Jak jsem si užil svoje daně

I když půlku života už žiji v Praze, trvalé bydliště si z více méně sentimentálních důvodů nechávám ve svém rodném městě. Do místního rozpočtu jde tedy i část mých daní. A myslím, že budu jeden z nejvýznamnějších plátců. Ne že bych byl až tak zazobaný, ale v Praze jsou přeci jen větší platy než tam a podnikatelé, jak známo, jenom prodělávají, takže daně neplatí. Za mé peníze se tedy už skoro dvacet opravují chodníky, dotují poutě nebo staví nové lávky.

Jak jsem zjistil, předloni se z nich rekonstruoval i fotbalový stadion.Stálo to 28 milionů. Půlka šla ze státního rozpočtu (porcování medvěda), třetina z městského, něco z krajského. O tom, kolik korun zůstalo komu za nehty, jsem slyšel zajímavé zkazky. Ale to snad v téhle chvíli není až tak důležité.

Každopádně se položila umělá tráva a nový facelift dostala i atletická dráha. Předchozí hliněno-škvárovo-mechově-ostružinový povrch vystřídal tartan. Udělal se také skokanský sektor, jen na vrhače se zapomnělo.

Když jsem byl tedy doma, proč si na stadionu nezaběhat úseky? Atletická část je skromná, jen tři dráhy (a čtyři na stovkařské rovince), ale to mi stačilo. Přes den je stadion otevřen veřejnosti, je přeci městský. Je tam sice zákaz vstupu "se psi", nesmí se tam konzumovat Coca-Cola ani jiné sirupové nápoje, ale důležité je, že jsou vrátka od 8 do 18 hodin otevřená.

Pochopitelně jsem tam byl dopoledne sám. V klidu jsem se rozcvičil, dal několik rovinek, pak pár koleček na rozklusání. Připadal jsem si skoro jako profík. A plánované kilometry s meziklusem 200 m celkem plynule odsýpaly. I když bylo vedro, sekal jsem je za 3:35-3:40. Zadýchal jsem se u toho slušně, to ano. Ale začal jsem zároveň mít podezření, že okruh nebude mít předpisových 400 metrů.

Jelikož u nás není atletický oddíl, předpokládám, že jsem byl historicky první osobou, která se tam podivnosti zvané intervalový trénink věnovala. A kdo ví, jestli tam vůbec někdy běhal někdo jiný než fotbalisté při předzápasové rozcvičce.

Každopádně se těším, až se sem jednou na důchod vrátím. Park je plný kopců, okolo města málo frekventované silnice a teď i atletický stadion. Čekají mě skvělé veteránské časy. V obojím smyslu slova.

Nejdelší běh

Asi už jde do tuhého. Dnes ráno (v neděli!) jsem vstal v 6.30. Jen proto, abych si dlouhý běh odbyl ještě v celkem snesitelném vedru a abych na cyklostezce potkal co nejméně lidí, zejména těch na kole. Marně přemýšlím, kdy jsem něco takového udělal naposledy.

Vzal jsem si ledvinku na pití, do ní dvě plastové láhve s ionťákem a vyrazil. Pár dlouhých běhů už letos mám za sebou, ale vlastně všechny byly v členitém terénu. Což rozhodně není špatné. Kopce dávají sílu a pořádně prověří, ale na druhé straně si zase zvyknu při sebězích odpočívat. A jelikož se nechystám na maraton do Bostonu, není od věci si čas od času zkusit něco delšího i po rovince. Tedy zvykat si na stále stejné (téměř) tempo bez volnějších pasáží.

Ve dnech, jako je ten dnešní, to má pro mě jednu nevýhodu. Znamená to opustit stín lesa a nechat na sebe pražit slunce.

Pokud nepočítám přetěžké poslední tři kilometry, dalo se to zvládnout skoro v pohodě. Na rovince jsem si držel tempo 4:40-4:50, po obrátce jsem ho zkusil mezi 17. a 27. kilometrem zvýšit na 4:35.

Že by mi slunce nevadilo, to nemohu říct. Lilo ze mě, tričko se lepilo. Ale pořád lepší než při dusném a vlhkém počasí jako před dvěma týdny. Ovšem v jednu chvíli přišla krize. To když rybář na břehu Vltavy zašmátral v tašce, vytáhnul lahvového Kozla, jen to zasyčelo, a začal ho dlouhými loky pít. To jsem měl chuť mu ho vytrhnout z ruky, ač jinak Kozla nepiju... Mimochodem, to by nemusela být špatná reklama.

