Desítka, jakou jsem ještě neviděl

Když hobíci běží hodinovku nebo jiný dráhový závod, není to pro přítomného diváka zrovna zajímavá a přehledná podívaná. Většinou žádný dlouhotrvající taktický boj ve skupince, ale každý si od počátku běží svým tempem a trápí se o samotě. A po pár minutách už není z tribuny často poznat, jestli ten v tom modrém tílku je čtvrtý nebo osmý, protože startovní pole je roztáhnuté po délce celého oválu.

Nevěřil bych, že něco podobného uvidím i v televizi. Dokonce při mistrovství Evropy. Pravda, bylo to ME do 19 let, ale stejně... Desítičlenné startovní pole se roztrhalo okamžitě po startu a do čela šel španělský závodník Gabriel Navarro (narozen 6. srpna 1992). Běžel skvěle. Rychle i technicky krásně. Ostatní ve srovnání s ním vážně vypadali jako unavení hobíci.

První soupeře předstihl o 400 m ještě před 5. kilometrem, svým nejbližším konkurentům dal kolečko někde těsně za 8. kilometrem - většinu takhle předběhl dvakrát. Navíc bylo v Tallinnu asi pěkné vedro, protože byla na dráze občerstvovačka a pořadatelé podávali houbičky.

Navarrův čas v cíli byl 30:02, druhý doběhl s odstupem 95 vteřin. Kdyby předčasně neslavil, zřejmě by to pod třicet dal. Anglický závodník Paul Thompson, průběžně asi na třetím místě, na 9. kilometru zkolaboval. Prostě se mu zatočila hlava a složil se k zemi, jak se to občas stává před cílovou čárou maratonu. Na desítce jsem to rovněž ještě neviděl.

Jinak hezký závod - podobný tomu, když Jan Kreisinger poctí svou přítomností lokální akci a příjemně si zatrénuje.

Jste to, co jíte

Nebylo to dnes poprvé, co jsem udělal podobnou zkušenost s jídlem před běháním. Včera jsem byl na grilování. Alkohol jsme raději nechal povolanějším (stejně nebyl weissbier...), ale jídlo jsem si rozhodně neodpíral. Ne že bych se přejedl, nicméně dobře a vydatně jsem naplnil žaludek. Samozřejmě především masem a dobrými uzeninami. Nebylo toho obrovské množství, ale i tak jsem měl obavy, jak se mi ráno poběží zhruba dvacetikilometrová štreka.

A běželo se výborně. Samozřejmě, v první řadě nebylo vedro. Naopak v lese panoval příjemný chládek. A pak jsem také tenhle týden pojal trochu regeneračněji (65 km celkem), takže jsem byl relativně čerstvý. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že se mi dobře běželo díky vydatné večeři. A nebylo to poprvé. Dám-li si večer zásadnější porci masa, běží se mi druhý den výrazně lépe, než když večeřím velmi střídmě a "zdravě". Možná je žaludek trochu těžší, nohy však, zdá se, mají víc síly.

O čem to svědčí? Asi pouze jenom o tom, že jídlo před výkonem je věc čistě individuální. Nicméně i tak bych se před závodem do podobného experimentu nepustil. Na to je podobná večeře stále dost nevyzpytatelná, zejména co se týče následných nechtěných zastávek.

Na jídlo před závodem existuje podobné množství receptů (ne těch kuchařských) a teorií jako v případě ideálního běžeckého tréninku. Zrovna tenhle týden jsem četl v jedné knize, že bežec by si měl často dopřávat jídla pálivá a pikantní - s chilli, pepřem, křenem, kurkumou, kari atd. Prostě taková, při jejichž konzumaci se vám orosí čelo. Pomáhá to krevnímu oběhu, spalování tuků, obraně organismu před nemocemi atd. Nevím, jestli je to pravda. Ale každopádně to intuitivně praktikuji už delší dobu.

Kobyla

A stejně jako běžci hledají ideální botu a ideální tréninkový plán, hledají i ideální jídelníček. Nebo aspoň jeho podobu, která k běhání nejlépe pasuje. Omlouvám se všem milovníkům těch ušlechtilých zvířat, ale pro mě tam patří i koňské maso. Ne nějaký laciný salám, nýbrž skutečné, kvalitní maso. Aspoň tedy v době, kdy navštívím v Mnichově své oblíbené řeznictví specializované právě na tento sortiment.

