Citát

"Marathon runner is someone who has tried everything else and failed."

Herb Elliot,
olympijský vítěz na 1500 m (1960) 

V zemi nikoho

Zemí nikoho se v maratonu nazývá úsek zhruba od 21. do 30. kilometru. Už běžíte druhou půlku závodu, ale před vámi je ještě slušná porce práce, nohy začínají bolet (pokud už dávno nebolí) a cíl je ještě v nedohlednu.

Za zemi nikoho v přípravě na jarní maraton považuji listopad a prosinec. Už je na čase se pustit trochu víc do práce, ale k cílové rovince je stále pořád daleko.

Tělo s tím nemá problém. Jen v hlavě je jaksi zakódováno, že maraton je až příští rok. Na všechno tedy dost času. Odpočaté tělo si celkem v pohodě běhá a zvyká si na opětovné zvyšování zátěže, zatímco hlava má ještě pohov. Například nechápe, proč už znovu jíst maratonsky střídmě. 

A tím nemám na mysli jen sebe. Útlá japonská olympijská šampionka Naoko Takahašiová (Sydney 2000) byla známá tím, že v těsně pozávodním období dokázala rychle nabrat až sedm kilo. Pojídat půlkilové steaky pro ni bylo skoro rutinou.

Žádný steak za poslední měsíc jsem neměl, ale na váhu si raději nestoupám. Že došlo k nějakým kvantitativním změnám, vím i bez toho. Kupodivu na to nepotřebuji pásek u kalhot, stačí obyčejný pásek u hodinek. Od jara jsem na něm ubral dvě dírky, teď řemínek na té poslední začíná tlačit.

Ale jednu výhodu běhání v zemi nikoho má. Je prima počasí. Aspoň zatím.

Umění odpočívat

Odpočinek dělá mistry, ale ani s ním se to nemá přehánět. Mám dva týdny po maratonu a zdá se mi, že jsem se už naodpočíval dostatečně. Naopak mám pocit, že jsem z toho odpočinku nějaký unavený. A že jsem od té doby přibral tak osm kilo.

Internetový tréninkový deník mi hlásí „Last 30 days: 210 km“. Asi přišel čas zase trochu běhat.

Tedy i během těch dvou týdnů jsem si občas byl zaklusat. Zhruba obden a průměrně na 30-40 minut. Bez sledování tempa a času, jen na pocit. Byla by přeci škoda se pouze válet v měsíci, kdy je běhání možná nejhezčí z celého roku.

Sčítání pomaratonských bolístek není (zatím) nijak dramatické. Trochu se ozývá levé koleno, ale věřím, že je to jen důsledek nějakého neklidu ve stehenním svalu. Po pár desítkách metrů to více méně přejde a rozběhá se to. Jinými slovy to znamená, že také přišel čas návratu ke cvičení a protahování.

Nepřipadám si ani psychicky uondaný. Možná je to tím, že minulá sezona (ano, minulá) netrvala jedenáct měsíců, ale půl roku. A kdo předtím tak dlouho stál nebo se jen podivně plácal, ten nemůže mít k běhání nechuť a pocit, že je těžké se k němu motivovat.

Až se zase trochu rozhýbu, přijde čas vzít papír a tužku, resp. klávesnici a Excel, a nahodit nějaké plány na příští měsíce. Jiná internetová stránka mi totiž hlásí: „Einladung zum Marathon: days 188, hrs. 18, min. 56“

A to je vlastně za chvíli.

Kudy dál?

Úplně nejdřív se pustím do zvelebování záchodu. Tedy v tom smyslu, že zeď polepím dalšími startovními čísly – tentokrát z let 2008-11, která se mi nastřádala. Ano, nalepím si i to nejcennější. Z předloňské pětadvacítky v Berlíně podepsané Paulem Tergatem. A potom? Jak říkají Němci: nach dem Marathon ist vor dem Marathon.

Trihodiny

Maraton(y)
Jsem přesvědčen, že v neděli jsem završil maratonskou kapitolu jménem Mnichov. Bez sentimentu, i když trošku jsem si ho býval mohl dovolit. Třikrát jsem tam běžel a třikrát jsem si vytvořil osobák. Ale teď už jsem si tam připadal navíc. Jako když potřetí vidíte film, který stálo za to vidět jen dvakrát.

Mnichov nám pomalu, ale jistě pimovatí. S tím rozdílem, že ve znaku nemá VW, nýbrž BMW. Jo, všechno tam klapalo, jenže už to nebylo takové jako dřív. Chcete důkaz? Na poslední občerstvovačce nebylo pivo! V Mnichově!

Je čas pohnout se dál. V hlavě už zhruba mám další cíle, tedy myšleno geograficky. A také kritéria. Měl by to být závod, kde:

  • maraton není jen přívěškem k půlmaratonu
  • jako Čech nebudu platit větší startovné, ani o dvě a půl eura (sbohem, Hamburku)
  • trať bude pokud možno tvořit velký okruh, případně obrátku nebo bude dokonce point-to-point

Zima
Zatím se zdá, že Mnichov na mně nezanechal viditelné stopy. Asi jsem ho neběžel nadoraz :-) Určitě si dopřeji pár týdnů pauzu, fyzickou i mentální. Pořádně zregeneruji a pak bych si rád splnil věc, o které sním už dlouho. Odběhat celou zimu.

