Cestou na start

Pokud si v následujících dnech nezvrtnu při posledních výklusech a rovinkách kotník nebo na mě někdo neplivne zvlášť zákeřný bacil, postavím se v neděli na start maratonu. Po 1457 dnech. A na stejném místě, nedaleko mnichovského Olympiastadionu.

Začátkem léta jsem sice koketoval s myšlenkou, že bych letos zkusil Košice, ale vl001 mě přesvědčil, že Mnichov je lepší volba. Přiznávám, že mu to nedalo moc práce. I když nakonec se mnou nejede, neb dal přednost popíjení vína v Portugalsku. Každopádně bych mu měl poděkovat, protože na košickém sluníčku bych dopadl všelijak, jen ne dobře. Uvidíme, jak mi to půjde v chladu, dešti a větru.

Do Mnichova pojedu s pocitem, jaký jsem měl před státnicemi. Vím, že jsem se v rámci možností docela učil, ale látku jsem nestihl probrat celou – a pokud si tedy vytáhnu blbou otázku, neprospěji.

Ale co. Pro mě už bude největší vítězství, pokud na tom startu budu skutečně stát. Upřímně řečeno: v březnu, když mi fyzioterapeut laseroval achillovku, jsem tomu moc nevěřil.

Naběhal jsem letos 2200 kilometrů, což je dost na pohodové zvládnutí maratonu v pohodovém tempu, ale obávám se, že málo k útoku někam těsně za osobní rekord. Zimní objemová příprava byla prakticky nulová (prosinec 0 km, leden 25 km, únor 99 km), a z toho se nejde vylhat.

Sice se mi svým způsobem povedly všechny závody, především poslední tři, ale znamená to jediné – jsem docela slušně připravený na kratší štreky, ale pouhé tři běhy přes 30 km nedávají před maratonem důvod k nezřízenému optimismu. To není alibi předem, to je aktuální stav mysli.

A ještě jedna metafora mě napadá. Jsem jako fotbalista, který dlouho jen seděl na lavičce, a teď je hodně rád, že ho trenér pošle aspoň na konec zápasu. Při vyběhnutí na hřiště od něj neslyší, aby dal dva góly a rozhodl zápas, ale aby si hezky zahrál.

Tak si půjdu hezky zahrát.

Pokud by můj cílový čas začínal číslicemi 3 a 0, budu spokojený. Možná i nadšený. Pokud ne, dějiny světové atletiky to myslím nijak zásadně neovlivní.

Běchovice počtvrté a nejlépe

Chcete si užít slunečné počasí? Pozvěte mě na závod! Letos jsem běžel sedmý v pořadí a zároveň jsem se posedmé opaloval. Neříkám, že v Běchovicích bylo vedro k zalknutí, ale po poledni si umím představit přiznivější teploty na běhání.

Byly to mé čtvrté Běchovice, první po sedmi letech. Mám k nim vztah velmi srdečný. Byl to kdysi můj vůbec první běžecký závod a především je to akce, která je asi nejblíže mému gustu. Prostě se tam závodí. Navíc se běží z bodu A do bodu B a trasa je dost slušný test.

Potkal jsem tam pár kolegů z práce i známých, které jsem pár let neviděl. Třeba přidrzlého Ondru, který se ptal, jestli taky startuji v poledne nebo už o půl hodiny dřív s veterány nad 40 let...:-)

Start závodu byl poněkud rozpačitý, protože přišel z ničeho nic. Bez odpočítávání. Sice tam někdo asi hodinu a půl neustále mluvil do mikrofonu, ale když se startovalo, tak nic. Prostě se najednou ozval výstřel.

První kilometr jsem se proplétal mezi méně soudnými běžci, ale i tak byl rychlý - 3:50. Druhý dokonce 3:33, za to ovšem spíš mohlo nějaké to klesání. A pak to vlastně až do cíle bylo nahoru a dolů, jen s tím rozdílem, že se proměňovaly délky stoupání a klesání.

Pětku jsem měl za 18:37, což bylo hodně rychlé. A pak jsem na to trochu doplatil. Ne že bych přímo vytuhnul, pořád jsem ostatně předbíhal, ale nějaké síly mi to sebralo. Šestý a sedmý kilometrovník jsem neviděl, osmým - na Hrdlořezáku - jsem probíhal za 30:05. To už jsem věděl, že pod 38 minut to nedám, ale to ani nebylo mým cílem.