Objevil jsem ho v roce 2001 a od té doby tam zajdu při každé návštěvě města. Mají tam všechno jen z koňského masa - od párků a klobás přes paštiky, šunku, přední, zadní až k masu ne steaky nebo svíčkovou. Prostě všechno, co normálně v řeznictví najdete v hovězí, kuřecí či vepřové podobě.

Koňské maso je zdravé, má hodně fosforu, velmi málo tuku (však také skoro v každém receptu se píše, že se má prošpikovat slaninou), žádné BSE. Je mírně nasládlé, to kvůli velkému množství glykogenu. Dřív bylo pevnou součástí jídelníčků i v této části světa (ostatně správný maďarský guláš má podle původních receptů z jedné třetiny obsahovat koninu), ale postupem času se z toho z etických důvodů ustoupilo. Jako by zabít pro maso tele, prase, srnce nebo pštrosa mělo být humánnější a milosrdnější.

Ještě před deseti roky bych nevěřil, jak dobrá jídla a uzeniny se z koňského dají dělat. Od té doby jsem ho už pár kilo snědl. Jen doufám, že bych prošel případnou antidopingovou kontrolou. V té mnichovské masně totiž zpracovávají i koně závodní.

O zemi zaslíbené běhání

Možná je jich víc. Někdy se za zemi zaslíbenou běhání považuje Itálie, jindy USA, pak třeba Německo, do výčtu určitě patří Keňa či Etiopie. Nevím, pro mě jí vždycky bylo a vždycky bude Bavorsko.

Odběhal jsem tam pár závodů, vlastně jsem si tam vytvořil osobáky na 10 km (Dachau), půlmaraton (Haar) i maraton (Mnichov). Akce jsou tak precizně zorganizované, až je to někdy skoro ke škodě. Nejednou jsem zažil, že vyhlašování trvalo déle než samotný závod. Ale jistě má svůj půvab vyhlásit a na stupně vítězů pozvat všechny účastníky, i ty nejpomalejší hobíky a děti.

Špatné není ani v létě trávit v Bavorsku dovolenou, při které máte v úmyslu odběhat si i nějaký ten kilometr. Naprosto ideální je oblast Voralpen (Předalpí?). Můžete si dle libosti vybrat, jestli chcete trénovat po naprosté rovině, nebo se naopak poprat s kopci v okolí. I při horkých dnech je dopoledne snesitelné počasí, protože slunce je nejprve ještě schované za vršky hor a pak také podél řek, jako jsou Loisach, Partnach či Isar, příjemně fouká chladivý větřík.

Zug

Darem pro běžce jsou zdejší cyklostezky. Zvláště ty, na kterých skoro nepotkáte cyklistu. Narozdíl od českých zvyklostí jsou zcela prosté automobilového provozu. Tady označení "cyklostezka" opravdu neznamená to, že nejde o silnici první třídy...

Část jich vede přes louky a pastviny. Při vběhnutí je třeba otevřít a zase zavřít ohradu, aby krávy, koně nebo ovce neutekly. A rovněž je nutné dávat pozor na lejna - uklouznout po nich a způsobit si zranění, to by opravdu byl zápis do kroniky kuriozit. Na druhé straně přiznávám, že jsem v životě zažil příjemnější pocity než běžet přes pastviny, na jejichž začátku je cedule, že zvířata křižují cestu a tudíž vstup je na vlasní nebezpečí, bez možnosti uplatňovat náhradu škody při úraze.

Kravy

Bavorskou specialitou je zdravení. Nejen s ostatními běžci, ale s každým, koho potkáte. S cyklisty, s turisty, s babkami mířícími na nedělní bohoslužbu, s pány venčícími psy. Jen tak nějaké mávnutí rukou by bylo považováno téměř za nezdvořilost. Zdraví se nahlas a srozumitelně. Případně s lehce bavorským dialektem. Nejčastěji "Morgen" (Dobré ráno), i když je třeba už poledne. Asi nejčastější je "Grüß Gott" či bavorsky "Grias God" (Pozdrav pámbů) - jo to někdy zkusím u nás v lese. A úplným minimem je zahoukat "Servus".

Na první pohled nic tak složitého. Ale zkuste si to při úsecích nebo tempovém běhu při rychlosti 3:55.

