Jak obézní joggeři ukradli náš sport

Pokud někdo začne srovnávat úroveň českých (a slovenských) elitních vytrvalců 80. let s těmi současnými, je většinou označen za nostalgika, za člověka, který věci vlastně vůbec nerozumí, případně za milovníka minulých pořádků.

Důvody poklesu širší špičky jsou přeci jasné. Za socialismu byl sport více podporován státem a byla to jedna z mála možností osobní seberealizace, při níž se člověk příliš „neušpinil“. Sport také představoval možnost jak legálně vycestovat na Západ. Navíc v té době nešlo moc dělat kariéru, zkrátka lidé měli víc volného času a motivace k tomu, aby na sobě při trénincích makali. Asi ano, s mnohým z toho se dá souhlasit.

Ale co když si úplně stejně povzdychne bývalý anglický špičkový vytrvalec Charlie Spedding? On přeci v 80. letech žil v éře thatcherovského kapitalismu, jenž se od dnešní poměrů v Anglii zase tolik neliší. Měl stálé zaměstnání, jako ostatně i další elitní atleti jeho generace. Přesto už přes čtvrt století drží národní maratonský rekord časem 2:08:33. Jeho následníci se na něj dívají s uctivým odstupem... Výjimkami jsou somálský imigrant Mo Farah, anglický rekordman na 5000 a 10 000 m, a mezi ženami samozřejmě Paula Radcliffová.

Podobné je to v Německu nebo USA (máme-li na mysli rodilé Američany). I tam počet běžců, kteří jsou dnes schopni uběhnout desítku pod 29 minut nebo maraton pod 2:20, případně 2:30, od 80. let výrazně poklesl. Nad důvody se zamýšlí Spedding v knize „From Last to First“, o níž jsem nedávno psal. Možná jsou některé jeho názory kontroverzní, rozhodně jsou zajímavé. A řada postřehů platí i pro českou realitu. Tady jsou tři základní:

1. Afričané, kam se podíváš
Britské profesionální či poloprofesionální běžce (a nejen je) brzdí všudypřítomná africká konkurence. Bere jim prize money a tím ztěžuje jejich šanci věnovat se atletice naplno, jako svému povolání. „V 80. letech jsme chodili do práce, ale na závodech jsme si vydělali docela dost peněz. Dnešní angličtí profesionálové mají problémy zaplatit účty.“

Aby tedy bylo Speddingovi dobře porozuměno: nepozastavuje se nad tím, že afričtí vytrvalci jsou zváni na pětihvězdičkové závody typu Londýnský maraton nebo Diamantová liga (u nás PIM či Zlatá tretra), ale že je manažeři prodají na kdejaký lokální závod. Pro domácí běžce je to demotivující a škodí to i samotným závodům. „Publicitě takového závodu by pomohlo, kdyby ho vyhrál nějaký domácí borec, a ne Afričan, jehož jméno už nikdy neuslyšíte,“ tvrdí Spedding.

Podobné je to i u nás. Nikdy jsem nepochopil, proč pořadatelé zvou africké borce do Počerad, Pardubic nebo Golčova Jeníkova. Dodají tím snad své akci na lesku a zajímavosti?

Vzpomínám si, jak jsem před pár roky běžel desítku na dráze, v podstatě pouťák, kam také přijeli dva Keňané tuším z Vídně. Startovalo nás zhruba čtyřicet – oni dva, pak asi dva členové širší české špičky a zbytek hobíků. Na tribuně bylo tak osm diváků. Afričané si z toho samozřejmě udělali závod pro sebe. Mě (38:15) předběhli asi šestkrát, pomalejším hobíkům dali ještě více koleček. Jejich vítězný čas byl něco přes 29 minut. Pořadatel se dokonce někdo chlubil, že to byla nejrychlejší desítka na českém území za posledních X let. No, prima... Ale k čemu to bylo dobré?

Neupírám samozřejmě pořadatelům právo zvát si, koho chtějí, zvlášť pokud to platí z vlastní kapsy. A samozřejmě také vím, že pro africké kluky je i těch pár tisíc českých korun dobrých k tomu, aby pomohli svým rodinám kdesi v Keni (pokud jim tedy z toho manažeři něco nechají). Ale stejně... Běhu jako sportu to moc nepomáhá.

Co s tím? Letos se pořadatelé maratonu v Utrechtu snažili motivovat k účasti i výkonům domácí borce tím, že pro nejrychlejší tři vypsali speciální bonusy nad rámec oficiálních prize money. A hned měli na krku nizozemské „Kocáby“, že prý jde o rasismus. Přitom o rase či barvě pleti nebyla řeč, tahle „diskriminace“ se dotýkala i třeba Ukrajinců, Francouzů či Poláků.

2. Běh má podivnou image
Spedding píše, že pro Angličana nikdy nebylo těžší dostat se na soupisku týmu Premier League, a přesto počet mladých fotbalových adeptů stoupá. Zároveň pro Angličana nikdy nebylo snazší dostat se do atletické reprezentace, přesto počet běžeckých adeptů klesá. Kromě výrazně odlišné finanční motivace je to i otázka image obou sportů, jejich přitažlivosti pro mladou generaci.