I v závěrečné rovince jsem ještě pár lidí předběhl a nakonec z toho byl čas 38:29. Sedm let starý výkon jsem překonal o téměř dvě minuty. A porazil jsem svůj běžecký vzor. Kamaráda, který mě přivedl k běhání a v roce 2002 mi tady nadělil 11 minut. Dneska doběhl dvě za mnou. Ale on už prakticky neběhá, zatímco já se na desítku pod 40 musím pořádně nadřít :-)

Z výsledku nejsem v žádné euforii, ale ani nad ním nebudu ohrnovat nos. Dopadl jsem zhruba tak, jak jsem si to před startem maloval. Stejně jsem věděl, že ať to dám za 37:50 nebo za 39:20, směrem  maratonu mi to neřekne vůbec nic.

Prostě jsem si prima zaběhal.

Jen mě trošku znervózňuje bolest v levém chodidle, cítím to asi od soboty. Ale doufám, že to mě už nezastaví. I kdybych teď měl dva týdny jenom odpočívat. I kdybych měl v den D běžet s molitanem v botě. Možná jsem jenom šlápnul v lese blbě na kámen a za dva dny to bude pryč. Stalo se mit o ostatně už několikrát. Takže zaleduju, namažu a zítra, pozítří budu moudřejší.

Ať žijí vodičky!

Je zvláštní, jak velké emoce vzbudilo rozhodnutí IAAF uznávat jen světové rekordy, kterých běžkyně dosáhnou v závodech women only, tedy bez přítomnosti mužských vodičů. Přitom by ho každý měl vítat, zejména pak ženy! Je to další krok k naplnění civilizačního ideálu - naprostého zrovnoprávnění obou pohlaví.

Ladies

Jen si to shrňme: ženy mají své ministryně, řidičky, odbornice na biomasu, skokanky na lyžích a vzpěračky, mohou se zcela svobodně věnovat práci jeřábnic či asfaltérek, mají své televizní kanály, časopisy, fotbalové mistrovství světa a v USA si dokonce založily profesionální basketbalovou ligu. Pořádají se běžecké závody prouze pro ženy, kam je mužům zapovězen přístup. Tento bacil dorazil i už k nám do Čech...

Tak ať mi nikdo netvrdí, že by nezvládly závodit na své vlastní triko, jen samy za sebe. Bez toho, aby si od mužů nedůstojně nechávaly rozrážet vítr, podávat pití a diktovat (ano, DIKTOVAT) tempo.

Nemluvě o tom, jak by to prospělo zviditelnění ženského běhu. Vždyť kolikrát při přenosech z Berlína či PIM si kamera najde nejlepší závodnice, ukryté kdesi mezi třetí mužskou garniturou? Takhle se závody konečně změní ve women show.

Navíc by nově mohla být zřízena funkce vodiček. Nebo snad někdo z vás někdy viděl běžkyni, která by se dobrovolně obětovala pro druhé a rozběhla jim závod? Změna pravidel tedy posílí i charakter.

Zkrátka nevidím v tom jediné mínus.

Přichází podzim. Přichází...

Včera jsem prvně všimnul listů zbarvených do hněda, oranžova a žluta. Teploty už klesají k desetistupňové hranici, sluníčko svými paprsky šetří a existují lidé, kteří už odkládají kraťasy. Vznešeně se tomuto stavu říká, že přichází podzim. My, příležitostní maratonci, říkáme, že nadchází čas maratonu.

Když na jaře vedli fotbalisté Dortmundu několik kol před koncem bundesligu s velkým náskokem, trenér všem pod hrozbou pokuty zakazoval mluvit o titulu. Slovo "Meisterschaft" bylo tabu. Všichni okolo něj chodili po špičkách a neodvážili se ho vyslovit.

I já jsem letos "M-Wort" (byť samozřejmě jiného významu) dlouho ignoroval a nahlas o něm mluvil jen v nejdůvěrnějších hovorech.

S tím je konec. Už se nemusím zdráhat. Vlastně jsem maratonský trénink završil a čeká mě pouze tapering, nebo-li vyladění.

Slyšel a četl jsem mnoho o tom, jak moc se ho běžci bojí. Nechtějí si připustit, že by měli omezit a snižovat své objemy. Bojí se ztráty formy a kondice. S ničím takovým problém nemám. Naopak jsem se na tapering těšil. Už jen pár symbolických běhů (jen jeden nad 20 km!), už žádné vysilující štreky na letním slunci, už žádné ranní víkendové vstávání. Odpočinek přeci dělá mistry.