Výhodou pobytu v Bavorsku je místní poměrně jednotvárná, ale přesto lákavá kuchyně, neskutečně dobré sladkosti (a to je u nás téměř nejím) a nejlepší pivo na světě. Nevýhodou je totéž, pokud patříte mezi lidi, kteří si ke svačině dají dvacet deka salátu a přiberou tím půl kila. 

Bier
Ale pokud jste tu zrovna na závodě, máte důvod se těšit do cíle a zatnout zuby. V závěru mnichovského maratonu v roce 2007 jsem si dodával sílu představou, jak si v cíli svlažím hrdlo weissbierem. A myslím, že to aspoň trochu pomohlo.

Zkrátka se do Bavorska rád vracím. Na závody i jen tak. I když samozřejmě vím, že do stejné řeky nikdy nevstoupím. Ale hned po tréninku je rozhodně příjemné si v ní na pár minut ochladit nohy, od malíčku až po kotníky.

Heraklit
Zkrátka a dobře (čili kurz und gut): Pfia God.

Běžecká kniha roku (kterou si skoro nikdo nepřečte)

Kniha "From Last to First" vyšla v roce 2009, stejně jako "Born to Run". Zatímco z druhé se stal bestseller, v dobrém i horším, prvně jmenovaná se netěší zdaleka takové popularitě. A je to škoda. Je to totiž naprostá pecka. Napsal ji bývalý anglický maratonec Charlie Spedding a vydal ji vlastním nákladem. "Bylo to jako běžet maraton do kopce a proti větru." Nicméně pro mě je to zatím to nejlepší, co jsem o běhání četl. Skoro bych řekl, že je to povinná četba pro každého běžce, který má aspoň nějaké ambice. Úžasně motivující. Zvláště v časech sportovní nepohody.

Když jsem si mezi e-books na Amazonu vybíral další běžeckou knížku, moc jsem si od ní nesliboval. Ale po čem jiném jsem měl sáhnout? Mezi novinkami byly v nabídce samé variace na téma Jak správně běhat bos. Jméno Charlie Spedding jsem znal, ale upřímně přiznávám, že kdyby před třemi týdny po mně někdo chtěl, abych vyjmenoval jeho největší úspěchy, asi bych se ošíval. Vzpomněl bych si maximálně na bronzovou olympijskou medaili z Los Angeles 1984.

Tedy nic, co by na první pohled slibovalo velký čtenářský zážitek. Knihu jsem však přečetl jedním dechem. Poprvé i podruhé. Je psaná s nadhledem, vášní i humorem, jemuž se říká anglický.

Charlie

Spedding popisuje příběh běžce, který nebyl extra talentovaný, ale přesto kromě olympijského bronzu dokázal vyhrát maraton v Londýně, jednou tam skončil druhý, přidal i třetí místo v Chicagu a navrch ještě šesté místo na olympiádě v Soulu. Jeho čas 2:08:33 je ostaně dosud anglickým rekordem.

"Nezískal jsem bronzovou olympijskou medaili proto, že bych byl třetí nejtalentovanější běžec na světě. Mezi těmi, kdo se v Los Angeles postavili na start maratonu, jsem ničím nevynikal. Ano, měl jsem asi víc talentu než průměrní běžci. Ale s těmi se na olympiádě neutkáváte," píše Spedding.

Šampion se zrodil v hospodě
Příběh začíná ve škole na anglickém maloměstě. Spedding (narozen 1952) byl vyjukaný kluk s oční vadou a když učitel tělocviku upořádal dětem první závody na 100 m, skončil poslední. Víc ho bavil fotbal, i když ani tam zvláště nevynikal. K jeho spolužákům patřil také jistý Tony Blair. "Vlastně už si ani nepamatuji, jak mu fotbal šel. Každopádně si vzpomínám, že vždycky uměl vymyslet pravidla tak, aby vyhovovala jeho týmu. Už tenkrát mě mohlo napadnout, že je stvořený pro politiku."

