil až Sebastian Coe (dnešní propagátor ušlechtilých olympijských myšlenek), který přišel za lidmi z Nike, že když mu dají 100 tisíc dolarů, zůstane u nich a nepřejde k Adidasu. Takových případů přibývalo a MOV dokonce přišel s pravidlem, že před začátkem olympijských her musí sportovec nahlásit, v botách jaké značky musí závodit. Kdyby teoreticky Usain Bolt, jenž je pod smlouvou v Pumě, přišel na start stovky Londýně v adidaskách, musel by být diskvalifikován.

Hollister píše většinou záživně a vtipně. O osobnostech tehdejšího sportovního světa, jakými byli Bill Bowerman, Steven Prefontaine nebo Henry Rono.

Hezký je i příběh o tom, jak ho vyděsilo, když SSSR a další země východního bloku vyhlásily bojkot olympijských her v Los Angeles 1984. Svým atletům totiž dal do smlouvy tučné bonusy za olympijské medaile. Nike podporoval především americké sportovce, neboť sovětský prostor měl pod palcem Adidas. A najednou se pravděpodobnost, že jeho smluvní atleti uspějí, výrazně zvětšila.

Nike v Los Angeles v počtu medailí porazila Adidas, ale na prodejích se to tolik neprojevilo. Naopak. Firma, která obouvala a oblékala čtyřnásobného zlatého medailistu Carla Lewise, skončila v roce 1984 ve ztrátě. Proto přišly změny. Společnost, jež se dosud profilovala jako výrobce treter a běžeckých bot, se otočila jiným směrem. Přišla éra Michaela Jordana, ještě později i Tigera Woodse. Tím upadal i Hollisterův vliv ve firmě, v roce 2001 ji nadobro opustil.

Z dnešního pohledu zní kuriozně i vyprávění o tom, jak se dozvěděl o prvním světovém rekordu v tretrách Nike. Po paměti přeloženo: "Ráno jsem šel na chodník ke schránce a otevřel noviny. A tam stálo, že Henry Rono včera zaběhl světový rekord. Úžasné! Nás první světový rekord!" Dnes by se to dozvěděl pár vteřin po závodě, i kdyby ho nevysílali v televizi.

Fakt prima knížka. Ale i tak nechám běhání v nikách jiným.

About