Když jsem přemýšlel, na který závod vyrazím první zářijový víkend, nakonec nad hodinovkou v Houšťce vyhrál Půlmaraton Moravským krasem. A udělal jsem dobře. Dal jsem si zase něco delšího, slušně jsem se zapotil a ještě jsem poznal hezký závod.
Po létě nikdy netuším, jak na tom přesně jsem. Až první závod v chladném počasí mě odkáže do odpovídajících mezí. To ovšem nebyl případ blanenského půlmaratonu. Nevím, jestli bylo slibovaných 30 stupňů ve stínu nebo o nějaký ten díleček méně, ale každopádně o dobrých dvacet stupňů více, než je moje ideální provozní teplota. Proto jsem ani netušil, co od závodu čekat. Nepřekvapilo by mě 1:30, ale ani 1:25. Zvlášť když, jak tvrdí místní, je většina trasy ve stínu.
Na začátku radši běžím rozvážně. První míli mám za 6:38, druhou za 6:35 (běží se nejdříve totiž dvě kolečka městem o délce 1,6 km). Pak už se přeorientovávám na kilometry. I když v nich mám trochu zmatek, protože na silnici je dvojí značení, které se mírně liší.
Každopádně první pětka je za 20:24. No, žádná sláva. Víc mi vadí, že se ani po třetině trasy nekoná slibovaný stín. Naopak je vedro jak sviňa, docela silný protivítr a běžíme pořád mírně do kopce. Naštěstí i tak předbíhám. Nakonec se utvoří asi čtyřčlenná skupinka, kde se spravedlivě dělíme o udávání tempa. I když to klesá, nemuselo by to být zlé.
Držím se ve skupince přesně do 10. kilometru (41:56). Pak si na občerstovačce vezmu ionťák a začne mi být trochu šoufl. Úplně mi nesednul a navíc se prostě na tyhle odpolední závody neumím najíst. Buď toho sním málo a pak mě dostihne hlaďák, nebo se - jako dneska - zbytečně nacpu. Mám křeče v žaludku, potřebuji si ulevit a navíc nohy nějak neběží. Ostatní tři kluci mizí.
Jsem docela vytočenej. Kilometry lítají 4:20, 4:29... To bude trápení. Sakra, stačí symbolické stoupání a já už neudržím kloudné tempo.
Před otočkou si aspoň počítám, kolik běžců je přede mnou. A docházím k lichotivému číslu 24. Jsme tedy pětadvacátý na závodě, kam se přihlásilo 500 lidí. Not bad.
Po otočce navíc poznávám, že to stoupání nebylo až tak symbolické, jak se mi zdálo. Nohy z kopečka pěkně běží, kilometry jdou pod 4:00. Zase mě závod začíná bavit. Už kašlu na výsledný čas a říkám si, že by nebylo špatné se procpat do TOP 20. Že by se ve mně na stará kolena probudil závodník? Vlastně vždycky mě zajímal jen můj čas a bylo mi jedno, kdo je přede mnou, kdo za mnou a na jakém místě doběhnu.
A tak se pouštím do stíhačky. Když už my s větší než malou váhou máme nějakou výhodu, tak proč ji nevyužít. A jde to pěkně. 24, 23, 22, 21... Někdy trvá třeba kilometr, než stáhnu ztrátu 30 metrů. Ale podaří se a to je hlavní.
Pak ovšem přichází 17. kilometr a s ním zase návrat na sluníčko. Jde to ztěžka, ale i tady předbíhám. Na chvíli mám pocit, že ta běžkyně, kterou jsem předstihl, je Petra Kamínková. Ale to je nesmysl, v takovém laufu zase nejsem.
Před poslední občerstvovačkou střihnu tři běžce najednou a jsem patnáctý. To je prima. I když cítím, že další dva přede mnou - chybí mi na ně tak 30 a 50 metrů - už nedám. A taky že ne. V cíli mě od nich dělí čtyři a devět vteřin. Ale to mě opravdu netrápí.
V cílové rovince to ještě zkouším v rámci možností rozbalit (poslední kilometr už více méně po rovině držím 4:00). Ne proto, abych si vylepšil čas, ale abych si dokázal, že nekončím půlmaraton skleněnej a že mi ještě něco v nádrži zbylo.
Když už téměř vbíhám do cíle, pořadatelé se chystají roztáhnout cílovou pásku. Ale není pro mě. Ani dnes se nevyhlašuje kategorie nad 80 kilogramů. Je pro Petru Kamínkovou. Byla to skutečně ona, koho jsem předbíhal. Jasně, běžela to tréninkově a jenom tak rychle, aby si s pohlídala první místo v kategorii. Ale na to se historie ptát nebude :-)
Výsledný čas je nakonec 1:27:42. Nevím, kolik by to bylo na rovině a za nějakého lidského počasí. Ale to vem čert. Jsem rád, že se mi závod celkem povedl. Za Danem s Mirečkem zaostávám o necelých patnáct minut. Nebylo by špatné zaostat někdy za nimi v maratonu o necelých třicet minut :-)
V cíli si dám banán, vodu a mizím. Protože mi za půl hodiny jede, co? Protože ti jede za půl hodiny vlak, vole. Nestihnu burčák ani utratit poukázku na občerstvení. Snad příště.
A ještě něco k závodu jako takovému. Nebudu lacině vtipkovat, že na všech občerstvovačkách bylo spousta vody i ionťáku. Každopádně to byl skvěle zorganizovaný závod s příjemnou atmosférou. Žádná trpěná akce. Pokud mohu soudit, snad i místní bavila. I když nedostatky by se našly. Proč třeba na sponzorském stánku pivovaru Černá Hora netočili pšeničného Velena? :-)