Červencové vysvědčení

Trénink: chvalitebný
Stále se držím pětidenního běžeckého týdne a stále to nedohlám měnit. Funguje, musím to zaklepat. Dva volné dny a dva výklusy mi dávají dostatečný prostor k tomu, abych na zbývající tři delší či intenzivnější tréninky měl dost sil. Jak už jsem psal dřív - chybějící zimní trénink nedoženu, ale nějaký udržitelný pokrok tak udělám.

Za červenec jsem naběhal 326 kilometrů. Číslo to není ohromující, ale letos nejvyšší. Poslední týden jsem poprvé po roce a půl dal v kuse přes 30 km (32) a celkem jsem natočil 87 km. Spokojenost. Snad bude trvat i po probuzení.

Velmi dobrý pocit mám z běhů nad 18 km. Jsem je schopen dávat ve slušném tempu a ke konci ho ještě vystupňovat. Naopak se mi nepovedl snad žádný tempový trénink. Párkrát na něj bylo moc horko, většinou jsem však klasicky odpadl. Asi ještě nemám na to, abych za své půlmaratonské tempo považoval 4:00, budu muset jít někam ke 4:10 a případně časem ubírat, vlastně přidávat.

Morálka: výborná
Od ledna, kdy jsem začal zase běhat, jsem vynechal pouze jediný naplánovaný trénink. Jediná neomluvená hodina. Bylo to v červenci. Důvody více méně zdravotní, či spíše z opatrnosti. S motivací není problém. Vím, proč běhám, a moje objemy nejsou tak velké, že bych z nich byl utahaný a musel se k tréninku dokopávat.

Zdraví: dostatečné
Snad bude dostatečné k tomu, abych se na podzim postavil na start maratonu. Od března si říkám, že následující měsíc bude rozhodující a ukáže, jestli jsou mé ambice oprávněné. To si říkám i na začátku srpna a určitě si to řeknu i v září.

Levá achillovka zatím drží jako helvétská víra, ale pravá noha (kompenzace?) o sobě dává vědět už asi dva měsíce. Je to tak podivně toulavá bolest. Jednou koleno, jindy, tříslo, pak kyčel, kvadriceps atd. Vždy to odezní za 1-2 dny a především se s tím dá v poklidu běhat. K tomu se na konci června přidal bolavý pravý nárt. Při otrokovickém Ironmanovi jsem běžel v rámci štafety 10 km a půlmaraton. Desítku jsem odběhl v pohodě, ale když jsem se po skoro hodinové pauze vydal na půlmaraton, od prvního kroku mě šíleně bolel pravý nárt. Přemohl jsem to, celých 21 km. Jen jsem si musel sundat kompresku (vzal jsem si je, abych zapadl mezi ironmany) a povolit boty. Pomohlo to, ale jen trochu.

Vlastně se mě to drželo skoro měsíc. Nevím, čím to bylo. Snad jsem měl příliš utažené boty, snad se mi skřípl nějaký nerv na nártu. Netuším. Každopádně mazání a ledování spolu s lydiardovským šněrováním pomohlo. Zdá se, že je to už okay.

Každý den tedy pro mě přichází překvapení, co se zase ozve. Už jsem si na to zvykl a vím, jak s tím naložit. Snad to vydrží v rozumných mantinelech. Vždyť mě zase čeká rozhodující měsíc.

Celkově: dobrý

About