Inverze, přítel běžce

Pokud nejde o rafinovanou reklamní kampaň na film Alois Nebel, tak v posledních dnech zemi zasáhly inverze a smog. I Prahu. Je tedy nutné tomu trochu přizpůsobit trénink.

Dokud nepřijde snesitelnější počasí, vynechávám jakékoli intervaly a tempo se budu snažit držet nad 5:00. Závody jsou do odvolání tabu. Nedělní dlouhé běhy rozhodně nechci přetahovat přes dvě hodiny.

Na druhou stranu uznávám, že trénink v takovém počasí má svoje pozitiva. Je to dokonalý test odolnosti organismu a dýchacích cest zejména. Kde jinde nasimulovat situaci, která nastává na konci skoro každého závodu – tedy pocit, že už to neudýcháte? Kdyby přišla pořádná inverze na podzim a v zimě 2007, mohli čeští sportovci přivézt z Pekingu mnohem více medailí...

A že trénink v inverzi škodí zdraví? Možná. Ovšem po půlce života strávené v Praze už si o kondici svých plic nedělám iluze. Navíc jsem pamětník relativně nedávných dob, kdy bylo povoleno kouřit v kancelářích nebo vlacích, takže jsem nedobrovolně roky dýchal různá svinstva. Co je proti tomu krátké a pomalé popoběhnutí v mlze. Navíc v čemsi, co má úředně přiřknutý status lesa.

Mimochodem, ani takový květnový maraton v Praze, zvlášť pod slunečními paprsky, není žádný běh pro zdraví. A je celkem jedno, že jsou na pár hodin z centra odkloněná auta.

Běh v inverzi není odvaha ani šílenost. Odvaha vypadá úplně jinak. Měli jí třeba japonští běžci, kteří se o víkendu zúčastnili závodů ve Fukušimě. Prvních od doby, kdy se tohle město proslavilo po celém světě.

 

About