Kniha "From Last to First" vyšla v roce 2009, stejně jako "Born to Run". Zatímco z druhé se stal bestseller, v dobrém i horším, prvně jmenovaná se netěší zdaleka takové popularitě. A je to škoda. Je to totiž naprostá pecka. Napsal ji bývalý anglický maratonec Charlie Spedding a vydal ji vlastním nákladem. "Bylo to jako běžet maraton do kopce a proti větru." Nicméně pro mě je to zatím to nejlepší, co jsem o běhání četl. Skoro bych řekl, že je to povinná četba pro každého běžce, který má aspoň nějaké ambice. Úžasně motivující. Zvláště v časech sportovní nepohody.
Když jsem si mezi e-books na Amazonu vybíral další běžeckou knížku, moc jsem si od ní nesliboval. Ale po čem jiném jsem měl sáhnout? Mezi novinkami byly v nabídce samé variace na téma Jak správně běhat bos. Jméno Charlie Spedding jsem znal, ale upřímně přiznávám, že kdyby před třemi týdny po mně někdo chtěl, abych vyjmenoval jeho největší úspěchy, asi bych se ošíval. Vzpomněl bych si maximálně na bronzovou olympijskou medaili z Los Angeles 1984.
Tedy nic, co by na první pohled slibovalo velký čtenářský zážitek. Knihu jsem však přečetl jedním dechem. Poprvé i podruhé. Je psaná s nadhledem, vášní i humorem, jemuž se říká anglický.
Spedding popisuje příběh běžce, který nebyl extra talentovaný, ale přesto kromě olympijského bronzu dokázal vyhrát maraton v Londýně, jednou tam skončil druhý, přidal i třetí místo v Chicagu a navrch ještě šesté místo na olympiádě v Soulu. Jeho čas 2:08:33 je ostaně dosud anglickým rekordem.
"Nezískal jsem bronzovou olympijskou medaili proto, že bych byl třetí nejtalentovanější běžec na světě. Mezi těmi, kdo se v Los Angeles postavili na start maratonu, jsem ničím nevynikal. Ano, měl jsem asi víc talentu než průměrní běžci. Ale s těmi se na olympiádě neutkáváte," píše Spedding.
Šampion se zrodil v hospodě
Příběh začíná ve škole na anglickém maloměstě. Spedding (narozen 1952) byl vyjukaný kluk s oční vadou a když učitel tělocviku upořádal dětem první závody na 100 m, skončil poslední. Víc ho bavil fotbal, i když ani tam zvláště nevynikal. K jeho spolužákům patřil také jistý Tony Blair. "Vlastně už si ani nepamatuji, jak mu fotbal šel. Každopádně si vzpomínám, že vždycky uměl vymyslet pravidla tak, aby vyhovovala jeho týmu. Už tenkrát mě mohlo napadnout, že je stvořený pro politiku."
Když si však měl Spedding vybrat, jakému se sportu se chce věnovat nad rámec školních hodin, rozhodl se pro atletiku. Právě kvůli nemilé zkušenosti z tělocviku. Brzy zjistil, že čím delší trať se běží, tím více se posouvá ve výsledcích dopředu. Po čase začal vyhrávat školní závody na středních tratích a postupně se propracoval až do klubu v Gatesheadu. Učil se od skvělých běžců své éry a jeho časy se stále lepšily. Nic však nenasvědčovalo tomu, že tenhle člověk jednou bude patřit k esům světového maratonu.
V krosech nevynikal, na dráze to bylo lepší, ale ještě ve 28 letech patřil i v rámci Anglie jen k širší špičce. Nikdy nebyl mistrem své země, pětku na dráze uměl těsně pod 14 minut a desítku pod 29 minut. Na poměry vrcholové atletiky nic moc. Takových běžců tehdy v Anglii bylo... Občas se dostal na nějaký slabší mítink do zahraničí, doma sbíral pátá, osmá, dvanáctá místa.
Jednou však v hospodě, když mu ujel vlak do Newcastle, vypil pár piv a napsal si na papír velmi upřímnou odpověď na tři základní otázky: Co chci v atletice dokázat? Jak moc to chci dokázat? Proč to chci dokázat? Pak zaplatil a z hospody odešel jako jiný běžec. Prodal rodinnou firmu, odstěhoval se do Bostonu a začal znovu. Jinak. Lépe. Psal se rok 1980.
Senzační bronz z Los Angeles
Za dva roky se už v desítce nominoval na ME v Aténách a také na Hry Commonwealthu do Brisbane. Díru do světa ještě neudělal, ale ubezpečil se, že je na správné cestě. Stále více lidí ho také přesvědčovalo, že už je na čase přejít na maraton, že tam má větší šanci uspět. Jenže se rozhodl, že tak učíní teprve, až bude mistrem Anglie. To se mu povedlo následující rok a začal tedy pomýšlet na olympijský maraton v Los Angeles.
Trénoval hodně, ale ještě před útokem na limit si chtěl ověřit, jestli je to vůbec trať pro něj. V lednu 1984 se přihlásil na maraton v Houstonu, ale pořadatelé mu odmítli proplatit cestu, protože je "no name". Ze svého si tedy koupil letenky - a senzačně tam zvítězil. Čas 2:12 mu ukázal, že s maratonem si bude rozumět, a navíc vyhrál 20 tisíc dolarů, největší částku dosavadní kariéry. V Londýně pak vítězství zopakoval a zajistil si nominaci na olympiádu.
