Zbabělé léto

Mám za sebou pět týdnů, kdy se moje kilometráž vždy přehoupla přes 70 kilometrů, naposledy to bylo přesně 76 km. Když jsem si na jaře říkal, jestli má smysl se letos pokoušet o maraton, určil jsem si tohle jako svého druhu zátěžový test. Pokud ho tělo před létem zvládne, mohlo by čistě teoreticky zvládnout i přípravu na maraton.

Je tedy čas pokorně a opatrně vykročit. Začnu na 65 km.

V hlavě i částečně na papíře (vlastně v Excelu) jsem si načrtnul, jak by to celé mohlo vypadat. Budu se držet zásad plánu, podle něhož jsem se připravoval v letech 2005 a 2006 a který mě bez zranění proovedl celou sezonou.

Vůbec můj trénink je teď dost retro. Dělám pouze věci, které se mi v minulosti osvědčily. Žádné experimenty. Běhám dokonce i ve stejných ponožkách. Tedy ne v těch starých fuseklích, ale ve stejném modelu.

Jen jednu věc si proti rokům 2005 a 2006 upravím. Kilometráž. Směrem dolů. Asi o čtvrtinu. Půjdu na to dost zbabělou strategií. Většinou bych se chtěl pohybovat v rozmezí 70-80 km týdně, tentokrát žádná trojciferná dobrodružství.

Budu navíc běhat jen pětkrát týdně místo předchozích šesti dnů. Tak, abych nikdy neměl víc než tři tréninky v řadě – ideálně volné pondělky a pátky. Na tom budu lpět, i kdybych se cítil kdovíjak skvěle. Pokud náhodou získám dojem, že se příliš šetřím, raději si budu hrát s tempem dlouhých běhů, aby aspoň vzdáleně připomínaly to, čemu se v odborné literatuře říká HQ long runs. Ostatně už delší dobu jsem přesvědčen, že svižně odběhnutých 25 km je cennějších než doklopýtaných 32 km.

Rovněž vynechám měsíc, kdy jsem se ve dvou nejlepších sezonách věnoval opakovanému vybíhání dlouhých kopců. Byl to můj oblíbený trénink, i když těžký - celkem za čtyři týdny 40 x 800 m do kopce (tedy 32 km...) tempem závodu na 3-5 km. Nakopl mě ke skvělým časům a dodal sílu. Jenže letos achillovce ještě tolik nevěřím. Safety first.

Vím, že to není cesta, která mě dovede na dohled osobním rekordům. Ostatně po zimě, jež slovy čísel vypadala: prosinec – 0 km, leden – 25 km, únor – 99 km, by očekávání něčeho takového byla dost velká iluze. A chybět mi bude i zhruba 100 km, o něž si každý měsíc snížím proti dřívějšku objem.

Ale je to cesta, která by mě mohla dovést na start. A to je pro mě letos absolutně nejdůležitější.

 

Píseň zhrzeného běžce aneb Ať žije KNB

Poněvadž nemám kanady
a neznám písně z pamp
vyloučili mě z osady
že prý jsem houby tramp

Jmenuje se Píseň zhrzeného trampa, asi to není nejlepší kousek Jarka Nohavici, ale mám ji rád. A myslím, že není jen o trampování.

Tramping byl kdysi svobodným hnutím, kdy lidé aspoň na víkendy utíkali z měst, užít si pár dnů úplné svobody a života bez dohledu, bez konvencí. V časech prvorepublikových i socialistických. Jak však Nohavica vtipně vystihuje ve své písni, hnutí bojující proti uniformitě městského života se postupem času obléklo do uniforem, jen trochu jiných. Vymyslelo si pravidla, zákazy a příkazy, rituály, hierarchii, dokonce i hymnu. Stalo se parodií sebe sama.

A prý se můžu vrátit zpět
až dám se do cajku
a odříkám jim nazpaměť
akordy na Vlajku

Běhání se vydalo, aspoň u nás, zdá se na podobnou stezku. Tuhle píseň si vybavuji při čtení vášnivých diskusí a rádoby zasvěcených článků o přirozeném běhání. Další škatulka, další nálepkování.

