Cestou na start
Pokud si v následujících dnech nezvrtnu při posledních výklusech a rovinkách kotník nebo na mě někdo neplivne zvlášť zákeřný bacil, postavím se v neděli na start maratonu. Po 1457 dnech. A na stejném místě, nedaleko mnichovského Olympiastadionu.
Začátkem léta jsem sice koketoval s myšlenkou, že bych letos zkusil Košice, ale vl001 mě přesvědčil, že Mnichov je lepší volba. Přiznávám, že mu to nedalo moc práce. I když nakonec se mnou nejede, neb dal přednost popíjení vína v Portugalsku. Každopádně bych mu měl poděkovat, protože na košickém sluníčku bych dopadl všelijak, jen ne dobře. Uvidíme, jak mi to půjde v chladu, dešti a větru.
Do Mnichova pojedu s pocitem, jaký jsem měl před státnicemi. Vím, že jsem se v rámci možností docela učil, ale látku jsem nestihl probrat celou – a pokud si tedy vytáhnu blbou otázku, neprospěji.
Ale co. Pro mě už bude největší vítězství, pokud na tom startu budu skutečně stát. Upřímně řečeno: v březnu, když mi fyzioterapeut laseroval achillovku, jsem tomu moc nevěřil.
Naběhal jsem letos 2200 kilometrů, což je dost na pohodové zvládnutí maratonu v pohodovém tempu, ale obávám se, že málo k útoku někam těsně za osobní rekord. Zimní objemová příprava byla prakticky nulová (prosinec 0 km, leden 25 km, únor 99 km), a z toho se nejde vylhat.
Sice se mi svým způsobem povedly všechny závody, především poslední tři, ale znamená to jediné – jsem docela slušně připravený na kratší štreky, ale pouhé tři běhy přes 30 km nedávají před maratonem důvod k nezřízenému optimismu. To není alibi předem, to je aktuální stav mysli.
A ještě jedna metafora mě napadá. Jsem jako fotbalista, který dlouho jen seděl na lavičce, a teď je hodně rád, že ho trenér pošle aspoň na konec zápasu. Při vyběhnutí na hřiště od něj neslyší, aby dal dva góly a rozhodl zápas, ale aby si hezky zahrál.
Tak si půjdu hezky zahrát.
Pokud by můj cílový čas začínal číslicemi 3 a 0, budu spokojený. Možná i nadšený. Pokud ne, dějiny světové atletiky to myslím nijak zásadně neovlivní.
