Povolení běhat

V životě jsem udělal několik špatných rozhodnutí. Jedním z nich bylo, že jsem nešel studovat medicínu. Nebo aspoň fyzioterapii.

Myslím, že bych pro ně měl předpoklady. Stačilo totiž pár let věnovaných běhání a znám tělo snad líp než absolvent lékařské fakulty. Přesvědčil jsem se o tom nedávno, když jsem zašel s bolavým kolenem k fyzioterapeutovi a ten potvrdil mé podezření, že bolest na místě, kde se patella upíná k tibii, je způsobena problémem v oblasti trochanderu a iliotibiálního pruhu.

Když to přeložím do běžecké češtiny – mám na nějaký čas utrum. Pauza trvá už dva týdny a ještě dva týdny bude trvat. To v lepším případě. Dvaačtyřicet kilometrů v prosincové kapitole tréninkového deníku bude vypadat zajímavě až symbolicky, ale také mimořádně bídně. Obloukem jsem se vrátil na začátek roku.

Pokud všechno půjde v pohodě, naskočím zase v lednu do známého kolotoče. Opatrný začátek, polykání skromných tréninkových dávek, obava při sebemenší bolesti kdekoli, pak snad nepatrné zlepšování. 

Každým dnem nucené pauzy cítím, jak rezivím. Jak přibývají kila, jak odchází kondice, jak  slábne motivace. A jak těžký ten návrat bude. Nevím, jestli na něj ještě vůbec mám. Jestli už nepřišel čas dát slovu „rekreační běhání“ jeho slovníkový význam.

Fyzioterapeut mi dal povolení od ledna zase běhat. A také mi kladl na srdce, abych nejbližší dva měsíce neabsolvoval žádný maraton. To jsem mu s klidným svědomím odkýval. Už dlouho jsem nedal tak jednoduchý slib.

 

O umění výmluv

K dosažení aspoň nějakých úspěchů ve sportovních aktivitách není nutný jen talent, píle, ohodlání a správná motivace. Důležité je také umět si dávkovat správné výmluvy ve správný čas.

Včera jsem v příjemné společnosti popíjel bílé víno. Nebylo ho málo, nebylo ho přehnaně mnoho, ale bylo ho tak akorát na to, aby ráno mojí první myšlenkou po probuzení nebyl nápad vyskočit z postele, obout se, obléci se a vyrazit na dvacetikilometrový nedělní běh. 

Prostě jsem si řekl, že dneska běhat nejdu. Stejně jsem si tenhle týden po sedmi předchozích, kdy jsem v každém o něco zvedl kilometráž, naplánoval jako odpočinkový. A navíc mě trochu pobolívá levé koleno, takže dnešní volno jsem si sám před sebou ušlechtile zdůvodnil tak, že prostě jen moudře naslouchám signálům těla a dávám mu potřebnou pauzu. Zkrátka není nad vhodně zvolenou výmluvu.

Když jsem se podíval do tréninkového deníku, zjistil jsem, že od února, kdy jsem se zase začal soustavněji pohybovat, byla tohle moje teprve druhá letošní neběžecká neděle. První přišla 1. května, kdy jsem byl pár dnů v Mnichově a běžecké boty jsem si s sebou nebral – samozřejmě jsem i tehdy měl ten týden naplánovaný jako odpočinkový a i tehdy jsem si to zdůvodnil nasloucháním signálům těla.

Ostatně i po každém maratonu, který jsem chtěl zaběhnout pod tři hodiny a nezdařilo se to (tedy po každém od jara 2005), si najdu vnitřní výmluvu, nebo spíše odůvodnění o něco slabšího výkonu: „Jak bych potom hledal motivaci, kdyby se mi to teď už podařilo?“

O maratonu trochu jinak. A zajímavě

Období po skončení staré sezony a před začátkem nové by nemělo být věnováno jen regeneraci, bilancování a pomalému návratu do běžecké rutiny, nýbrž i teoretickému sebevzdělávání. Letos jsem si pro tyto účely zaopatřil knihu s lakonickým názvem „Marathon-Training“. 

Stála mě jedno euro. Možná dvě, už si to přesně nepamatuji. Napsal ji Manfred Steffny, což je bývalý (západo)německý maratonec, který se dvakrát zúčastnil olympijský her a může se pochlubit osobákem 2:16. Kromě toho je starším bratrem o něco slavnějšího i úspěšnějšího Herberta (2:11, 3. na ME 1986) a vydavatelem krásně staromódního běžeckého časopisu Spiridon.

Nutno ještě dodat, že původní verze knihy vyšla v roce 1977 a že mně se do ruky dostalo třinácté, přepracované vydání z roku 1996. Celkem rozsáhlou (a zajímavou) předmluvou jí zpestřil Emil Zátopek. 

