Běžecká krize středního věku

Psychologové a sociologové mají pro termín „krize středního věku“ jistě spoustu definic. Nečetl jsem žádnou, přiznávám. Sotva by nějaká mohla překonat moji vlastní. Nuže, krize středního věku podle mě nastává v okamžiku, kdy z věty „To nejlepší mám ještě před sebou“ už není cítit naděje ani útěcha, ale jen zdraví nebezpečná iluze.

Doufám, že v civilním životě tenhle pocit zaklepe na mé dveře až za pár let. Ale běžecká krize středního věku už nastala. Plížila se nenápadně, trvalo to asi rok a půl, ale je tady. Vešla bez vyzvání a umanutě se usadila v rohu pokoje.

Je třeba nalít si čisté tekutiny. V běhání mám to nejlepší za sebou. Nic extra hezkého už mě na trati nečeká. Tedy pokud za pozitivní nebudu považovat, že se mi občas podaří vyběhnout i pětkrát týdně.

Přitom teoreticky by tu mollové tóny neměly znít. Za zimu – tedy za prosinec až únor – naběhám asi o 500 kilometrů více než loni. Tenkrát jsem lazařil se zatejpovaným kolenem a učil se stát na pokrčené noze tak, abych udržel rovnováhu. Rozbíhat jsem se začal až na začátku dubna.

A teď? Vzhledem k tomu, v jaké jsem kondici a kolik vážím, se mi vlastně běhá docela dobře. Půlmaraton zvládnu v prstem nose. Sice pomalu, ale pořád ještě s prstem v nose. V kopcích se nemusím zastavovat a vyčerpaně oddychovat. A předběhnu i slávisty.

Jenže tenhle stav je zároveň stropem mých současných možností. Důvodů je několik. Tím hlavním je asi nová práce. Dokonale mi rozhazuje biorytmus a jsou dny, kdy mám sice volno, jenže chybí vůle, síla i nálada obout si maratonky a vyběhnout. Jak by řekl známý běžecký fejetonista: „Ty vole!“

Ale jen na práci vinu svalovat nechci. Na konci deváté sezony prostě postrádám důvod posunout běhání na žebříčku životních priorit zase zpátky o jednu či spíše dvě příčky výše.

S tím vším se mi nesrovnává lehce. Osobáky zůstanou jen hezkou vzpomínkou, žádný už nevylepším. To prostě vím.

Pokud bych běhal za mír, pro Karla Schwarzenberga nebo za práva orangutanů, bylo by to jednoduché. Jenže běhám pouze a jen pro své ego. Bylo mi jasné, že jednou přijde chvíle, kdy už nepůjde vylepšovat své časy nebo se jim aspoň přibližovat na dosah. Kdy si jako mistr Bílek při árii z Dona Giovanniho budu muset říct: „Už to nejde.“

Ale přeci jen jsem čekal, že přijde později. Takže mě čeká přeformátování ambicí a měřítek.

Předloni jsem zde napsal, že bych si chtěl zaběhnout ještě jeden dobrý maraton. To se mi splnilo. Teď zcela při smyslech píši, že bych si chtěl zaběhnout aspoň ještě jeden maraton.

Jen musím někde zjistit, jaký čas je ekvivalentem běžecké krize středního věku.

About