2:59:45

Už asi čtyři kilometry před cílem jsem to věděl.

Věděl jsem, že pokud udržím tempo a nebo ho ještě případně trochu vystupňuji, bude na konci čas začínající dvojkou. Nohy už nemohly, záda trochu bolela a ani sluníčko mi nedělalo úplně dobře. Ale kousnul jsem se. Zaťal jsem zuby. Ještě jsem přemluvil nohy, aby nezpomalovaly, soustředil jsem se na každý krok a najednou byl KONEC.

Zmáčknul jsem stopky a bylo to tam. Těch pět úžasných číslic jen oddělených dvojtečkami. 2:59:45. Uff, zvládnul jsem to.

Na horní řádek garmina jsem radši moc nekoukal. Koho by ten nepodstatný údaj v takové chvíli zajímal. Ty dvě čísla a dvě písmena: 32 km.

Ano, před dvěma týdny jsem si dal zatím nejdelší trénink letošního roku. Čas to pochopitelně není mimořádný, ale snad ani špatný. Běžel jsem ho v horách, nastoupal jsem nějaké ty metry, přebrodil dva potoky a zaprasil si svoje boltovské pumy. A v druhé půlce, kdy už slunce vylezlo zpoza alpských vršků, jsem se i poněkud opálil.

Ale byl to hezký pocit. Z dobrého tréninku i z těch čísel. Aspoň už vím, jak na stopkách vypadají.

Puma Faas 500: prima boty

Všichni píší o Usainu Boltovi, taky napíšu něco o Usainu Boltovi. Není to můj úplně nejoblíbenější sportovec na zdejší planetě, ale to není zase až tak důležité. Každopádně to hrálo jistou roli, když loni přišla Puma na trh s novou kolekcí běžeckých bot a také s poměrně pompézní reklamou, kde je propagoval jamajský sprinter.

Faas3

Ne, to opravdu ve mně nebudilo zájem a důvěru. Tím spíš, když jsem na expu v Mnichově viděl spoustu obchodníků, jak je prodávají za směšně nízkou cenu. Věřte botám, kterých se chtějí někde rychle zbavit...

Ale nakonec mi to nedalo a jedny jsem si za tu směšně nízkou cenu koupil. A byl jsem překvapen. Velmi příjemně překvapen, jako už dlouho ne. Mám dojem, že poprvé od dob Abebe Bikily se Pumě povedla hodně dobrá běžecká bota. Jednoduchá a dynamická.

Faas 500 (to číslování jsem úplně nepochopil) je lehká, má 280 gramů a je určená na běžný objemový trénink. Skvěle sedí na noze a moc příjemně se v nich běhá. Po 25 kilometrech na asfaltu nemám ani příliš pocit, že bych měl obouchané boty. Podešev je prakticky homegenní, takže při dopadu nic pod chodidlem nepřekáží. Čím rychleji v nich běžím, tím lepší pocit z nich mám. Řadím je po odběhaných cca 300 km dokonce do své osobní TOP 5.

Snad jen jedna maličkost: svršek je celkem silný a ne příliš prodyšný, takže to není ideální volba do třiceti stupňů a víc. Ale to je opravdu detail.

Prodávají se v několika barevných kombinací, vybral jsem šedo-modro-bílou. Na fotce nevypadají nic moc, skutečnost je opravdu lepší.

Faas1

U nás je s Pumou jeden základní problém, že ačkoli tahle firma je hlavním sponzorem fotbalové i atletické reprezentace, působí zde prakticky v ilegalitě. Má pár krámků v nákupních centrech, ale to jsou spíš butiky než sportovní obchody. Ale mají i Faas 500, loňské modely teď v létě vyprodávají asi za 1700 Kč.

Kdybych neměl plný botmík, šel bych do nich zas. Tak snad je během pár let inovacemi moc nezmrší.

Červencové ohlédnutí

Čísla nikdy nelžou. Jen občas realitu mírně zkreslují. Letos jsem v červenci uběhl 350 kilometrů, což je nejvíce - pokud se nepletu - od září 2008. A také o 24 km více než loni.