Steffny

Od první stránky jsem věděl, že je to knížka, již stojí za to si přečíst a kterou nechcete přelouskat za jeden dva večery, ale toužíte si ji užívat co nejdéle. Což vzhledem ke skutečnosti, že je v němčině, nebyl až takový problém.

Knížka byla napsáno a různě předělávána v rozmezí od konce 70. do poloviny 90. let, a proto se zcela liší od běžeckých knih, které vycházejí dnes. V tom dobrém slova smyslu. Stejně jako se liší i maratonský svět tehdejší a dnešní. 

Když Steffny píše o ambiciozních běžcích, má na mysli někoho, jehož výkonnost je o jednu dvě třídy nad tou mojí. Když píše o maratoncích, má většinou na mysli lidi, kteří neváží přes 60 kilogramů a jimž je konfekce velikosti L velká. Když píše o gigantických městských maratonech, má na mysli závody, jichž se účastní 10 000 běžců. Když píše o běžcích z konce startovního pole, je to pro něj synonymum pro čtyřhodinové maratonce.

I fotky pochopitelně pocházejí především ze 70. a 80. let. Na tom se mi líbí především skutečnost, že většina běžců má stejný typ bot jako já dnes. Na snímcích z elitních závodů pak není skupina Keňanů doplněná několika Etiopany. Je to pestrá směsice Britů, Italů, Španělů, Maročanů, Mexičanů, Brazilců, Tanzánců, Džibutanů (kde je jim vlastně konec?), Japonců či Rusů. Nebyly to hezčí a zajímavější doby, i když tito neběhali maratony za 2:04, ale „jen“ sotva pod 2:10?

Steffny začíná historií maratonu i tréninkových přístupů. A nedělá z maratonu střed sportovního světa. Se zajímavým odstupem píše o Zátopkovi („Hodně toho, co o svém tréninku říkal soupeřům a novinářům, si vymýšlel. Prostě tak blafoval.“) a přiznává, že trénink na maraton není ta největší řehole na světě. Jak tvrdí, i špičkoví maratonci mohou trénovat – včetně posilování a strečinku – maximálně tři hodiny denně, zatímco třeba tenisté, gymnasté nebo krasobruslaři tráví tvrdou přípravou klidně i dvojnásobek času.

Netradiční jsou i jeho názory na trénink. Kdo by se dnes veřejně pokoušel doporučovat maraton dětem? Samozřejmě ne všem dětem, ale těm, které se věnují atletice. Stručně řečeno: píše, že když si atlet ve věku 12-14 let zkusí maraton za cca 4 hodiny, nijak si neublíží a tréninkový efekt, i když se dál bude věnovat běhu na 800 m, může být výrazný. Prostě takový rychlejší pochoďák.

Kromě toho je samozřejmě kniha plná rad, jak si vyrobit vlastní ionťák, jak kurýrovat zranění, co a jak jíst. Třeba k takovému pivu se staví vysloveně pozitivně: „Když si párkrát týdně po tréninku dáte 2-3 piva, to z vás ještě alkoholika neudělá.“

Steffny má všechno odzkoušené na sobě či svých parťácích. Není to jako dnes, kdy jsou si skoro všechny tréninkové knihy podobné a jsou vzájemnými více či méně povedenými kopiemi.

Poučné pro mě byly kapitoly, jak trénovat na maraton za 2:30, jak na 2:20 a jak na 2:10, ale samozřejmě úplně nejvíc mě zajímala kapitola s názvem „So läuft man unter drei Stunden“, tedy jak se běhá maraton pod tři hodiny. Předpokladem by měla být desítka za 36-37 minut a objem 80-100 km týdně. V případě pomalejší rychlosti (desítka za 38 minut) pak týdenní kilometráž okolo 120.

V současném období bych podle Steffného měl běhat pětkrát týdně, z toho tři tréninky by měly trvat 70 minut a být v tempu 4:15-4:35. Tady naplňuji jen první část.

Trénink tři týdny před maratonem by měl vypadat následovně:

Pondělí: 14 km tempem 4:15
Úterý: 18 km fartlek s rychlejšími úseky v délce 5-15 minut
Středa: 90 minut volně
Čtvrtek: na dráze 2 x 5 km v tempu 4:00
Pátek: 14 km tempem 4:15
Sobota: 25 km tempem 4:35
Neděle: úseky 10 x 1 km v tempu 4:10-4:15

Proč ne. Ale nejsem si jistý, jestli by takový typ tréninku moje tělo tolerovalo dlouhodobě. Nicméně to jistě může být cesta k časům začínajícím dvojkou. A navíc to psal pro běžce, co se nevejdou do "elka".