Jsem smířený s tím, že můj osud je teď v rukou maratonského boha. Osm měsíců ode mě starostlivě odháněl nemoci a zranění neslučitelné s běháním, tak snad si to teď na poslední chvíli nepokazí.

Ještě nikdy jsem tři týdny před dnem D (vlastně M) nebyl tak klidný. Nikam se neženu, nic nemusím, na váhu už raději nelezu. Své jsem si odmakal a teď už nic nenapravím.

Nedávno jsem přirovnal trénink na maraton k těhotenství. Asi to nebude jenom bonmot. Dneska jsem dostal ohromnou chuť na chleba s máslem a medem. Po deseti letech? Po patnácti? Tak jsem si ho s gustem dopřál.

Čas maratonu se asi vážné blíží. I pro mě.

Po třech letech na bedně

Někdy se na závod nedostaví dostatečný počet kvalitních závodníků a pak se může stát, že i běžec jako já dosáhne umístění na bedně. Jako třeba dnes. Už se mi to přihodilo potřetí, ale zatímco v předchozích dvou případech šlo jen o věkovou kategorii, teď jsem se dokonce umístil v celkové klasifikaci.

Přitom dnešní hodinovku jsem z taktického hlediska poměrně pohnojil. První třetinu jsem přepálil a na konci slušně, byť důstojně tuhnul.

Ještě pátým kilometrem jsem proběhnul v čase 18:45 (osobák), což znamenalo tempo na pokoření hranice 16 kilometrů. Na což samozřejmě ani náhodou nemám.

Brzy jsem poznal, že jsem to rozběhnul příliš rychle. Přišla první krize, časy čtyřstovek se mírně zpomalovaly. Naštěstí asi na 8. kilometru mě o kolo předbíhal vedoucí závodník a kupodivu jsem se ho zhruba dva kilometry držel. Zřejmě měl taky krizi. Dvakrát mi dokonce uvolňoval dráhu, abych šel před něj, ale na to jsem opravdu nepomýšlel.

Desítku jsem měl za 37:53, což je třetí nejlepší výkon (pokud počítám i zřejmě kratší Nymburk) a vůbec nejlepší čas na dráze. Pak se mi vedoucí závodník vzdálil a já zase začal zpomalovat. Krize byla i motivační. Předbíhal jsem stále velmi pomalé běžce, ale neměl jsem u sebe nikoho, s kým bych držel pořádné tempo.

Posledních dvacet minut byla už jen křeč. Některé kilometry byly těsně pod 4:00 a bylo mi jasné, že osobák 15 750 m z roku 2007 nepadne. Jsem holt o čtyři roky starší a moc jsem toho letos nenatrénoval (vlastně na 10. kilometru jsem překonal letošní hranici 2000 km).

Patnáctku jsem měl za 57:24 (13 vteřin za osobákem) a nakonec mi rozhodčí naměřili 15 694 m.

Jsem spokojený, samozřejmě. I když o negative split nebo strojovém tempu nemůže být ani řeči. Rozdíl mezi nejrychlejším a nejpomalejším kilometrem byl děsivých 14 vteřin. Kromě přepáleného začátku se projevilo asi i nedělní martýrium na slunci.

Ale kdo ví, jestli ještě někdy budu na bedně.

Dřina v Moravském krasu

Když jsem přemýšlel, na který závod vyrazím první zářijový víkend, nakonec nad hodinovkou v Houšťce vyhrál Půlmaraton Moravským krasem. A udělal jsem dobře. Dal jsem si zase něco delšího, slušně jsem se zapotil a ještě jsem poznal hezký závod.

Po létě nikdy netuším, jak na tom přesně jsem. Až první závod v chladném počasí mě odkáže do odpovídajících mezí. To ovšem nebyl případ blanenského půlmaratonu. Nevím, jestli bylo slibovaných 30 stupňů ve stínu nebo o nějaký ten díleček méně, ale každopádně o dobrých dvacet stupňů více, než je moje ideální provozní teplota. Proto jsem ani netušil, co od závodu čekat. Nepřekvapilo by mě 1:30, ale ani 1:25. Zvlášť když, jak tvrdí místní, je většina trasy ve stínu.

Na začátku radši běžím rozvážně. První míli mám za 6:38, druhou za 6:35 (běží se nejdříve totiž dvě kolečka městem o délce 1,6 km). Pak už se přeorientovávám na kilometry. I když v nich mám trochu zmatek, protože na silnici je dvojí značení, které se mírně liší.