Ovšem neznamená to, že jsem ve stejné formě a pohodě jako loni touto dobou. Ty kilometry jsou výrazně pomalejší, jen minimum se jich vešlo pod 5:00. Pouze dvakrát jsem imitoval tempový trénink a na intervaly jsem si netroufl. Jít do nekomfortní zóny je pro mě zkrátka - nekomfortní. Hodně nekomfortní.

V neděli jsem dostal při tréninku pěknou ťafku. Nevím, jak mě mohlo napadnout, že když se proti subtropické sobotě trochu ochladí, nemusím si na 26 kilometrů dlouhý běh brát pití. A že při tom ještě mohou zkoušet 4:30-4:40.

Posledních pár kilometrů v pařeništi byla přišla krize. Marně pátrám v paměti, kdy naposledy při maratonu jsem takovou zažil. Lehce jsem se motal, tempo kleslo k dost neuctivému joggingu. A zbytek dne mi pak bylo blbě.

Vím, že dělat závěry po jednom zpackaném (a dost těžkém, co si budeme povídat) tréninku je nesmysl, ale pochopil jsem, že pro letošek si opravdu nemůžu dělat žádné závodní ambice. I když někde vzadu jsem pořád měl, že pokud se rozběhám a zůstanu zdravý, mohl bych si přeci jen zkusit aspoň Stromovku. Klidně za 3:10 nebo 3:15.

Je to nesmysl.

Váhu už nesundám do října dolů tak, jak bych potřeboval. O rychlých trénincích ani nemluvě. Nechce se mi do nich, nemám na ně. Dobrý nápad by nebylo ani dát na konci sezony maratonem ránu kolenu. Ránu celkem zbytečnou.

Už se prostě připravuju na příští sezonu. Aspoň doufám. Pokud všechno půjde bez zásadnějších potíží, rád bych si na podzim dal aspoň tak dva půlmaratony. A kdybych našel v říjnu něco delšího než půlmaraton a kratšího než maraton, aniž bych za tím musel cestovat daleko, udělal bych si z takového závodu vrchol sezony.

Ale asi ho nenajdu.

Najděte deset rozdílů

Před několika týdny firma Nike uvedla na trh extra moderní závodní botu, model Flyknit. Na olympiádě v Londýně v nich poběží například američtí maratonci. Výzkum stál miliony, podílela se na něm i NASA, mám ten dojem.

Nike
A tohle jsou moje závodní boty Loco Bandito. Model někdy okolo roku 2000 (a zřejmá inspirace 80. léty), od loňska se už nevyrábí, malá firma z New Hampshire zkrachovala. Dal jsem za ně 20 dolarů.

Loco
Pokud pominu marketing, cenu a design, stejně by mě zajímalo: jaký je vlastně mezi nimi tak zásadní rozdíl?

Co dělat?

Už běhám tři měsíce v kuse, aktuální zápis z tréninkového deníku mi sděluje "last 30 days: 300 km", shodil jsem i pár kilo (stále ovšem ještě dost málo..) a asi přišel čas nějak to své letošní běhání ukotvit v realitě.

Co se týče myšlenky, že bych ještě zaběhl slušný maraton nebo dokonce velmi dobrý maraton, tak jsem poměrně velký realista. Ne. Potřeboval bych začít s přípravou tak o měsíc dřív, spíš o dva. A nechce se mi čekat s maratonem do půlky listopadu nebo dokonce na začátek prosince. Zase nemusím mít všechno a hned. Navíc bych, aby to mělo smysl, musel být do října absolutně zdráv a nesměl si snad dovolit ani nachlazení.

Tak co se ohlédnout po nějakých kratších vzdálenostech? Realistické by bylo zkusit se dokopat třeba k Běchovicím a potom zavřít sezonu nějakým prima půlmaratonem.

Zkusím příští měsíc trochu v tréninku přidat a uvidím, co na to bude tělo říkat. Pokud to zvládne, je nadějná přestava nějakých dobrých podzimních závodů. Jestli zaprotestuje, tuhle sezonu v poklidu doklušu, dám tělo úplně do pořádku a půjdu pomalu vstříc běžeckému roku 2013.

A koleno? Drží jako helvétská víra, při běhání o něm vůbec nevím. Aspoň něco se povedlo.