Zatím jsem se vždycky po sezoně mátořil z nějakých zranění, přes zimu přibral, na jaře znovu nabíral (kondičku) a shazoval (kila). Jen jednou jsem jel durch a zapracoval na objemech. Jenže je to tak dávno, že už si to skoro nepamatuji. Pokud zdraví dovolí, rád bych si pak zaběhl nějaký dobrý maraton i na jaře.

Trénink
Vím, kde jsem měl v letošním tréninku mezery, na nich chci určitě zapracovat. Ale zásadní principy měnit nebudu. Vyplatilo se mi snížit objemy – z někdejších maximálních 120 km na nejvýše 85 km týdně, z měsíčních téměř 500 km někam k 350 km. Možná si trochu přidám, ale nijak drasticky.

Chtěl bych zároveň dodržet trénink jen pětkrát týdně. Věřím, že to byl zásadní předpoklad, proč jsem zůstal zdravý (od dubna jsem vynechal jediný plánovaný trénink, nebyl jsem nemocný ani výrazněji zraněný). Dva volné dny a dva s regeneračním během mi dávají dostatečný prostor k tomu, abych na tři nejtěžší tréninky byl čerstvý a fit.

No, a zkusím ještě mírně zapracovat na zpevnění těla, resp. jeho flexibilitě. Když jsem byl před dvěma týdny u fyzioterapeuta s problémem v chodidle, který se nakonec neukázal být problémem, celého mě protáhl a nechtěl věřit tomu, jak vypadám. „Vy opravdu s takhle zkrácenými hamstringy běháte? A dlouhé tratě? To je skoro proti přírodě,“ řekl a ještě přidal něco o tom, že moje hamstringy jsou podprůměrné i v měřítku běžné zlenivělé populace, natož pak u člověka snažícího se systematicky sportovat.

Ambice
Letos bylo mou hlavní motivací postavit se na start a zaběhnout důstojný maraton. Vedlejší už bylo, jestli výsledný čas bude 3:01 nebo 3:11. S tím si samozřejmě už teď nevystačím. Ano, budu se zase snažit o to, aby výsledný čas začínal dvojkou. Netvrdím, že se mi to podaří, ale budu to zkoušet.

Stačí vlastně málo. Tedy teoreticky. Podle vědců jsem to pod 3:00 mohl mít už teď. Stačilo, abych si místo Mnichova vybral třeba Amsterdam. Při stejném počasí a na stejné trati bych prý zaběhl o 2-3 minuty lépe už jen proto, že Mnichov leží v nadmořské výšce 530 m a to je proti místům na úrovni hladiny moře handicap.

Takže kudy dál? Vzhůru k moři!

Maratonský návrat

Jsou pohybové aktivity, které se ani po delším nepraktikování nezapomínají. Jízda na kole, sex, plavání... Ale co maraton? Sám jsem byl zvědav, jestli si v neděli budu na startu a hlavně na trati připadat jako začátečník. Nakonec to nebylo tak zlé. Ale pěkně po pořádku.

Obraz

Do Mnichova jsem dorazil už v pátek. Dělal jsem to tak zatím před každým maratonem. Asi bych neuměl přijet večer před závodem a ráno prostě vyrazit. Potřebuji si trochu zvyknout (i když Mnichov znám velmi dobře) a vstřebat pod kůži skutečnost, že jsem přijel za nějakým účelem.

Hned jsem vyrazil k registraci, abych sem už v sobotu, kdy bude narváno, znovu nemusel. Všechno klapalo, jak mělo. Jsme prostě v Německu, vlastně v Bavorsku. Blesková prezentace, pestře a účelně vybavené expo. Baví mě procházet se okolo stánků, dívat se věci, které nepotřebuji, a listovat si prospekty maratonů, které nikdy nepoběžím. 

V sobotu jsem s kamarádem z Mnichova šel doplnit glykogen do skvělé italské restaurace. Dal jsem si těstoviny se srnčím ragú, neboť srnčí maso – jak známo z literatury - dodá člověku sílu, že pak přežije všechno. 

Večer jsem mentálně relaxoval u Jamese Bonda v němčině („Wodka Martini – geschüttelt, nicht gerührt“). To mě intelektuálně tak unavilo, že jsem spal v pohodě. Místo klasicky nervozních předmaratonských šest hodin jsem dal klidných osm.

V půl osmé jsem posnídal. Dvě štangle, což jsou rohlíky z preclíkového těsta, a k tomu pár plátků schwarzwaldské šunky. A mohlo se jet.

Venku byla zima jak sviňa. V pátek přišla do Mnichova studená fronta, ze dne na den klesla teplota o patnáct stupňů. Není divu, že v sobotu jsem se cítil jako píchlá duše. Dokonce přišla jedna přeháňka s kroupami...