Každopádně první pětka je za 20:24. No, žádná sláva. Víc mi vadí, že se ani po třetině trasy nekoná slibovaný stín. Naopak je vedro jak sviňa, docela silný protivítr a běžíme pořád mírně do kopce. Naštěstí i tak předbíhám. Nakonec se utvoří asi čtyřčlenná skupinka, kde se spravedlivě dělíme o udávání tempa. I když to klesá, nemuselo by to být zlé.

Držím se ve skupince přesně do 10. kilometru (41:56). Pak si na občerstovačce vezmu ionťák a začne mi být trochu šoufl. Úplně mi nesednul a navíc se prostě na tyhle odpolední závody neumím najíst. Buď toho sním málo a pak mě dostihne hlaďák, nebo se - jako dneska - zbytečně nacpu. Mám křeče v žaludku, potřebuji si ulevit a navíc nohy nějak neběží. Ostatní tři kluci mizí.

Jsem docela vytočenej. Kilometry lítají 4:20, 4:29... To bude trápení. Sakra, stačí symbolické stoupání a já už neudržím kloudné tempo.

Před otočkou si aspoň počítám, kolik běžců je přede mnou. A docházím k lichotivému číslu 24. Jsme tedy pětadvacátý na závodě, kam se přihlásilo 500 lidí. Not bad.

Po otočce navíc poznávám, že to stoupání nebylo až tak symbolické, jak se mi zdálo. Nohy z kopečka pěkně běží, kilometry jdou pod 4:00. Zase mě závod začíná bavit. Už kašlu na výsledný čas a říkám si, že by nebylo špatné se procpat do TOP 20. Že by se ve mně na stará kolena probudil závodník? Vlastně vždycky mě zajímal jen můj čas a bylo mi jedno, kdo je přede mnou, kdo za mnou a na jakém místě doběhnu.

A tak se pouštím do stíhačky. Když už my s větší než malou váhou máme nějakou výhodu, tak proč ji nevyužít. A jde to pěkně. 24, 23, 22, 21... Někdy trvá třeba kilometr, než stáhnu ztrátu 30 metrů. Ale podaří se a to je hlavní.

Pak ovšem přichází 17. kilometr a s ním zase návrat na sluníčko. Jde to ztěžka, ale i tady předbíhám. Na chvíli mám pocit, že ta běžkyně, kterou jsem předstihl, je Petra Kamínková. Ale to je nesmysl, v takovém laufu zase nejsem.

Před poslední občerstvovačkou střihnu tři běžce najednou a jsem patnáctý. To je prima. I když cítím, že další dva přede mnou - chybí mi na ně tak 30 a 50 metrů - už nedám. A taky že ne. V cíli mě od nich dělí čtyři a devět vteřin. Ale to mě opravdu netrápí.

V cílové rovince to ještě zkouším v rámci možností rozbalit (poslední kilometr už více méně po rovině držím 4:00). Ne proto, abych si vylepšil čas, ale abych si dokázal, že nekončím půlmaraton skleněnej a že mi ještě něco v nádrži zbylo.

Když už téměř vbíhám do cíle, pořadatelé se chystají roztáhnout cílovou pásku. Ale není pro mě. Ani dnes se nevyhlašuje kategorie nad 80 kilogramů. Je pro Petru Kamínkovou. Byla to skutečně ona, koho jsem předbíhal. Jasně, běžela to tréninkově a jenom tak rychle, aby si s pohlídala první místo v kategorii. Ale na to se historie ptát nebude :-)

Výsledný čas je nakonec 1:27:42. Nevím, kolik by to bylo na rovině a za nějakého lidského počasí. Ale to vem čert. Jsem rád, že se mi závod celkem povedl. Za Danem s Mirečkem zaostávám o necelých patnáct minut. Nebylo by špatné zaostat někdy za nimi v maratonu o necelých třicet minut :-)

V cíli si dám banán, vodu a mizím. Protože mi za půl hodiny jede, co? Protože ti jede za půl hodiny vlak, vole. Nestihnu burčák ani utratit poukázku na občerstvení. Snad příště.

A ještě něco k závodu jako takovému. Nebudu lacině vtipkovat, že na všech občerstvovačkách bylo spousta vody i ionťáku. Každopádně to byl skvěle zorganizovaný závod s příjemnou atmosférou. Žádná trpěná akce. Pokud mohu soudit, snad i místní bavila. I když nedostatky by se našly. Proč třeba na sponzorském stánku pivovaru Černá Hora netočili pšeničného Velena? :-)

 

About