Jak to vlastně bylo s bosým Bikilou
Věrozvěstové módního běhání naboso velmi často zdůrazňují, že to není pouze zdravější a přirozenější, ale také efektivnější. Argument číslo jedna zní: bosý Abebe Bikila dokonce vyhrál olympiádu. To je nezpochybnitelný fakt, ale...
Abebe Bikila byl bosý běžec. Karel Gott je malíř. Obě věty jsou pravdivé. Neříkají však celou pravdu.
Jak to vlastně bylo se slavným římským vítězstvím etiopského běžce v roce 1960? Do nominace se Abebe Bikila dostal na poslední chvíli místo Wami Biratua, který si při fotbale zranil kotník. Tak tak, že stihl letadlo a zabalit si věci. Včetně už značně poničených bot.
V Římě se ho ujali zástupci Adidasu a nabídli mu své modely. Bikila nechtěl startovat bos, i když tak běhal většinu života a dost často bez bot také trénoval. Byla to otázka prestiže a národní cti. Nechtěl, aby se Etiopie zapsala do olympijských kronik jako chudá země a jen tím, že její běžci nemají boty.
Po pár trénincích zjistil, že mu dodané adidasky nesedí. Byly o půl čísla menší a dělaly se mu v nich pochýře. Den před závodem se tedy rozhodl, že poběží bos. Římským kostkám navzdory. Vyhrál v čase 2:15:16, který je dosud neoficiálním světovým rekordem v maratonu absolvovaném bosky.
Tím ovšem historie Bikilova závodění bez bot skončila. Když o rok později přiletěl na tokijský Mainichi Marathon, přemluvil ho japonský podnikatel Kihachiro Onitsuka, aby vyzkoušel boty z jeho firmy, jež je dnes ve světě známá jako Asics. Bikila v nich vyhrál a poděkoval pak Onitsukovi, že měl pravdu, že se v nich běhá lépe.
Ale japonské značce nezůstal věrný. Druhého olympijského vítězství dosáhl v pumách (a v čase o více než tři minuty lepším než v Římě), na třetí olympiádě běžel v adidaskách. I když mu zůstavala image toho, kdo vyhrál kdysi bos, vždy už pak běhal obut. V Košicích, Bostonu i na dalších slavných závodech.
Jeho krok zůstával neobyčejně lehký a styl mimořádně efektivní. Když srovnáte filmové záběry z Říma a Tokia, není tam oproti všem teoretickým předpokladům, že boty ničí styl, žádný rozdíl.