Ale běžci se zřejmě škatulkují rádi. Dělí se na chrty a hobíky, na bosoběžce a botaře, na špičkaře a pataře, teď tedy i na přirozené a ty ostatní. Dokonce řeší, jak, kdy a koho při běhu zdravit.

Hrdě se hlásím k tomu, že běhám v botách, při závodech mi záleží na mých časech, jsem ambiciozní (ve smyslu, že mám jakési ambice, ačkoli poměrně nízké), navštěvuji i komerční akce (byť ne ty úplně nej), občas vybíhám po asfaltových silnicích a párkrát jsem měl co do činění s tartanovou dráhou.

Nedojímám se nad zpěvem ptáků v ranní mlze ani nad tím, když mi přes cestu přeběhne srnka. Dokonce tzv. trénuju. Snažím se běhat s nějakým systémem, na jehož konci by mělo být aspoň přiblížení k určitému výkonnostnímu cíli. Slova jako intervaly, tempové běhy, vybíhání kopců, tapering nebo rovinky mi neznějí vulgárně.

Chodím po světě bez nože
to prý se nemože
to prý jsem cvok
Já jsem nikdy neplul na šífu
a všem šerifům jsem říkal Ba ne pane
já jsem ostuda trempů
já když chlempu
tak v autokempu

A zřejmě patřím i do škatulky chrt. Ne snad proto, že by moje závodní časy stály za potlesk. Ale přeci jen jsem (zatím) rychlejší než asi 90 procent běžců. Jsem navíc chrt té nejpolitováníhodnější skupiny. Tréninkové úsilí k dosažení maratonských časů okolo 2:30 se ještě běžeckými úřady toleruje, ale dřít se kvůli 3:00 a ještě na něj ani nedosáhnout? To už je vážně směšné.

Aby toho nebylo málo, nelíbila se mi knížka do Murakamiho ani knížka od McDougalla. Odpovídám tedy diagnóze "nepřirozený" a brzy budu zřejmě vyloučen ze společenství běžců.

Za polehčující okolnost mi nemůže být uznáno ani to, že nepoužívám sporttester, kompresní oblečení a nikdy (opravdu ani jednou!) jsem neběžel se sluchátky v uších. Navzdory tomu mi totiž uniká fundament a esence běhu, zkrátka mám silné ideologické nedostatky...

Dokud se trampské úřady
nepoučí z chyb
zpívám si to svý nevadí
a zase bude líp

Nejsem členem žádného sportovního klubu, takže na závodech si do kolonky oddíl většinou vypisuji název mého rodného města. Odteď tam budu psát Klub nepřirozených běžců (KNB). Brzy sem vyvěsím programové prohlášení a stanovy. Samozřejmě KNB bude mít svá pevná pravidla, hierarchii, hymnu a zájemci budou běhat v jednotném dresu.

Motto KNB může být jediné: Nevadí. Zase bude líp.

První letošní osobák

V mém věku a při současném stavu fyzické zanedbanosti existuje jediný způsob, jak si připsat nový osobák. Přihlásit se na závod s délkou, kterou jsem ještě neběžel. Dneska padla volba na pětku, neboli - abych to napsal správnou atletickou terminologií - na 5000 m.

Nikdy jsem nepředpokládal, že poběžím závod s názvem Veteránská pětka na dráze. Ale co se dá dělat. Dva roky už podle tabulek veterán jsem, tak proč se tomu bránit. A jaký je hlavní rozdíl mezi veteránskými závody a těmi ostatními? Tady vám záda neukazují mladí rychlíci, nýbrž rychlíci o něco starší.

Mezi veterány patřím podle tabulek, ale mentalitou a tématy hovoru naštěstí ještě ne. Když jsem se převlíkal, připadal jsem si jako v čekárně u doktora. "Takže taky chodíš každou hodinu? A zkoušíš na to brát ňáky prášky?" Nebo: "No, a další chemoterapii už Franta nezvládnul."

Opustil jsem raději svět nemocí, prostat a rakovin, na který mám snad nějaký ten měsíc ještě čas, a šel se rozklusat. Nedělal jsem si velké ambice, zvláště po minulém závodě. Do přihlášky jsem jako předpokládaný čas napsal realistických 21:00.