Když si však měl Spedding vybrat, jakému se sportu se chce věnovat nad rámec školních hodin, rozhodl se pro atletiku. Právě kvůli nemilé zkušenosti z tělocviku. Brzy zjistil, že čím delší trať se běží, tím více se posouvá ve výsledcích dopředu. Po čase začal vyhrávat školní závody na středních tratích a postupně se propracoval až do klubu v Gatesheadu. Učil se od skvělých běžců své éry a jeho časy se stále lepšily. Nic však nenasvědčovalo tomu, že tenhle člověk jednou bude patřit k esům světového maratonu.

V krosech nevynikal, na dráze to bylo lepší, ale ještě ve 28 letech patřil i v rámci Anglie jen k širší špičce. Nikdy nebyl mistrem své země, pětku na dráze uměl těsně pod 14 minut a desítku pod 29 minut. Na poměry vrcholové atletiky nic moc. Takových běžců tehdy v Anglii bylo... Občas se dostal na nějaký slabší mítink do zahraničí, doma sbíral pátá, osmá, dvanáctá místa.

Jednou však v hospodě, když mu ujel vlak do Newcastle, vypil pár piv a napsal si na papír velmi upřímnou odpověď na tři základní otázky: Co chci v atletice dokázat? Jak moc to chci dokázat? Proč to chci dokázat? Pak zaplatil a z hospody odešel jako jiný běžec. Prodal rodinnou firmu, odstěhoval se do Bostonu a začal znovu. Jinak. Lépe. Psal se rok 1980.

Senzační bronz z Los Angeles
Za dva roky se už v desítce nominoval na ME v Aténách a také na Hry Commonwealthu do Brisbane. Díru do světa ještě neudělal, ale ubezpečil se, že je na správné cestě. Stále více lidí ho také přesvědčovalo, že už je na čase přejít na maraton, že tam má větší šanci uspět. Jenže se rozhodl, že tak učíní teprve, až bude mistrem Anglie. To se mu povedlo následující rok a začal tedy pomýšlet na olympijský maraton v Los Angeles.

Trénoval hodně, ale ještě před útokem na limit si chtěl ověřit, jestli je to vůbec trať pro něj. V lednu 1984 se přihlásil na maraton v Houstonu, ale pořadatelé mu odmítli proplatit cestu, protože je "no name". Ze svého si tedy koupil letenky - a senzačně tam zvítězil. Čas 2:12 mu ukázal, že s maratonem si bude rozumět, a navíc vyhrál 20 tisíc dolarů, největší částku dosavadní kariéry. V Londýně pak vítězství zopakoval a zajistil si nominaci na olympiádu.

Svému snu obětoval všechno. Poslední týdny a měsíce nemyslel na nic jiného než na závod svého života. A vybojoval v něm překvapivý bronz. V maratonu, kde kurs na jeho vítězství byl 1:33. Až za ním skončili Keňané, Tanzánci, mistr světa Rob de Castella, Alberto Salazar nebo tradičně skvělí Japonci.

Podobně zásadních výsledků mohl mít na svém kontě víc, kdyby ho nepronásledovala tak často zranění. Kolikrát v knížce zmiňuje, že kvůli zraněné levé (!) achillovce musel na delší dobu vysadit v tréninku? Desetkrát? Patnáctkát?

Dvacet vteřin od smrti
Celkem třikrát s ní šel na operaci. Poprvé při ní málem zemřel. Jeho tělo totiž mělo alergickou reakci na anestetikum. Celý otekl a měl štěstí, že zrovna byla u něj sestra, která poznala afylaktický šok a hlavně věděla, co s ním. Od smrti ho dělilo dvacet vteřin... Pro doktory - když už bylo po všem - to byla senzace. Byl první známý případ člověka s takovou reakcí. Dokonce ho fotili do lékařských učebnic. Šance, že nastane takový problém, je stejná asi jako pravděpodobnost výhry prvního pořadí ve Sportce. Jen ty následky nejsou tak příjemné.

Při třetí operaci mu doktor zmrvil achillovku tak, že z původně rutinního čistícího zákroku se vyklubal těžký infekční zánět, který mu ukončil sezonu a vyřadil ho na čtyři měsíce z tréninku.

I to byl jeden z důvodů. proč před další olympiádou v Soulu neměl natrénováno tolik, kolik by chtěl. Přesto dokázal vyválčit šesté místo. Pár kilometrů před cílem, kdy už nohy nechtěly běžet a hlava chtěla závod vzdát, uzavřel se svým tělem dohodu: "Když mě doneseš do cíle v tomhle tempu a na šestém místě, už nepoběžíme žádný marazon."