Nakonec jsem dal 34 kilometrů za 2:44, tedy průměrné tempo 4:50. Vzhledem ke všem okolnostem (první a poslední 2 km byly kopečky a další dvě menší stoupání ještě někde uprostřed) jsem byl dost spokojen. Možná nejlepší letošní trénink. A každopádně nejdelší běh za poslední tři roky.

Teď už jen zůstává otázka, jestli to bude můj nejdelší letošní běh, nebo ještě jeden přidám. Samozřejmě bych radši to druhé. A nejlépe se startovním číslem na hrudi.

S Keňanem ve školní jídelně

Každý den na nás čeká nějaké překvapení, každý den zažíváme něco nového. Kupříkladu já jsem dnes poprvé běžel závod se jménem MUDr. Davida Ratha na startovním čísle a poprvé jsem viděl Keňana jíst řízek. Kuřecí.

Ale pěkně popořádku. Žebrácká pětadvacítka byl jeden ze závodů, který jsem absolvoval ve své první sezoně. A líbil se mi moc. Dostatečně dlouhý, dostatečně těžký a navíc v krásném prostředí Křivoklátska. Závod, jaké mám rád. Jezdí sem v drtivé většině ti, které baví závodit. Pro "užívače" ani snoby to moc není. Na koho také chcete dělat dojem v lese?

Tehdy jsem to dal za 1:58:59. Letos nejsem v nijak oslnivé formě, ale doufal jsem ve zlepšení. Ve výrazné zlepšení. Čas 1:55 jsem bral skoro jako samozřejmost a 1:52 byl výkon mých nejoptimističtějších představ.

Žebrácká pětadvacítka není jen tak nějaké proběhnutí. Neříkám, že je to horský závod, ale přeci jen má převýšení 240 m a celkové stoupání 368 m. V podstatě se nejdříve běží 10 km do kopce a pak 15 km z kopce, lahůdkou jsou i drobná stoupání v závěru.

Z25_profil

Věděl jsem, že to nesmím přepálit, protože tady by to dvojnásobně bolelo. Kdybych na kopec doběhl s jazykem na vestě, bylo by zle. Opatrné taktice odpovídala první desítka - přesných 47:00. Ale samozřejmě to nebylo jen opatrností. Pokud vaše váha nezačíná pětkou, šestkou a dokonce ani sedmičkou, je jasné, že v kopcích neexcelujete. Předbíhají vás ti, s nimiž byste na rovině neměl moc problémů. Možná máte lepší setrvačnost směrem dolů, ale i seběhy musíte mít natrénované, aby se z nich stala výhoda.

Běželo se mi dneska dobře, celou cestu. I když bylo dost teplo. I když mě asi na 8. kilometru štípla vosa do ramene.

Však jsem to také nešel na krev. Neflákal jsem se, to ne, pěkně jsem se proběhnul, ale v cíli se mi nemotaly nohy únavou. Když jsem měl na 15. kilometru mezičas cca 1:08:30, říkal jsem si, že by to mohlo být okolo těch 1:52. Pod 1:50 jsem to neviděl. Nevěřil jsem si, že závěrečnou desítku, celou na slunci, dám za 41:30. Byť většina byla z prudkého kopce.

Nakonec mi moc nechybělo. Jen šestnáct vteřin. Ale opravdu mě nemrzí, že 1:50 nepadlo. Pro mě je podstatnější dobrý pocit z toho, že jsem nevytuhnul, že jsem si dobře rozvrhnul síly a v druhé půlce předběhl možná deset lidí. Po pár nepovedených trénincích jsem to potřeboval.

K hezkým tradicím Žebrácké pětadvacítky patří i oběd ve školní jídelně. Bylo zvláštní vidět tam sedět Keňany a ládovat do sebe kuřecí řízek s vařeným bramborem (m.m.). Mimochodem, po třech letech jsem opět změřil síly s Joelem Komenem. Tehdy mi dal na dráze 9 minut, dnes na pětadvacítce skoro přesně půl hodiny. No jo, asi líp trénuje. A taky je o třináct let mladší.