Pětka je zvláštní trať. I když je to samozřejmě vytrvalecká disciplína, většina hobíků ji za vytrvaleckou nepovažuje. Nekoná se moc závodů na 5 km, vždyť kdo by na ně kvůli tak krátké štrece jezdil. Ale není samozřejmě žádné tajemství, že zaběhnout ji dobře a nadoraz pořádně bolí.

Jak jsem dnes zjistil, stojí dost sil zaběhnout ji i průměrně.

Po startu jsem se chvíli prosmýkával klubky méně soudných běžců, kteří se na startu nahrnuli do prvních řad, ale po chvíli jsem si našel své tempo a soupeře. Když jsem probíhával prvním kilometrem, věděl jsem, že je zle. Mezičas 3:40 znamenal, že jsem to pěkně přepálil. Bylo mi jasné, že druhá půlka bude hodně těžká. Ale na druhou stranu jsem z toho měl dobrý pocit. To číslo vypadalo hezky a už dlouho jsem ho při závodě neviděl...

Druhý kilometr byl za 3:41, to jsem znejistěl. Že bych to nakonec ustál? Že bych z toho vykouzlil skvělý čas?

Ne, neustál jsem to a nic jsem nevykouzlil. Samozřejmě druhá půlka byla pořádně těžká. Nakonec jsem mezi nejlepším a nejhorším kilometrem měl rozdíl 17 vteřin, což je na pětce zatraceně hodně. Inu, jsem na téhle trati začátečník.

Do cíle jsem se dostal v čase 19:05. A jsem s ním hodně spokojen. Nejen proto, že je to osobák - byť při své nejlepší desítce jsem měl mezičas někde okolo 18:30. Běželo se mi navzdory všem těžkostem (a sluníčku) celkem dobře, nevytuhnul jsem úplně a v závěru ještě malinko přidal. Výkon 19:05 podle tabulek odpovídá desítce za 39:39, tedy jsem se zase dostal do oblasti své běžecké důstojnosti.

Byl to první letošní osobák a je mi jasné, že s největší pravděpodobností také poslední. Jedině bych snad někde narazil na závody na 5 nebo 10 mil.

Pod hranicí běžecké důstojnosti

Přesně po 404 dnech jsem se vypravil na běžecký závod. Nejdříve optimistická zpráva: nedělá mi žádný extra velký problém držet tempo maratonu za 2:59:59. A teď jedna méně dobrá: vydržím to jen deset kilometrů. Můj návrat byl poněkud rozpačitý - slušně řečeno.

Bylo mi jasné, že dnešní den skončí jedna pro mě celkem důležitá série. Od Běchovic 2004 (40:17) jsem vždycky dal desítku pod čtyřicet. Celkem v sedmnácti závodech. Na dráze, na silnici, částečně po sněhu i při vedrech, tady i v Bavorsku, v lednu i při vrcholu sezony. Navíc se mi to dvakrát povedlo i při mezičase závodu na 25 km a jednou při půlmaratonu. Celkem tedy dvacetkrát.

Nicméně vzhledem k tomu, že poslední desítku jsem běžel v říjnu 2008, to byla poněkud virtuální série. Nebylo na čem dál lpět.

Kdysi jsem desítku pod čtyřicet považoval za hranici své běžecké důstojnosti. Dokud nemám natrénováno na takový čas, nemá cenu na závody chodit. Letos jsem tohle hledisko musel změnit. Kdybych na něm dál trval, taky už bych si nemusel nikdy zazávodit. Přesto jsem v koutku duše doufal v nějaký solidní čas. Třeba 40:32 nebo 41:12 by bylo krásných, vážně.

Místem comebacku byla Pražská relativní desítka (PRD), jeden z mých nejoblíbenějších závodů. Běžel jsem ho už popáté, prvně v roce 2003. Tehdy jsem vyhrál cenu pro nejtěžšího závodníka, poprvé a zatím naposledy jsem někde stál na nejvyšším stupínku. Však také v dnešním tištěném programu mi patřilo místo v TOP 10 nejtěžších běžců historie závodu...

