I alkoholik se může stát světovým rekordmanem. Jednou za sto let
Sportovní talent nejde měřit a vyjádřit čísly. Nikdo nemůže přesvědčivě říct, jestli více talentu měl Hicham El Guerrouj, nebo Haile Gebrselassie. Když však experti přeci jen na tohle téma dají řeč, nemálo z nich bude tvrdit, že Bůh přisoudil do vínku největší porci běžeckého talentu keňskému vytrvalci Henry Ronovi. Dnes už je to přitom skoro zapomenutá postava, závodník se smutným a dramatickým osudem.
Narodil se v roce 1952 v keňském kmeni Nandi. A od začátku si z balíčku životních karet tahal převážně ty špatné.
Poprvé už ve dvou letech, kdy spadl ze strýcova kola a nohy se mu zapletly do drátů tak nešťastně, že si zlomil oba kotníky. Trvalo mu další čtyři roky, než mohl normálně chodit. Školu začal navštěvovat až v deseti. A to měl ještě štěstí, že si ji mohl dovolit, neboť jeho starší sestra se dobře vdala. Rodina za ni dostala pět krav, pět ovcí, dvě kozy a 500 keňských šilinků.
Henry chtěl být vždycky fotbalistou, ale když v roce 1968 získal krajan Kip Keino zlatou olympijskou medaili na 1500 m, rozhodl se pro atletiku. Měl talent a dostal se do armády. V jednadvaceti letech si taky poprvé na nohy obul boty.
Být vojákem v Keni na začátku 70. let bylo docela terno. Rono měl aspoň nějaký přísun peněz, zajištěné základní životní potřeby a především mohl i třikrát denně trénovat. Jenže v té době udělal další ze svých chyb. Rozhodl se, že je zbytečné trénovat v tretrách a běžeckých botách a nazouval si kanady, aby mu zesílily nohy. Výsledkem bylo zranění těžce zkoušených kotníků.
I tak se v roce 1976 dostal do Spojených států. Mířila tam tehdy řada keňských mladíků, kteří získávali sportovní stipendia na univerzitách. Henry se dostal do Washingtonu, do rukou trenéra Johna Chaplina. Ale moc srandy si s ním neužil. Kouč se k němu choval poněkud neuctivě. K tomu na Rona doléhala samota a těžké zvykání si na život v úplně jiném světě, kde se mluvilo jazykem, jemuž sotva rozuměl.
Oporu nacházel v alkoholu. Po tréninku zmizel v některém z washingtonských barů, kde vydržel až do tří v noci. U piva a steaků. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Všiml si, že má krev ve stolici, a lékař vyslovil jasnou diagnózu: chronické žaludeční vředy. Z alkoholu, stresu a strachu.
I přesto všechno běhal jako nikdo na světě. V roce 1978 v rozmezí pouhých 81 jarních dnů vytvořil čtyři světové rekordy na čtyřech různých vytrvaleckých tratích při čtyřech různých závodech. Konkrétně to byly rekordy na 3000 m (7:32,1), 3000 m př. (8:05,4), 5000 m (13:08,4) a 10 000 m (27:22,5). To se nikomu před ním ani po něm nepodařilo. Časy na 3000 m a ve steeplu vydržely jedenáct let, než je překonali Peter Koech, resp. Said Aouita.
Byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa za rok 1978 a podepsal tehdy lukrativní smlou s Nike, jako jeden z prvních. Ale svůj styl života nedokázal opustit. Velmi často jeho den vypadal tak, že ráno se probudil s kocovinou, dopoledne ji lehkým klusem ze sebe dostával, pak se šel pořádně prospat a opravdu tvrdě trénoval až odpoledne. Pohyboval se jako na horské dráze. Čím usilovněji trénoval, tím usilovněji pil.
Ani to ještě nebylo jeho dno. Na jaře 1981 překvapil obyvatele coloradského Boulderu, když ho viděli běhat. Byl po zimě bez kondice, sotva dokázal běžet hodinu v kuse. Přes staré kontakty si pak zajistil angažmá v Evropě, ale i tady se divili, když přiletěl jakýsi Keňan s nadváhou, který zaběhl pětku za patnáct minut a tvrdil o sobě, že je Henry Rono. Přesto v září ještě naposledy překonal světový rekord na 5000 m. V čase 13:06,2 a po proflámované noci.
