Období po skončení staré sezony a před začátkem nové by nemělo být věnováno jen regeneraci, bilancování a pomalému návratu do běžecké rutiny, nýbrž i teoretickému sebevzdělávání. Letos jsem si pro tyto účely zaopatřil knihu s lakonickým názvem „Marathon-Training“.
Stála mě jedno euro. Možná dvě, už si to přesně nepamatuji. Napsal ji Manfred Steffny, což je bývalý (západo)německý maratonec, který se dvakrát zúčastnil olympijský her a může se pochlubit osobákem 2:16. Kromě toho je starším bratrem o něco slavnějšího i úspěšnějšího Herberta (2:11, 3. na ME 1986) a vydavatelem krásně staromódního běžeckého časopisu Spiridon.
Nutno ještě dodat, že původní verze knihy vyšla v roce 1977 a že mně se do ruky dostalo třinácté, přepracované vydání z roku 1996. Celkem rozsáhlou (a zajímavou) předmluvou jí zpestřil Emil Zátopek.
Od první stránky jsem věděl, že je to knížka, již stojí za to si přečíst a kterou nechcete přelouskat za jeden dva večery, ale toužíte si ji užívat co nejdéle. Což vzhledem ke skutečnosti, že je v němčině, nebyl až takový problém.
Knížka byla napsáno a různě předělávána v rozmezí od konce 70. do poloviny 90. let, a proto se zcela liší od běžeckých knih, které vycházejí dnes. V tom dobrém slova smyslu. Stejně jako se liší i maratonský svět tehdejší a dnešní.
Když Steffny píše o ambiciozních běžcích, má na mysli někoho, jehož výkonnost je o jednu dvě třídy nad tou mojí. Když píše o maratoncích, má většinou na mysli lidi, kteří neváží přes 60 kilogramů a jimž je konfekce velikosti L velká. Když píše o gigantických městských maratonech, má na mysli závody, jichž se účastní 10 000 běžců. Když píše o běžcích z konce startovního pole, je to pro něj synonymum pro čtyřhodinové maratonce.
I fotky pochopitelně pocházejí především ze 70. a 80. let. Na tom se mi líbí především skutečnost, že většina běžců má stejný typ bot jako já dnes. Na snímcích z elitních závodů pak není skupina Keňanů doplněná několika Etiopany. Je to pestrá směsice Britů, Italů, Španělů, Maročanů, Mexičanů, Brazilců, Tanzánců, Džibutanů (kde je jim vlastně konec?), Japonců či Rusů. Nebyly to hezčí a zajímavější doby, i když tito neběhali maratony za 2:04, ale „jen“ sotva pod 2:10?
Steffny začíná historií maratonu i tréninkových přístupů. A nedělá z maratonu střed sportovního světa. Se zajímavým odstupem píše o Zátopkovi („Hodně toho, co o svém tréninku říkal soupeřům a novinářům, si vymýšlel. Prostě tak blafoval.“) a přiznává, že trénink na maraton není ta největší řehole na světě. Jak tvrdí, i špičkoví maratonci mohou trénovat – včetně posilování a strečinku – maximálně tři hodiny denně, zatímco třeba tenisté, gymnasté nebo krasobruslaři tráví tvrdou přípravou klidně i dvojnásobek času.
Netradiční jsou i jeho názory na trénink. Kdo by se dnes veřejně pokoušel doporučovat maraton dětem? Samozřejmě ne všem dětem, ale těm, které se věnují atletice. Stručně řečeno: píše, že když si atlet ve věku 12-14 let zkusí maraton za cca 4 hodiny, nijak si neublíží a tréninkový efekt, i když se dál bude věnovat běhu na 800 m, může být výrazný. Prostě takový rychlejší pochoďák.
Kromě toho je samozřejmě kniha plná rad, jak si vyrobit vlastní ionťák, jak kurýrovat zranění, co a jak jíst. Třeba k takovému pivu se staví vysloveně pozitivně: „Když si párkrát týdně po tréninku dáte 2-3 piva, to z vás ještě alkoholika neudělá.“
Steffny má všechno odzkoušené na sobě či svých parťácích. Není to jako dnes, kdy jsou si skoro všechny tréninkové knihy podobné a jsou vzájemnými více či méně povedenými kopiemi.
Poučné pro mě byly kapitoly, jak trénovat na maraton za 2:30, jak na 2:20 a jak na 2:10, ale samozřejmě úplně nejvíc mě zajímala kapitola s názvem „So läuft man unter drei Stunden“, tedy jak se běhá maraton pod tři hodiny. Předpokladem by měla být desítka za 36-37 minut a objem 80-100 km týdně. V případě pomalejší rychlosti (desítka za 38 minut) pak týdenní kilometráž okolo 120.
V současném období bych podle Steffného měl běhat pětkrát týdně, z toho tři tréninky by měly trvat 70 minut a být v tempu 4:15-4:35. Tady naplňuji jen první část.
Trénink tři týdny před maratonem by měl vypadat následovně:
Pondělí: 14 km tempem 4:15
Úterý: 18 km fartlek s rychlejšími úseky v délce 5-15 minut
Středa: 90 minut volně
Čtvrtek: na dráze 2 x 5 km v tempu 4:00
Pátek: 14 km tempem 4:15
Sobota: 25 km tempem 4:35
Neděle: úseky 10 x 1 km v tempu 4:10-4:15
Proč ne. Ale nejsem si jistý, jestli by takový typ tréninku moje tělo tolerovalo dlouhodobě. Nicméně to jistě může být cesta k časům začínajícím dvojkou. A navíc to psal pro běžce, co se nevejdou do "elka".
Zkrátka celá knížka mě nadchla a je plná zajímavých informací, nebo minimálně zajímavých pohledů. Tedy celá... Poslední kapitolu jsem ještě nečetl. Je o tréninku na 100 km.