Nejlepší čas jsem na PRD jsem měl 38:40 z roku 2005.

Závod se běhá v oboře Hvězda a jeho zvláštností je to, že je maximálně spravedlivý. Výsledný čas se totiž přepočítává na ideální běžeckou váhu 70 kg. I když pominu, že ideální váha je přeci jen asi ještě o trochu níže, vždycky jsem na tom vydělal a v pořadí se posunul. Běží se čtyři kolečka po absolutní rovině a v každém okruhu je možno na občerstvovačce do sebe kopnout pivo, za což se odečítají od výsledného času další tři minuty. Prostě pohodový závod, kde o časy až tolik nejde.

Naposledy jsem ho běžel před pěti roky. A tak jsem dneska trochu zíral, když jsem po příchodu viděl dlouhou frontu u registrace. Kdysi nás tady běhalo jen pár desítek, teď přišlo 196 lidí. Dříve jsme dostali plátěná čísla a čtyři sichrhajcky, dneska nějaký nalepovací zlepšovák, který na tričku nedržel. Občas je ten běžecký boom poněkud otravný.

Po startu jsem se nikam nehnal. Na trati nejsou kilometrovníky a tak je snadné přepálit. Podle pípnutí jakéhosi Garmina jsem usoudil, že první kilák mám za 4:12. To je tak akorát, abych zrychlil k nějakému důstojnému času.

Už jsem bohužel nezrychlil. Většinu závodu jsem běžel s pětinásobným vítězem, jemuž jsem vlastně dělal vodiče. Trochu mě deprimovalo, že na každém okruhu mi před občerstvovačkou utekl se slovy: "Jdu na jedno." Já samozřejmě netankoval, takový hazardér nejsem. A za pár minut mě zase doběhl s ujištěním, že dá pozor, aby mi případně nezvracel na záda.

Abych to neprodlužoval. Dokázal jsem většinu závodu držet krok s chlapíkem, který váží 94 kg a kopnul do sebe čtyři piva. Což pochopitelně není nic k chlubení.

Neoficiální cílový čas - 42:45. Nic úžasného jsem nečekal, ale tohle mě přeci jen nepotěšilo. Je to vlastně ideální mezičas při maratonu těsně pod tři hodiny... Nejhorší desítka od července 2004. Ale tenkrát se běželo ve třicetistupňovém vedru a na trase byl pořádně výživný kopeček.

Vždycky jsem po nepovedeném závodě měl spoustu výmluv. Buď jsem byl nevyspaný, nebo jsem to šel z plného tréninku, případně bylo špatné počasí, někdy jsem to přepálil - většinou se takových věcí sešlo víc. Dneska není důvod se vymlouvat. Scházely mi tři prostinké věci:

1. vytrvalost

2. rychlost

3. síla

Jediné, co mi přebývalo, jsou kila. Samozřejmě se není čemu divit. Běhání je spravedlivý sport a s pauzami a tréninkovými objemy za poslední dva roky se nedají dělat zázraky. Ale čas šest minut za osobákem jsem prostě nečekal.

Říkám si, jestli má vůbec cenu snažit se dál soustavně trénovat. Trápit se kvůli dobrým časů mě bavilo. Tohle mi bohužel smysl nedává. Je půlka května a makat přes léto na tom, abych v říjnu desítku stlačil pod čtyřicet, mě dvakrát neláká. A hledat nové hranice běžecké důstojnosti?

Když jsem z Hvězdy odcházel, hrál se před oborou na trávě kriket. Měl jsem se jich zeptat, jestli by mě nevzali do party. Tenhle sport by mě mohl bavit. A neúspěch se dá případně hodit na druhé.

Půlmaraton na lačno

Až ráno jsem zjistil, že doma není vůbec nic k snídani. Ukrajinský krámek za rohem ctil Velikonoce důsledně a vůbec neotevřel, jeden z mála dnů v roce. Tak mi nezbývalo než na dlouhý běh vyrazit na lačno. Jet si někam dál pro snídani se mi nechtělo, protože pak bych vyběhnul až v deset a na dnešním slunci bych se taky mohl trochu zavařit.