Takže jsem si zaběhl prima závod, s velmi dobrou organizací. Domů jsem si přivezl medaili, bodnutí od vosy, spálenou lebku a slušný čas.

Závod, který určitě nepoběžím

Můj optimismus nabývá natolik zásadních rozměrů, že už okem pošilhávám, jaké závody bych si v podzimní sezoně případně mohl zaběhnout. Na přelom srpna a září (já vím, to je vlastně ještě léto) by se mi líbila nějaká desítka. Rychlá a rovná, abych se konečně mohl zorientovat, jak na tom vlastně jsem.

Volba padla na We run Prague, tedy závod pořádaný Nike – dle sloganu „běžecká událost roku“. Není to zrovna podnik podle mého gusta, ale nemusel bych nikam cestovat, je to po asfaltu a po rovině. Proč ne. Nevadilo by mi ani startovné 290 Kč. Není to nejméně, co si umím představit, ale už jsem vyhodil více peněz zbytečnějším způsobem.

Takže tedy We run Prague, říkal jsem si. Do chvíle, než jsem si přečetl propozice. Abych to zkrátil: startovním číslem je tričko Nike. Bez něj ani ránu. Prý si můžu vybrat barvu a nechat si na něj napsat nějaké své motto – ehm, uznali by mi i něco proti fajfce? 

Díky, ale tohle beze mě. Pionýrský kroj jsem odložil v roce 1987, pracovní zelený i sváteční modrý, a nevidím důvod, proč bych se měl do něčeho podobného znovu soukat. Argument, že tričko je zadarmo a že je to vlastně děsně výhodné, taky neberu. Chci mít možnost volby, v čem poběžím. Vždycky.

Chápu, že pořádání závodu něco stojí. Proto se platí startovné a proto je také na startovním čísle obvykle logo sponzora. Je to taková nepsaná dohoda mezi běžcem a organizátorem. My pro vás uspořádáme závod a za to něco chceme. Ale jít za tuhle hranici? Platit za to, že budu dělat běžící reklamu? Na to by neskočil ani učitel Zelí z Šimkovy a Grossmannovy povídky.

Od závodu toho vlastně tolik nechci: jen přesně změřený čas na přesně změřené trati a k tomu jednoduchou fungující organizaci, od registrace až po zpracování výsledků. Za to si rád zaplatím. A tím to vlastně končí. Samozřejmě je fajn, když je v cíli se čeho napít, ale i bez toho se obejdu. 

A především se obejdu bez triček, prospektů, kšiltovek, přívěšků na klíče, slevových kupónů, časopisů, tzv. kulturního programu a dalších prkotin, které většinou jen zdůvodňují vyšší než malou cenu startovného.

Nebudu to dramatizovat. Vím, že to v pohodě zvládnu bez nich, stejně jako oni to v pohodě zvládnou beze mě. O startující nebudou mít rozhodně nouzi a já během zmíněného víkendu našel dvě velmi dobré alternativy, byť ne v Praze.

Snad ten velkolepý nápad nepřevezmou od Nike i další firmy a pořadatelé. Jednou bychom taky na závodě pořádaný Asicsem mohli mít zákaz běhu v adidaskách.

 

Červencové vysvědčení

Trénink: chvalitebný
Stále se držím pětidenního běžeckého týdne a stále to nedohlám měnit. Funguje, musím to zaklepat. Dva volné dny a dva výklusy mi dávají dostatečný prostor k tomu, abych na zbývající tři delší či intenzivnější tréninky měl dost sil. Jak už jsem psal dřív - chybějící zimní trénink nedoženu, ale nějaký udržitelný pokrok tak udělám.

Za červenec jsem naběhal 326 kilometrů. Číslo to není ohromující, ale letos nejvyšší. Poslední týden jsem poprvé po roce a půl dal v kuse přes 30 km (32) a celkem jsem natočil 87 km. Spokojenost. Snad bude trvat i po probuzení.

Velmi dobrý pocit mám z běhů nad 18 km. Jsem je schopen dávat ve slušném tempu a ke konci ho ještě vystupňovat. Naopak se mi nepovedl snad žádný tempový trénink. Párkrát na něj bylo moc horko, většinou jsem však klasicky odpadl. Asi ještě nemám na to, abych za své půlmaratonské tempo považoval 4:00, budu muset jít někam ke 4:10 a případně časem ubírat, vlastně přidávat.