PIM 2013

Považují se sliby dané při popíjení srbské slivovice značky "Žuta osa" (Žlutá vosa) za směroplatné a závazné? Pokud ano, zadělal jsem si na pěkný problém. Minulý týden v pozdní večerní hodině jsem totiž slovinskému kamarádovi přislíbil, že s ním příští rok poběžím PIM.

Je tou myšlenkou (tedy především svou účastí) dost posedlý. Neodradila ho ani moje varování, že v Praze se většinou nedaří pořadatelům přesně změřit čas. Prostě tomu nevěřil...

Ještě před pěti roky nechápal, co na tom běháním vidím. Je to prý pohyb dobrý především k tomu, aby byl člověk u míče dřív než soupeř. No, a předloni si zaběhl první maraton v Lublani, loni v Záhřebu a teď trénuje na Atény. A k tomu letos běhá každý měsíc půlmaraton. Za rok chce opustit prostředí balkánských závodů a podívat se do Prahy...

Už dlouho jsem tady při a před PIM nebyl, tak abych se dostal do obrazu, vyrazil jsem na expo do Holešovic. Pamatuji docela nedávnou dobu, kdy se na Václaváku krčil jeden stan s registrací, pár botami Adidas a spoustou prospektů. V tomhle směru je to určitě pokrok. Přesto sportovní veletrh měl své zvláštní rysy.

Kuriozní byla už velkoplošná obrazovka před vstupem, kde stále dokola běželo promo PIM o tom, jak je běh prospěšný. Klip končil větou "A zkusit si to můžete již při naší příští akci, při Hervis půlmaratonu."

Jedno křídlo Průmyslového paláce bylo vyhrazeno firmám, které mají více či méně co do činění s běháním. Prodejci bot, oblečení, ionťáků atd. Prostě klasika. Chybělu tu z větších hráčů snad jen Nike a New Balance.

Ne, neměl jsem v úmyslu si něco kupovat. Bot mám dost ještě tak na dvě sezony. Ale zvědavost je zvědavost a taky je pořád ve mně usazený zájem o to, co je na trhu nového.

Asics. Tady se diagnostikovalo jako o život. Měřili tzv. foot-ID, což znamená, že dáte nohu na speciální desku, oni vám ji všelijak oskenují a pak řeknou, které boty Asics jsou pro vás nejlepší.

Mizuno. Už z dálky výrazný nápis, snad ho ocituji dobře "Myslíme na ženy a máme pro ně připravené speciální slevy." Ehm, není to genderová diskriminace?

Saucony. Dva k smrti unudění prodavači, kteří spolu klábosili a asi jim úplně nedocházelo, kde jsou a za jakým účelem. Totálně nudný stánek, bez nápadu. Proč by měl prodejce oslovovat zákazníka, když přeci zákazník logicky přijde sám a nadšeně za obchodníkem? Je to škoda. Saucony je dobrá značka a současný hit Kinvara moc prima model. Jenže tahle firma tu má nějaké divné zastoupení. Spoléhá na to, že se prosadí sponzorstvím Českého poháru běhů do vrchu...

Newton. Pravidelní čtenáři ví, že jsem patřil k jejich průkopníkům u nás. Kdo ví, jestli jsem nebyl vůbec první Čech, který v nich běhal. Byl to tuším rok 2008. Proto jsem rád, že od letoška mají konečně u nás obchodní zastoupení. Jak už jsem psal, nemám potřebu si kupovat nové boty. Přesto mě zklamalo, že jejich nabídka končí velikostí 46... Jinak prezentace rovněž nudná. Prodejci se vůbec nesnažili kolemjdoucím vysvětlit či aspoň naznačit, v čem jsou tyhle boty jiné, případně lepší. Prostě na stojan flákli asi pět modelů - a vymalováno.

Ještě jsem se klasicky zastavil u stánků s prospekty dalších závodů. Jelikož jsem měl na sobě kanadské tričko, nabízela mi slečna/paní od PIM prospekt na "halfmaratoninsekndmostbjútiflčeksiti." Olomouc? Nebo České Budějovice? Nevím. Z nostalgie jsem si vzal brožurku Mnichova, se divným svědomím letáček Düsseldorfu a se zaujetím prospekt maratonu Nice-Cannes.

Ale vlastně je to jedno. Na příští rok, budu-li schopen, už mám vlastně maraton vybraný. Zatracená vosa.

About