Na běhání na lačno nemám zrovna dobré vzpomínky. Zkoušel jsem to asi třikrát (tedy nedobrovolně) a průběh to mělo vždy stejný. Po pár kilometrech se mi začala motat hlava a zbytek tréninku bylo jedno velké trápení. Samozřejmě provázené i prudkým snížením rychlosti a chodeckými vložkami.

Snídaně je prostě základ. Musí být co nejrychleji a nejkomfortněji stravitelná, protože mezi jejím pozřením a vyběhnutím ze dveří uplyne obvykle tak 5-10 minut. V běžeckých začátcích jsem zkoušel banán, ale po jednom maratonu jsem asi tak rok na něj neměl chuť... Spíše výjimečně si dopřeji rohlík s šunkou nebo sýrem, nejčastěji padne volba na nějakou čokolovádovou tyčinku typu Snickers či sušenky.

Dneska mi nezbývalo než se jen pořádně napít a vyběhnout. V plánu jsem měl něco okolo 20 kilometrů, tak jsem doufal, že vytuhnutí přijde co nejpozději. Trochu jsem také spoléhal na to, že při včerejší návštěvě Saska si tělo něco z množství zkonzumovaných pochutin uložilo na horší časy. Třeba hned na dnešek.

A nebylo to vůbec špatné. Od začátku se běželo prima. Za poslední dva týdny se les změnil, i při dopoledním sluníčku je pod vyrašenými listy poměrně příjmený chládek. Nakonec z toho byl přesně půlmaraton. Dokonce jsem postupem času dokázal zrychlovat a zvládl jsem ho za 1:52, tedy tempem 5:20. A zdaleka jsem toho neměl plné zuby, klidně bych běžel dál. Vzhledem k mé kondici, k počasí i ne zrovna jednoduchému profilu jsem s tím hodně spokojený.

Pohled do tréninkového deníku mi říká, že za posledních sedm týdnů jsem plynule navyšoval kilometráž od 22 km do aktuálních 68 km týdně. I když duben ještě neskončil, mám na kontě výrazně vyšší objem než za březen. Aby mi tělo nevynadalo, přepnu ho příští týden do úspornějšího režimu. A pak zase zkusím udělat další krůček vpřed.

Cítím, že už bych teď měl na solidní desítku. Třeba pod 45:00.

Žena, která z maratonu udělala vrcholový sport

Norská vytrvalkyně Grete Waitzová byla pro maraton stejně důležitá jako Martina Navrátilová pro tenis. Rekreační disciplínu posunula do sfér vrcholového sportu. Byla mistryní světa, skončila druhá na olympiádě, čtyřikrát překonala světový rekord a především devětkrát vyhrála maraton v New Yorku.

Přitom se k maratonu dostala spíše náhodou. A prsty v tom měla Praha. Přesněji řečeno: pražské mistrovství Evropy v roce 1978. Waitzová získala bronz na 3000 m a na poloviční trati doběhla pátá, což norská média interpretovala jako neúspěch. "Vstávám denně v pět ráno, abych stihla dva tréninky, pracuji na plný úvazek jako učitelka - a oni o mně napíší, že jsem zklamala?" komentovala nelichotivé titulky Waitzová.

Druhým pražským okamžikem, který ji v atletice posunul jinam, bylo poznání, že i když bude dávat tréninku maximum, nebude moci na dráze soupeřit s nadopovanými Východevropankami ze středisek vrcholového sportu. Bylo jí pětadvacet let a s běháním chtěla praštit. Nakonec věci nabraly nečekaný směr. Naštěstí pro ni i pro světový maraton.

Na podzim toho samého roku přišla pozvánka od Freda Lebowa, organizátora Newyorského maratonu. Zkušený manažer usoudil, že právě Waitzová má potenciál dokázat na královské trati velké věci, a poslal jí i manželovi Jackovi letenku.

Grete
"Ne, absolutně ne. Nikdy," zněla její první reakce na maratonskou nabídku. Byla zkušenou dráhovou běžkyní, byla mistryní světa v krosu (celkem získala pět titulů), ale na 42 kilometrů si netroufala. Už proto, že do té doby neběžela v kuse více než dvacet kilometrů. Nakonec se nechala přemluvit.