Morálka: výborná
Od ledna, kdy jsem začal zase běhat, jsem vynechal pouze jediný naplánovaný trénink. Jediná neomluvená hodina. Bylo to v červenci. Důvody více méně zdravotní, či spíše z opatrnosti. S motivací není problém. Vím, proč běhám, a moje objemy nejsou tak velké, že bych z nich byl utahaný a musel se k tréninku dokopávat.

Zdraví: dostatečné
Snad bude dostatečné k tomu, abych se na podzim postavil na start maratonu. Od března si říkám, že následující měsíc bude rozhodující a ukáže, jestli jsou mé ambice oprávněné. To si říkám i na začátku srpna a určitě si to řeknu i v září.

Levá achillovka zatím drží jako helvétská víra, ale pravá noha (kompenzace?) o sobě dává vědět už asi dva měsíce. Je to tak podivně toulavá bolest. Jednou koleno, jindy, tříslo, pak kyčel, kvadriceps atd. Vždy to odezní za 1-2 dny a především se s tím dá v poklidu běhat. K tomu se na konci června přidal bolavý pravý nárt. Při otrokovickém Ironmanovi jsem běžel v rámci štafety 10 km a půlmaraton. Desítku jsem odběhl v pohodě, ale když jsem se po skoro hodinové pauze vydal na půlmaraton, od prvního kroku mě šíleně bolel pravý nárt. Přemohl jsem to, celých 21 km. Jen jsem si musel sundat kompresku (vzal jsem si je, abych zapadl mezi ironmany) a povolit boty. Pomohlo to, ale jen trochu.

Vlastně se mě to drželo skoro měsíc. Nevím, čím to bylo. Snad jsem měl příliš utažené boty, snad se mi skřípl nějaký nerv na nártu. Netuším. Každopádně mazání a ledování spolu s lydiardovským šněrováním pomohlo. Zdá se, že je to už okay.

Každý den tedy pro mě přichází překvapení, co se zase ozve. Už jsem si na to zvykl a vím, jak s tím naložit. Snad to vydrží v rozumných mantinelech. Vždyť mě zase čeká rozhodující měsíc.

Celkově: dobrý

Jak obézní joggeři ukradli náš sport

Pokud někdo začne srovnávat úroveň českých (a slovenských) elitních vytrvalců 80. let s těmi současnými, je většinou označen za nostalgika, za člověka, který věci vlastně vůbec nerozumí, případně za milovníka minulých pořádků.

Důvody poklesu širší špičky jsou přeci jasné. Za socialismu byl sport více podporován státem a byla to jedna z mála možností osobní seberealizace, při níž se člověk příliš „neušpinil“. Sport také představoval možnost jak legálně vycestovat na Západ. Navíc v té době nešlo moc dělat kariéru, zkrátka lidé měli víc volného času a motivace k tomu, aby na sobě při trénincích makali. Asi ano, s mnohým z toho se dá souhlasit.

Ale co když si úplně stejně povzdychne bývalý anglický špičkový vytrvalec Charlie Spedding? On přeci v 80. letech žil v éře thatcherovského kapitalismu, jenž se od dnešní poměrů v Anglii zase tolik neliší. Měl stálé zaměstnání, jako ostatně i další elitní atleti jeho generace. Přesto už přes čtvrt století drží národní maratonský rekord časem 2:08:33. Jeho následníci se na něj dívají s uctivým odstupem... Výjimkami jsou somálský imigrant Mo Farah, anglický rekordman na 5000 a 10 000 m, a mezi ženami samozřejmě Paula Radcliffová.