Svému snu obětoval všechno. Poslední týdny a měsíce nemyslel na nic jiného než na závod svého života. A vybojoval v něm překvapivý bronz. V maratonu, kde kurs na jeho vítězství byl 1:33. Až za ním skončili Keňané, Tanzánci, mistr světa Rob de Castella, Alberto Salazar nebo tradičně skvělí Japonci.
Podobně zásadních výsledků mohl mít na svém kontě víc, kdyby ho nepronásledovala tak často zranění. Kolikrát v knížce zmiňuje, že kvůli zraněné levé (!) achillovce musel na delší dobu vysadit v tréninku? Desetkrát? Patnáctkát?
Dvacet vteřin od smrti
Celkem třikrát s ní šel na operaci. Poprvé při ní málem zemřel. Jeho tělo totiž mělo alergickou reakci na anestetikum. Celý otekl a měl štěstí, že zrovna byla u něj sestra, která poznala afylaktický šok a hlavně věděla, co s ním. Od smrti ho dělilo dvacet vteřin... Pro doktory - když už bylo po všem - to byla senzace. Byl první známý případ člověka s takovou reakcí. Dokonce ho fotili do lékařských učebnic. Šance, že nastane takový problém, je stejná asi jako pravděpodobnost výhry prvního pořadí ve Sportce. Jen ty následky nejsou tak příjemné.
Při třetí operaci mu doktor zmrvil achillovku tak, že z původně rutinního čistícího zákroku se vyklubal těžký infekční zánět, který mu ukončil sezonu a vyřadil ho na čtyři měsíce z tréninku.
I to byl jeden z důvodů. proč před další olympiádou v Soulu neměl natrénováno tolik, kolik by chtěl. Přesto dokázal vyválčit šesté místo. Pár kilometrů před cílem, kdy už nohy nechtěly běžet a hlava chtěla závod vzdát, uzavřel se svým tělem dohodu: "Když mě doneseš do cíle v tomhle tempu a na šestém místě, už nepoběžíme žádný marazon."
A splnilo se mu to. I když nechtěně. I po Soulu chtěl dál závodit. Ostatně konečně mohl poprvé vydělat nějaké zajímavé peníze. Ale Londýn dvakrát odřekl pro zranění a Fukuoku vzdal. Na podzim 1989 byl přihlášen na tehdy celkem lukrativní maraton v Pekingu, jenže jej odřekl, neboť se mu nechtělo běžet po Náměstí nebeského klidu, kde ještě neoschla krev zmasakrovaných studentů.
Dávejte pozor na to, o čem sníte
V knížce přidává spoustu zkušeností a názorů na správný trénink. A především na každé straně dokazuje, že velkých výsledků nemusí dosahovat jen ti nejtalentovanější. Stačí mít své sny a obětovat jim čas i úsilí. Jemu to trvalo šestnáct let.
"Celý život jsem snil o olympijské medaili, i když to byl sen hodně odvážný a vlastně nerealistický. Dnes vím, že jsem mohl mít i stříbro. Ale celé roky jsem své tělo učil snít o medaili, takže když na dráze stadionu v Los Angeles jsem ještě mohl zaútočit na druhé místo, tělo už to neakceptovalo. Ano, dřel jsem, dal jsem do finiše všechno, ale měl jsem prostě nějaký blok tam vzadu, že medaile je stejně doma. Kdyby jsem byl v té chvíli čtvrtý, tak věřím, že ještě bronz za stejné situace vybojuji," píše Spedding a varuje: "Dávejte si pozor na to, o čem sníte."
V kariéře ovšem zažil víc neúspěchů než radosti. Pár medailí bylo vykoupeno kromě série zranění i spoustou průměrných výsledků, zklamání a tréninkových selhání. "Proto mě překvapilo, že když jsem si po letech četl tréninkový deník, byla tam spousta poznámek typu: Skvělý běh. Běželo se výborně. Cítím se úžasně. Parádní trénink. Super pocit." Možná to tak máme všichni.
Úspěch je vlastně relativní věc. Podle Speddinga se nedá vyjádřit medailemi, časy a výsledky. Úspěch lze měřit jen tím, jak se nám podařilo naložit s talentem, který nám byl dán - ať už byl jakkoli velký.
On sám toho dokázal dost na to, jak k němu byly sudičky spíše skoupé. Po olympijském bronzu se v Anglii na nějaký čas stal tím, čemu se dnes říká celebrita. Byl zván na besedy, autogramiády, semináře. Většinu běžců prý nezajímalo tolik, jak trénovat, ale co jíst a pít, aby běželi rychle.
Jednou také přišla pozvánka z psychiatrické léčebny na setkání s pacienty. Lékař byl toho názoru, že řada jeho pacientů není ve skutečnosti nemocná, jen excentrická. A když se setkají s někým, kdo je svým způsobem také excentrický a přitom společností uznávaný, jistě jim to pomůže. Zrovna šli okolo pokoje mladíka, jmenoval se Tom. Doktor mu řekl: "Tome, dovol, abych ti představil Charlie Speddinga, je to bronzový olympijský medailista v maratonu."
Mladík k němu zvedl hlavu, lehce se usmál a povídá: "To je v pohodě. Když jsem sem přišel já, myslel jsem si, že jsem Jindřich VIII."
P.S. Spedding také v knize prezentuje své názory na současný běh. Jsou poměrně kontroverzní a velmi zajímavé. Jistě se k nim brzy vrátím.