„Za mého mládí měl běh image sportu, kterému se věnují ti hubení, šlachovití, vysportovaní a rychlí chlapíci, které jsem týden co týden obdivoval na lokálních závodech. A dneska? Běh je u lidí zapsán jako podivná atrakce, kdy se lidé účastní maratonů ve směšných kostýmech klaunů, jako zábava špatně, pomalu běhajících lidí středního a staršího věku,“ tvrdí Spedding. A dodává: „Charita a obézní joggeři nám ukradli náš sport.“

U nás se naštěstí televize stále při přenosech PIM věnuje především sportu a závodění (což štve spoustu hobíků, kteří běhají samozřejmě jen a pouze pro radost, ale vadí jim, že nejsou v televizi...), přesto Speddingův postřeh platí částečně také pro české reálie. Když někdo uběhne maraton třeba za 2:28, neštěkne po tom pes. Ale když se někdo vydá na trať dva měsíce po porodu (či před ním), když skáče po jedné noze, vybírá peníze na charitu nebo běží po tříměsíčním „veřejném“ tréninku, má o pozornost postaráno.

„Jak by měl mladého kluka nalákat sport, který dělá jeho fotr – a ještě špatně?“ ptá se Spedding.

To, že se ze závodů stávají happeningy, které si lidé "jdou užít" a nikoli tam ze sebe dostat nejlepší možný výkon, není samozřejmě žádná tragédie. Smutné akorát je, když pak milovníci těchto běžeckých happeningů mudrují, proč dnešní česká špička běhá pomalu.

3. Tělocvik ve školách
„Před dávnými časy inteligentní lidé věřili, že země je placatá a že nejlepším lékem na každou nemoc jsou pijavice přiložené na tělo. Dnes se jejich naivitě smějeme. Ale předpokládám, že příští generace se budou podobně smát nám. Antropologové budoucnosti budou obracet oči k nebi, když si uvědomí, že jsme uměli propojit celý svět internetovou sítí, že jsme znali laserovou technologii a že jsme uměli transplantovat orgány, ale že nám zároveň jako dobrý nápad přišlo zrušit soutěživost při hodinách tělocviku. Budou překvapeni tím, že při našem vysokém stupni znalosti o medicíně jsme ztratili kontakt s vlastním tělem a že jsme dopustili, aby miliony lidí trpěly obezitou, cukrovkou a srdečními onemocněními. Přímo za zločin budou považovat to, že politici dopustili, aby se školní hřiště prodala developerům a místo nich se stavěly domy.“

Skutečně, v 90. letech se v Anglii prodalo cca 5000 školních hřišť developerům. Školy ušetřily, protože údržba školních hřišť je nákladná a negeneruje žádný zisk... A společnost si zároveň zadělala na problémy v budoucnosti, protože děti, které nemají kde sportovat, asi nebudou zrovna překypovat zdravím.

Možná v této souvislosti to není až tak důležité, ale Anglie tím přišla i o řadu sportovních talentů, které nikdy nevykvetou a které v dětství trávili víc času u TV a počítačových her než na hřištích.

Podobný dopad podle Speddinga může mít i to, že při hodinách tělocviku se už žáci nehodnotí známkami a výkony, ale vyučování má nesoutěžní charakter. „Prý se děti, které při sportovních aktivitách skončí poslední, stávají terčem posměchu. Byl jsem na spoustě sportovních a školních akcích a nikdy jsem si nevšiml, že by se ostatní smáli někomu, kdo se ze sebe snažil dostat to nejlepší,“ píše Spedding.

A přidává svůj příklad. Chodil do třídy s 41 spolužáky a při prvním závodě na 100 m skončil poslední. Nijak ho to nezlomilo. Naopak, chtěl se zlepšit a nebýt znovu poslední. Nakonec se stal bronzovým olympijským medailistou. Navíc vystudoval, získal titul a rozjel svůj byznys. Poslední místo v hodině tělocviku opravdu nezruinovalo jeho život, i když svůj výkon pak viděl celý školní rok na nástěnce. „Život je postaven na principu soutěžení. Pokud před tím budeme děti ochraňovat, je to od nás nezodpovědnost.“

Nejsem znalec poměrů v současných českých školách, nicméně vždycky mě pobavily diskuse, že tělocvik by neměl být známkován, protože každé dítě je vybaveno jinou mírou talentu a že výhodu mají ti, kdo se sportu věnují i mimo školu. A u jiných předmětů tomu tak snad není? Nemají v angličtině výhodu děti s talentem na jazyky? Nemá v biologii náskok ten, kdo se o obor zajímá i ve volném čase?

Jistě, známkovat děti podle časů na 1500 metrů není dvakrát inteligentní věc. Ale čím se to liší od známkování toho, jak se kdo nazpaměť naučí Mendělejevovu tabulku prvků nebo báseň z 19. století?

Je to už skoro dvacet let, kdy jsem nastoupil na vysokou školu. Za první velkou výhru jsem považoval skutečnost, že naši předchůdci si v revolučních časech vyvzdorovali zrušení hodin tělocviku. Na rozdíl od jiných humanitních fakult. V duchu jsem se potom smál lidem třeba z filozofie, kteří museli plavat či běhat na zápočet a jezdit na lyžařské kurzy, zatímco okolo nás šlo tohle obloukem. Brzy jsem zjistil svůj omyl. Nejen při stoupnutí si na váhu.

About