Kariéru prakticky ukončil v roce 1983. Nepodíval se tedy na žádnou olympiádu. V letech 1976 a 1980 je Keňa bojkotovala a na Los Angeles už neměl formu.
I potom si vytáhl špatnou kartu. Byť ne úplně svou vinou.
Jednoho dne roku 1986 si totiž šel do banky v New Jersey založit účet, ale úřednice v něm poznala černého lupiče, který v okolí vykradl čtyři jiné banky. Zavolala policii a on musel do vězení. Trvalo šest dnů, než se zjistilo, že je to omyl. Přesto prý byl Rono ve vězení svým způsobem šťastný. I tam trénoval, dokázal v sedmdesátimetrové místnosti uběhnout 30 kilometrů. Ostatní vězňové mu fandili a byli po dlouhé době první, kdo mu projevil uznání.
Po opuštění vězení mu banka nabídla odškodné 50 tisíc dolarů, ale nechal si od jednoho právníka namluvit, že je to málo a že je musí dát k soudu. Zažaloval tedy banku o deset milionů. Spor se táhl dva roky a nakonec mu soudce vyměřil nárok na 75 tisíc dolarů. Z toho 35 tisíc dal právníkovi, takže nakonec měl o deset tisíc dolarů méně, než kolik by dostal, kdyby bez protestů kývl na první nabídku...
Tehdy už konečně dosáhl dna. Ještě si občas něco vydělal na menších závodech, ale všechno okamžitě utratil. Stal se z něj tulák a bezdomovec odkázaný na Armádu spásy.
Zatímco ostatní běžci po konci kariéry prodávali boty nebo pořádali dobře placené kempy, on konexe na tento byznys neměl. A nedařilo se mu sehnat ani obyčejnou práci. Ostatně bez zelené karty a sociálního pojištění to šlo těžko. Když už ho například přijali do drůběžárny v Eugene, za pár hodin letěl. Poznali ho totiž někteří spolupracovníci, začali se o něj zajímat novináři a firma si nepřála nepříjemnou mediální pozornost, tak se bývalého šampiona zbavila.
Přesto se našli lidé, kteří mu chtěli pomoci. Jeden Američan mu nabídl peníze a podmínky pro přípravu na olympiádu v Soulu, kde to chtěl Rono ještě zkusit v maratonu. Parodie na přípravný kemp trvala jen šest týdnů, než jeho sponzor zjistil, že keňský fenomén má alkohol rád stejně jako běhání. A táhnout tyhle dva vztahy současně nejde moc dlouho.
Rono pak nastoupil do protialkoholické kliniky a později narazil na krajana, který ho pozval k sobě do Las Vegas, aby spolu trénovali. Za pouhé dva týdny se Henry postavil na start půlmaratonu a zaběhl ho za - vzhledem k situaci - neuvěřitelných 64 minut. Svůj čas potom ještě dokázal zopakovat. Opět začal živit svůj olympijský sen. Jenže to se psal už rok 1990 a jemu bylo osmatřicet let. Připomínal boxera, který se stále vrací do ringu jen proto, aby schytával stále tvrdší rány.
Když na jaře 1991 startoval na maratonu v Pittsburghu, dostal od pořadatelů šek na 2000 dolarů a měl několik měsíců z čeho žít. Když se však začalo psát o tom, že se fenomenální běžec vrací, neustál tlak a myšlenky na Barcelonu pohřbil. A skončil opět u prázných lahví od whisky.
Střídal jednu odvykací kliniku za druhou. Třikrát žádal o práci u firmy Nike, pro níž v roce 1978 zaběhl její první světový rekord, ale třikrát byl odmítnut. Myl tedy aspoň auta nebo nosil kufry na letišti.
Z problémů se dostal až před pěti roky. Najednou z ničeho nic dokázal změnit svůj život a poněkolikáté se vrátit k běhání. Už ho samozřejmě neláká olympiáda a netouží ani po maratonu. Rád by překonal světový veteránský rekord na míli nad 55 let. Napsal také knihu o svém osudu, pořádá běžecké tréninky, usadil se v Novém Mexiku.
Občas zajde na místní závody a popovídá si s hobíky, kterým dodává kuráž do běhání. Asi málokdo z nich ví, kdo je vlastně ten obtloustlý běžec, s nímž právě strávili pár minut.