Podobné je to v Německu nebo USA (máme-li na mysli rodilé Američany). I tam počet běžců, kteří jsou dnes schopni uběhnout desítku pod 29 minut nebo maraton pod 2:20, případně 2:30, od 80. let výrazně poklesl. Nad důvody se zamýšlí Spedding v knize „From Last to First“, o níž jsem nedávno psal. Možná jsou některé jeho názory kontroverzní, rozhodně jsou zajímavé. A řada postřehů platí i pro českou realitu. Tady jsou tři základní:

1. Afričané, kam se podíváš
Britské profesionální či poloprofesionální běžce (a nejen je) brzdí všudypřítomná africká konkurence. Bere jim prize money a tím ztěžuje jejich šanci věnovat se atletice naplno, jako svému povolání. „V 80. letech jsme chodili do práce, ale na závodech jsme si vydělali docela dost peněz. Dnešní angličtí profesionálové mají problémy zaplatit účty.“

Aby tedy bylo Speddingovi dobře porozuměno: nepozastavuje se nad tím, že afričtí vytrvalci jsou zváni na pětihvězdičkové závody typu Londýnský maraton nebo Diamantová liga (u nás PIM či Zlatá tretra), ale že je manažeři prodají na kdejaký lokální závod. Pro domácí běžce je to demotivující a škodí to i samotným závodům. „Publicitě takového závodu by pomohlo, kdyby ho vyhrál nějaký domácí borec, a ne Afričan, jehož jméno už nikdy neuslyšíte,“ tvrdí Spedding.

Podobné je to i u nás. Nikdy jsem nepochopil, proč pořadatelé zvou africké borce do Počerad, Pardubic nebo Golčova Jeníkova. Dodají tím snad své akci na lesku a zajímavosti?

Vzpomínám si, jak jsem před pár roky běžel desítku na dráze, v podstatě pouťák, kam také přijeli dva Keňané tuším z Vídně. Startovalo nás zhruba čtyřicet – oni dva, pak asi dva členové širší české špičky a zbytek hobíků. Na tribuně bylo tak osm diváků. Afričané si z toho samozřejmě udělali závod pro sebe. Mě (38:15) předběhli asi šestkrát, pomalejším hobíkům dali ještě více koleček. Jejich vítězný čas byl něco přes 29 minut. Pořadatel se dokonce někdo chlubil, že to byla nejrychlejší desítka na českém území za posledních X let. No, prima... Ale k čemu to bylo dobré?

Neupírám samozřejmě pořadatelům právo zvát si, koho chtějí, zvlášť pokud to platí z vlastní kapsy. A samozřejmě také vím, že pro africké kluky je i těch pár tisíc českých korun dobrých k tomu, aby pomohli svým rodinám kdesi v Keni (pokud jim tedy z toho manažeři něco nechají). Ale stejně... Běhu jako sportu to moc nepomáhá.

Co s tím? Letos se pořadatelé maratonu v Utrechtu snažili motivovat k účasti i výkonům domácí borce tím, že pro nejrychlejší tři vypsali speciální bonusy nad rámec oficiálních prize money. A hned měli na krku nizozemské „Kocáby“, že prý jde o rasismus. Přitom o rase či barvě pleti nebyla řeč, tahle „diskriminace“ se dotýkala i třeba Ukrajinců, Francouzů či Poláků.

2. Běh má podivnou image
Spedding píše, že pro Angličana nikdy nebylo těžší dostat se na soupisku týmu Premier League, a přesto počet mladých fotbalových adeptů stoupá. Zároveň pro Angličana nikdy nebylo snazší dostat se do atletické reprezentace, přesto počet běžeckých adeptů klesá. Kromě výrazně odlišné finanční motivace je to i otázka image obou sportů, jejich přitažlivosti pro mladou generaci.

„Za mého mládí měl běh image sportu, kterému se věnují ti hubení, šlachovití, vysportovaní a rychlí chlapíci, které jsem týden co týden obdivoval na lokálních závodech. A dneska? Běh je u lidí zapsán jako podivná atrakce, kdy se lidé účastní maratonů ve směšných kostýmech klaunů, jako zábava špatně, pomalu běhajících lidí středního a staršího věku,“ tvrdí Spedding. A dodává: „Charita a obézní joggeři nám ukradli náš sport.“

U nás se naštěstí televize stále při přenosech PIM věnuje především sportu a závodění (což štve spoustu hobíků, kteří běhají samozřejmě jen a pouze pro radost, ale vadí jim, že nejsou v televizi...), přesto Speddingův postřeh platí částečně také pro české reálie. Když někdo uběhne maraton třeba za 2:28, neštěkne po tom pes. Ale když se někdo vydá na trať dva měsíce po porodu (či před ním), když skáče po jedné noze, vybírá peníze na charitu nebo běží po tříměsíčním „veřejném“ tréninku, má o pozornost postaráno.