A splnilo se mu to. I když nechtěně. I po Soulu chtěl dál závodit. Ostatně konečně mohl poprvé vydělat nějaké zajímavé peníze. Ale Londýn dvakrát odřekl pro zranění a Fukuoku vzdal. Na podzim 1989 byl přihlášen na tehdy celkem lukrativní maraton v Pekingu, jenže jej odřekl, neboť se mu nechtělo běžet po Náměstí nebeského klidu, kde ještě neoschla krev zmasakrovaných studentů.

Dávejte pozor na to, o čem sníte
V knížce přidává spoustu zkušeností a názorů na správný trénink. A především na každé straně dokazuje, že velkých výsledků nemusí dosahovat jen ti nejtalentovanější. Stačí mít své sny a obětovat jim čas i úsilí. Jemu to trvalo šestnáct let.

"Celý život jsem snil o olympijské medaili, i když to byl sen hodně odvážný a vlastně nerealistický. Dnes vím, že jsem mohl mít i stříbro. Ale celé roky jsem své tělo učil snít o medaili, takže když na dráze stadionu v Los Angeles jsem ještě mohl zaútočit na druhé místo, tělo už to neakceptovalo. Ano, dřel jsem, dal jsem do finiše všechno, ale měl jsem prostě nějaký blok tam vzadu, že medaile je stejně doma. Kdyby jsem byl v té chvíli čtvrtý, tak věřím, že ještě bronz za stejné situace vybojuji," píše Spedding a varuje: "Dávejte si pozor na to, o čem sníte."

V kariéře ovšem zažil víc neúspěchů než radosti. Pár medailí bylo vykoupeno kromě série zranění i spoustou průměrných výsledků, zklamání a tréninkových selhání. "Proto mě překvapilo, že když jsem si po letech četl tréninkový deník, byla tam spousta poznámek typu: Skvělý běh. Běželo se výborně. Cítím se úžasně. Parádní trénink. Super pocit." Možná to tak máme všichni.

Úspěch je vlastně relativní věc. Podle Speddinga se nedá vyjádřit medailemi, časy a výsledky. Úspěch lze měřit jen tím, jak se nám podařilo naložit s talentem, který nám byl dán - ať už byl jakkoli velký.

On sám toho dokázal dost na to, jak k němu byly sudičky spíše skoupé. Po olympijském bronzu se v Anglii na nějaký čas stal tím, čemu se dnes říká celebrita. Byl zván na besedy, autogramiády, semináře. Většinu běžců prý nezajímalo tolik, jak trénovat, ale co jíst a pít, aby běželi rychle.

Jednou také přišla pozvánka z psychiatrické léčebny na setkání s pacienty. Lékař byl toho názoru, že řada jeho pacientů není ve skutečnosti nemocná, jen excentrická. A když se setkají s někým, kdo je svým způsobem také excentrický a přitom společností uznávaný, jistě jim to pomůže. Zrovna šli okolo pokoje mladíka, jmenoval se Tom. Doktor mu řekl: "Tome, dovol, abych ti představil Charlie Speddinga, je to bronzový olympijský medailista v maratonu."

Mladík k němu zvedl hlavu, lehce se usmál a povídá: "To je v pohodě. Když jsem sem přišel já, myslel jsem si, že jsem Jindřich VIII."

P.S. Spedding také v knize prezentuje své názory na současný běh. Jsou poměrně kontroverzní a velmi zajímavé. Jistě se k nim brzy vrátím.

Ideální běžecké boty. Aspoň pro mě

Proč si zase jednou trochu nezarouhat? Pojďme na to. Takže - konečně jsem našel ideální běžecké boty. Netvrdím, že ideální obecně, ale ideální pro mě. Paradoxně jsou to nejlevnější boty, které jsem si kdy koupil. Předpokládám, že za tyto věty budu brzy potrestán. Nejlépe hned zítra, až si v nich vyrobím nějaké zranění. Ale snad ne.

Má člověk právo po 100 kilometrech hodnotit běžecké boty? A hodnotit je navíc v superlativech?

Bandito1

Model bot z malé americké firmy Loco zvaný Bandito jsem si koupil už asi před půldruhým rokem. Byly skoro zadarmo. Stály 25 dolarů, mezitím cenu o dvacku zvedli. Na první vyzkoušení skvěle sedly. Dokonale. Jako zatím ještě žádné.