V neděli dopoledne bylo sedm stupňů. Pršet podle předpovědi nemělo, ale zato foukal nepříjemný vítr. Ale v životě holt nemůžeme mít všechno, co si přejeme, najednou. Každopádně jsem se oblékl stejně jako v Blansku, když bylo o 23 stupňů víc. Vítězné dresy se perou, ale nemění.

Zvláštní bylo, že jsem před startem nebyl nervozní. Ani se nedostavilo takové to předzávodní vzrušení. Prostě jsem v poklidu přišel do svého koridoru a čekal na start. V hlavě jsem měl taktické pokyny, které mi v SMS poslal vl001: Držet se vodiče na 3:00 jako klíště a případně mu krátce před cílem utéct. No, uvidíme.

Na startu stojím za pány s čerevenými balonky asi třicet metrů a už se k nim vlastně blíž nedostanu. Výstřel pistole a oni prchají kupředu. Je mi jasné, že to bude jenom na mně. První kilometr je za 4:22, další už vzorově sekám po 4:15. A vodiči se mi přesto vzdalují. Buď běží na 2:55, nebo jejich taktika na sub-3 je pořádný positive split.

Předbíhají mě další a další lidé, ale držím se zpátky. Po obrátce někde na 5. kilometru si všímám Afričana ve vedoucí skupince (a v kulichu). Tak přeci jen pořadatelé porušili své zásady a pozvali jednoho. Ale když mě míjí, poznávám, že je to Mireček.

První pětku mám za 21:10, ale na patnáctém kiláku přichází něco jako krize. Uvolněné úsilí přestává být uvolněné a dochází mi, že tempo 4:15 není žádné loudání a že holt musím víc zabrat, abych ho dokázal udržet. 

Potom vybíháme z Englischer Garten na periferii, do otevřených ulic. A tam to slušně fouká. Nebo aspoň mně to tak přijde.

Půlmaratonem probíhám za 1:29:39. A není to úplně zadarmo. Nějak mě přestává bavit sledovat čas, tak začínám hrát hru na předbíhání. Vyberu si nejbližší oběť a jdu po ní. Pak další. „Teď ty v tom červeném.“ A tak  neustále dokola. Kupodivu díky tomu držím pořád přesné tempo.

Až na ten vítr... Nejvíc mi vadí při klesáních. Třeba u Ostbahnhofu je krásných 300 metrů k vlakovému podjezdu, ale místo abych zvolnil a trochu změnil rytmus, musím proti větru makat, abych vůbec udržel tempo.

Třicátý kilometr je v centru, mezi Marienplatzem a Sendlinger Tor. Pamatuji si jen kostky a lidi. A vítr. Pak přichází moje nejméně oblíbená pasáž. Z Odeonstrasse, která už vede směrem k cíli, se odbočuje doleva a tam se pak několik kilometrů kličkuje mezi pinakotékami.

Kupodivu tady chytám něco jako druhou mízu. Nevím, jak je to možné, ale moje nejrychlejší pětka (20:57) padne mezi 30. a 35. kilometrem. V té chvíli běžím cca na čas 2:58:30. Ještě 36. kilometr je předpisově rychlý, ale pak zpomaluji.

Tedy na sobě to vůbec nepoznávám, jen na hodinkách. Dokonce pořád někoho předbíhám. Ještě chvíli si myslím, že museli blbě postavit kilometrovník. Ale ne, fakt jsem pořádně zpomalil. Nechápu. Žádné klasické vytuhnutí, jaké jsem zažil tolikrát.

Plácám se v tom asi čtvrt hodiny. V téhle chvíli přicházím o čas začínající dvojkou. A začíná boj o osobák. Je mi jasné, že musím zrychlit, jinak nemám šanci.

Na 40. kilometru je poslední občerstvovačka. Dám si dva kelímky ionťáku, bio-tyčinku a vrací mi to zase rychlost, sílu i vytrvalost. Do cíle už držím tempo 4:17, přesně. 

Když vbíhám do brány stadionu, mám na stopkách 2:59:59. Ale do cíle ještě zbývá 350 metrů. Vím, že to bude můj nejlepší čas, i kdybych dvakrát upadl. Ještě předběhnu pár lidí a jsem v cíli. 3:01:36. Osobák o 81 vteřin a splněný zpřísněný limit pro Boston 2013. Druhou půlku jsem dal za 1:31:57, taky vlastně osobák.

Jsem spokojený. Velmi spokojený po tom všem. Dám si nealko pivo, vlastně dvě, a prohodím pár slov s Mirečkem. Skončil čtvrtý. A stěžuje si na zimu a vítr.

Tentokrát se na stadionu moc dlouho nezdržuji. Sen o vychlazeném pivě už dávno nahradil sen o teplé sprše. Dnes ani nebolí cesta po „schodech nářků“ z trávníku na horní tribunu. Rychle se převleču a odcházím.

S pocitem, že tohle byl můj největší závod. A že se mu už nic nevyrovná.

3:01:36

Zatim jen telegraficky: chtel jsem zabehnout jeste jeden dobry maraton a dneska se to v Mnichove povedlo. Dokonce v novem osobaku 3:01:36. Jsem spokojenej.

Vice za par dnu.

About