Zkrátka celá knížka mě nadchla a je plná zajímavých informací, nebo minimálně zajímavých pohledů. Tedy celá... Poslední kapitolu jsem ještě nečetl. Je o tréninku na 100 km.

Čekání na jaro

Zima ještě nezačala, a já už se těším na jaro. Moje představa o konečně opět proběhaném období listopad-březen se, zdá se, naplní, ale zase tak velký odvaz to není. V zemi nikoho dál tápu, skoro bezradně.

První věc, na kterou si musím opět zvykat, je oblékání. Je to alchymie, skoro jako mazání lyží. Od dubna do října je to v pohodě – stačí tričko a trenky. Jenže teď? Co si obléci, abych nepromrzl, ale zároveň se nepřehříval už po pár kilometrech? Když je (bude) minus pět, mám jasno. Ale teploty okolo nuly jsou tak trochu nevyzpytatelné.

Také jsme si po pár týnech musel přiznat, že nestačí začít prostě zase znovu běhat. Je čas se vrátit i k rutině, jakou je třeba symbolické cvičení nebo protahování. Jinak se tělo důsledně ozývá. A nejraději stále s něčím novým. Týden bolelo koleno, dva dny záda, potom chvíli píchá v kyčli a aby nebyla nuda, přidá se po čtyřech letech klidu i pravý hamstring.

V neděli se tak nějak spojilo obojí. Běžel jsem zhruba dvě hodiny, bolela mě záda a navíc jsem se zbytečně nabalený potil jako v létě. „Dneska mě to vůbec nebavilo,“ byla moje první myšlenka, když jsem konečně dorazil domů. To jsem si neřekl už hodně dlouho.

Kdy má vlastně přijít to jaro?

Inverze, přítel běžce

Pokud nejde o rafinovanou reklamní kampaň na film Alois Nebel, tak v posledních dnech zemi zasáhly inverze a smog. I Prahu. Je tedy nutné tomu trochu přizpůsobit trénink.

Dokud nepřijde snesitelnější počasí, vynechávám jakékoli intervaly a tempo se budu snažit držet nad 5:00. Závody jsou do odvolání tabu. Nedělní dlouhé běhy rozhodně nechci přetahovat přes dvě hodiny.

Na druhou stranu uznávám, že trénink v takovém počasí má svoje pozitiva. Je to dokonalý test odolnosti organismu a dýchacích cest zejména. Kde jinde nasimulovat situaci, která nastává na konci skoro každého závodu – tedy pocit, že už to neudýcháte? Kdyby přišla pořádná inverze na podzim a v zimě 2007, mohli čeští sportovci přivézt z Pekingu mnohem více medailí...

A že trénink v inverzi škodí zdraví? Možná. Ovšem po půlce života strávené v Praze už si o kondici svých plic nedělám iluze. Navíc jsem pamětník relativně nedávných dob, kdy bylo povoleno kouřit v kancelářích nebo vlacích, takže jsem nedobrovolně roky dýchal různá svinstva. Co je proti tomu krátké a pomalé popoběhnutí v mlze. Navíc v čemsi, co má úředně přiřknutý status lesa.

Mimochodem, ani takový květnový maraton v Praze, zvlášť pod slunečními paprsky, není žádný běh pro zdraví. A je celkem jedno, že jsou na pár hodin z centra odkloněná auta.

Běh v inverzi není odvaha ani šílenost. Odvaha vypadá úplně jinak. Měli jí třeba japonští běžci, kteří se o víkendu zúčastnili závodů ve Fukušimě. Prvních od doby, kdy se tohle město proslavilo po celém světě.

 

Moje nové boty

Abych se měl v čem pustit do podzimního, zimního a jarního nabíhání kilometrů, koupil jsem si nedávno boty Brooks Ghost 4. Sleva byla poměrně zajímavá, tak proč ne.

Foto-10

A moje první dojmy?

Jsou konstrukčně a koncepčně zastaralé. Absolutně mimo současné progresivní a vědecky ověřené trendy. Jsou těžké (cca 310 gramů), zdobí je poměrně značné tlumení pod patou i špičkou. Uprostřed podešve navíc mají nějaký plastový nesmysl a v patě jakýsi gel.

Taky je u nich patrný sklon mezi špičkou a patou, tudíž tělo se nechová přirozeně a není v žádoucí dynamické rovnováze. Špička je ještě ke všemu mírně zvednutá, což se musí po čase nutně projevit na kondici prstů a chodidel.

Designově jsou to tak 90. léta minulého století a barevná kombinace je více než nudná.

Přesto jsem na nich objevil jedno mírné pozitivum: parádně se v nich běhá.

About