V New Yorku se až do 27. kilometru držela soupeřek. Nevěděla, co od maratonu očekávat, tak nechtěla zbytečně přepálit start. Potom usoudila, že sil má ještě dost, a nastoupila do trháku. Cílem nakonec proběhla s náskokem devíti minut na druhou nejlepší běžkyni. A navíc ve světovém rekordu 2:32:20, když ten předchozí vylepšila o více než dvě minuty. 

Za odměnu dostala 20 dolarů, za což si mohla zaplatit taxík na letiště, kam okamžitě spěchala. Druhý den přeci musela učit. Její jméno se objevilo ve všech významných světových novinách, jen žáci ve škole nedaleko Oslo netušili, co se jejich učitelce o víkendu povedlo. A ani ona zřejmě v té chvíli nevěděla, že jejích 15 minut slávy z New Yorku se protáhne na 13 let.

I když byla nejlepší maratonkyní světa, za maratonkyni se nepovažovala. Její hlavní disciplínou zůstávaly dráha a kros. Do New Yorku si vždycky odskočila na konci sezony na maraton a většinou ho vyhrála, často ve světovém rekordu. Nakonec svůj nejlepší čas stlačila na 2:24:54.

Dlouho také odmítala změnit přípravu. Základem byl dráhařský trénink, jen poslední měsíc před New Yorkem přidala souvislé běhy okolo 25 kilometrů. Narozdíl od soupeřek i následovnic nesázela na velké objemy, víc věřila kvalitě. "Raději si dám 90 minut rychle než dvě a půl hodiny pomalu," říkávala.

Dalším důvodem, proč nechtěla opustit dráhu a kros, byla skutečnost, že na přelomu 70. a 80. let nebyl maraton na programu olympiády ani ME - a mistrovství světa se ještě nekonala. Být šampionkou na dráze znamenalo získat respekt, naopak ženský maraton byl brán ještě spíše jako kuriozita.

To se změnilo v roce 1983, kdy se v Helsinkách konal první světový šampionát. Waitzová jasně zvítězila, s tříminutovým náskokem.

Byla favoritkou i pro olympijské hry v Los Angeles 1984, kde měl maraton premiéru. Dva dny před startem si ovšem hnula se zády. Důvodem byla zřejmě příliš měkká postel. Odmítla jít k lékaři a spoléhala na to, že se to samo srovná. Chvíli měla vůbec problémy chodit, ale nakonec ji fyzioterapeut dal aspoň nějak dohromady. V závodě, na který čekala celou kariéru, skončila druhá. Jednak ji omezovalo zranění a jednak ten den skvěle běžela světová rekordmanka Joan Benoit Samuelsonová.

Podle norských novinářů to bylo zklamání. Pouze druhé místo. "Jak někdo, kdo neběžel, může být zklamaný? Já jsem běžela a jsem spokojená, tak by snad spokojeni mohli být i oni," reagovala Waitzová.

Při další olympiádě v Soulu musela vzdát kvůli zranění kolene, ale podařilo se jí ještě vyhrát Londýn a sbírku z New Yorku zkompletovat na devět triumfů. V roce 1990 tam závodila naposledy, v 37 letech stále stačila na čtvrté místo.

Potom se s manželem usadili na Floridě. Dál propagovala běhání, pracovala pro Adidas a odpočívala od tlaku, na který byla zvyklá z domova. V Norsku dodnes patří mezi největší sportovní osobnosti, v popularitě se drobná a skromná žena mohla směle rovnat nejúspěšnějším lyžařkám a rychlobruslařkám.

Maraton v New Yorku si nakonec zaběhla ještě jednou, v roce 1992. Klusala vedle organizátora Freda Lebowa, který tak oslavil své šedesátiny. Do cíle doběhli za 5 hodin a 32 minut. Waitzová měla oči plné slz, protože věděla, že Lebow umírá na rakovinu a že se s ním už nikdy neproběhne.

V úterý, po šestiletém boji, podlehla stejné nemoci i ona.

About