„Jak by měl mladého kluka nalákat sport, který dělá jeho fotr – a ještě špatně?“ ptá se Spedding.

To, že se ze závodů stávají happeningy, které si lidé "jdou užít" a nikoli tam ze sebe dostat nejlepší možný výkon, není samozřejmě žádná tragédie. Smutné akorát je, když pak milovníci těchto běžeckých happeningů mudrují, proč dnešní česká špička běhá pomalu.

3. Tělocvik ve školách
„Před dávnými časy inteligentní lidé věřili, že země je placatá a že nejlepším lékem na každou nemoc jsou pijavice přiložené na tělo. Dnes se jejich naivitě smějeme. Ale předpokládám, že příští generace se budou podobně smát nám. Antropologové budoucnosti budou obracet oči k nebi, když si uvědomí, že jsme uměli propojit celý svět internetovou sítí, že jsme znali laserovou technologii a že jsme uměli transplantovat orgány, ale že nám zároveň jako dobrý nápad přišlo zrušit soutěživost při hodinách tělocviku. Budou překvapeni tím, že při našem vysokém stupni znalosti o medicíně jsme ztratili kontakt s vlastním tělem a že jsme dopustili, aby miliony lidí trpěly obezitou, cukrovkou a srdečními onemocněními. Přímo za zločin budou považovat to, že politici dopustili, aby se školní hřiště prodala developerům a místo nich se stavěly domy.“

Skutečně, v 90. letech se v Anglii prodalo cca 5000 školních hřišť developerům. Školy ušetřily, protože údržba školních hřišť je nákladná a negeneruje žádný zisk... A společnost si zároveň zadělala na problémy v budoucnosti, protože děti, které nemají kde sportovat, asi nebudou zrovna překypovat zdravím.

Možná v této souvislosti to není až tak důležité, ale Anglie tím přišla i o řadu sportovních talentů, které nikdy nevykvetou a které v dětství trávili víc času u TV a počítačových her než na hřištích.

Podobný dopad podle Speddinga může mít i to, že při hodinách tělocviku se už žáci nehodnotí známkami a výkony, ale vyučování má nesoutěžní charakter. „Prý se děti, které při sportovních aktivitách skončí poslední, stávají terčem posměchu. Byl jsem na spoustě sportovních a školních akcích a nikdy jsem si nevšiml, že by se ostatní smáli někomu, kdo se ze sebe snažil dostat to nejlepší,“ píše Spedding.

A přidává svůj příklad. Chodil do třídy s 41 spolužáky a při prvním závodě na 100 m skončil poslední. Nijak ho to nezlomilo. Naopak, chtěl se zlepšit a nebýt znovu poslední. Nakonec se stal bronzovým olympijským medailistou. Navíc vystudoval, získal titul a rozjel svůj byznys. Poslední místo v hodině tělocviku opravdu nezruinovalo jeho život, i když svůj výkon pak viděl celý školní rok na nástěnce. „Život je postaven na principu soutěžení. Pokud před tím budeme děti ochraňovat, je to od nás nezodpovědnost.“

Nejsem znalec poměrů v současných českých školách, nicméně vždycky mě pobavily diskuse, že tělocvik by neměl být známkován, protože každé dítě je vybaveno jinou mírou talentu a že výhodu mají ti, kdo se sportu věnují i mimo školu. A u jiných předmětů tomu tak snad není? Nemají v angličtině výhodu děti s talentem na jazyky? Nemá v biologii náskok ten, kdo se o obor zajímá i ve volném čase?

Jistě, známkovat děti podle časů na 1500 metrů není dvakrát inteligentní věc. Ale čím se to liší od známkování toho, jak se kdo nazpaměť naučí Mendělejevovu tabulku prvků nebo báseň z 19. století?

Je to už skoro dvacet let, kdy jsem nastoupil na vysokou školu. Za první velkou výhru jsem považoval skutečnost, že naši předchůdci si v revolučních časech vyvzdorovali zrušení hodin tělocviku. Na rozdíl od jiných humanitních fakult. V duchu jsem se potom smál lidem třeba z filozofie, kteří museli plavat či běhat na zápočet a jezdit na lyžařské kurzy, zatímco okolo nás šlo tohle obloukem. Brzy jsem zjistil svůj omyl. Nejen při stoupnutí si na váhu.

About