Ale nějak jsem stále odkládal okamžik, kdy v nich seriozněji vyběhnu. Když jsem měl trable s achilovkou, nechtěl jsem se pouštět do žádných experimentů. Když trable zdá se odezněly, nechtěl jsem se ani pak pouštět do žádných experimentů. Tak jsem si je bral aspoň na veslování.

Až před pár týdny jsem konečně ztratil ostych vytáhnul je. Nebudu ani moc patetický, když napíšu, že se těším na každý trénink, kdy je obuju.

Podle specifikace jsou Bandito závodní boty, ale myslím, že skvěle obstojí i na běžný objemový trénink. Jsou lehčí, než na první pohled možná vypadají (240 g ve velikosti 9), rychlé a přitom tlumivé. Konstrukce jednoduchá - podrážka, pěna, bota. Žádné kravinky navíc a zbytečné vychytávky. "Technologie je dobrá věc pouze tehdy, když botám nepřidává jen na ceně a na váze. A pokud pomáhá vašim výkonům," tvrdí firma.

Design je jako z 80. let a stavba modelu odporuje všem módním trendům. Vlastně by tento typ bot měl být běžeckými experty jednou provždy zatracen. Což mi je však dokonale lhostejné.

Bandito2

Líbí se mi také způsob, jakým firma Loco dělá svůj byznys. Jeden model vyrábí stále, třeba sedm let. Nepotřebují dělat změny pro změny. Zaměstnávat desítky vývojářů a marketingových specialistů, kteří nás budou přesvědčovat, že model číslo 15 je zase o chlup lepší než číslo 14 - podobně jako nás přesvědčují výrobci jogurtů, že letos do kelímku přidali víc ovoce. Když umí vyrábět dobré boty, proč by s tím měli přestat, něco na nich za každou cenu měnit nebo rok co rok přicházet s jinou barvou?

Už jsem běhal v dobrých závodních botách, zejména Asics DS Racer. Byly lehké a měly skvělý odpich. Ale po závodě jsem z nich měl omlácené nohy (samozřejmě za to může i můj styl). Bandito naopak příjemně tlumí. Není to však tlumení, jako když běžíte bosi po mechu. Žádné bačkůrky typu Kayano a spol. Spíš je to tlumení jako na tartanu. Příjemné, nikoli zpomalující. Nevím, jak to přesně popsat. Prostě je na nohou necítíte, ale zároveň si na asfaltu připadáte jako na dráze nebo lesní pěšině.

V technické specifikaci se píše, že jsou vhodné na závody od 5 km po maraton. To první jsem už vyzkoušel.

Spolek nepřirozených běžců (SNB)

Úvodem
 
Členem Spolku nepřirozených běžců (SNB) se může stát každý, kdo souhlasí s níže napsaným a potvrdí to zde v komentáři, případně na  Facebooku.

Povinnosti členů
 
Příslušník SNB...

...se zavazuje, že se za rok zúčastní aspoň čtyř závodů, z nich minimálně jednoho na asfaltové silnici nebo umělé dráze a minimálně jednoho tzv. komerčního (se startovným nad 100 Kč).

...sportuje zásadně v botách, nejlépe běžeckých. Je žádoucí, aby měl jeden pár vyhrazen především na závody.

...vlastní minimálně jedny hodinky vybavené funkcí stopek a pokud možno je používá při trénincích i závodech. Dalšímu softwarovému ani hardwarovému vybavení se meze nekladou.

...ví, kdo je to Arthur Lydiard.

...zná nazpaměť své osobní rekordy na základních vytrvaleckých distancích. Nebo aspoň přibližně.

...neomlouvá své výkonností neúspěchy frází, že cesta je cíl.

...se nestydí za svá zranění a naopak je na ně hrdý stejně jako voják na šrámy z bitev.

...si přečte knihu „Born to Run“ maximálně jednou. Pokud ani to ne, není mu to líto.

...neprovádí misijní činnost a o své pravdě nepřesvědčuje nikoho, maximálně sebe.

...hlavně běhá.

Práva členů
Příslušník SNB

...může při registraci na závodech uvést do kolonky „oddíl“ zkratku SNB.

 

About