Až se na mém bankovním účtu objeví přebytečných 75 tisíc dolarů a nebudu zrovna vědět, za co je utratit, asi si koupím Alter-G. Tedy antigravitační běhátko. Je to technická vymoženost posledních let a na světě jich asi ještě nenajdete příliš. Nejsem si jistý, jestli vůbec nějaký v Česku je. Spíše tipuji, že nejbližší bude v Mnichově v držení fotbalového Bayernu.Alter-G je určený mj. sportovním profesionálům, kteří se vracejí po zranění nebo jsou naopak zranění před veledůležitým závodem, který prostě musí běžet, potřebují ještě potrénovat, ale nemohou už příliš riskovat zatěžováním kolen či achillovek. Na speciálním trenažéru si mohou navolit různý stupeň gravitace, minimum je 10 %.Jen si představte, že si nastavíte a hlavně vyzkoušíte, jak by se vám běželo, kdybyste vážili třeba Gebrselassieho 56 kilogramů... Mně by stačilo klidně o patnáct víc. To musí být paráda! Také se dá nastavit rychlost až 28 km/h a můžete běžet nadmaximální rychlostí, aniž byste si umlátili nohy a poškodili klouby.Věřím, že tady se dá zaběhnout maraton pod dvě hodiny.
V Kachyňově filmu "Fandy, ó Fandy" křičí trenér na Vltavě na své svěřence: "Jakej je kdo veslař, takovej je člověk. A naopak." Nevím, jestli je to pravda. Snad ne. Veslař jsem totiž mizerný. A navíc ne na vodě, nýbrž na trenažéru.Oč méně mi veslování jde, o to více mně baví. Umožňuje mi totiž věci, na které si při běhání zatím ještě netroufnu. Nebo na ně spíš nemám. Třeba intervaly - a myslím, že někdy dokáží být brutálnější než ty běžecké.
Veslování jsem zařadil do tréninku jako doplněk k běhání. Minimálně na několik nejbližších měsíců. Inspiroval mě a na dálku zaučil Dvořka, který taky chodí na trenažér a láme jeden osobák za druhým :-) Zatím si ho dopřávám dvakrát týdně, dávám si to jako druhou fázi před volným dnem. Glykogen si vyplácám ranním během, tak snad to má i jiný efekt než jen zvyšování kondice.Jednou chodím sám, podruhé na kolektivní hodinu s trenérkou. Sám jezdím vytrvalost se stupňovaným závěrem, na hromadných lekcích se dělají především intervaly a k tomu i nějaké posilování břicha a zad - tedy věci, které přijdou vhod také při běhání.I tady musím bojovat s handicapem, konkrétně se svou výškou. Dělám díky ní delší záběry a pokud mám dodržovat stanovenou frekvenci (třeba 27 záběrů za minutu - neboli šlág 27), jedu rychleji a intenzivněji než menší veslaři. Samozřejmě jen do chvíle, kdy slabé ruce a záda jsou ještě schopny držet s nohama krok a délku záběru neflákají...Jinak dělám stejné chyby, jako jsem dělal při běžeckých začátcích i v pokročilejších stádiích. Neumím třeba odhadnout tempo a ke konci vadnu. Nicméně jsem si ve čtvrtek vytvořil základní osobák na 10 km (44:50 při zátěži 5). I se čtyřmi krátkými přestávkami na pití. To je další zjištění - na rozdíl od běhu nebo kola se nedá pít za pohybu. A snad se mi teď podaří desítkový výkon snižovat.Běžecký trénink se mi málokdy podařilo končit tak intenzivně, že bych měl mžitky před očima a motal se vyčerpáním. Když na trenažéru vystupňuji konec až někam k rychlosti 1:40 (na rozdíl od běhání se počítá na 500 m), mám v první chvíli co dělat, abych se pak zvedl ze sedátka a došel do šatny. Nohy se mi klepou ještě pár minut. Na druhé straně je to příjemný signál, že jsem se za ty peníze neflákal.A ještě jeden rozdíl tu je: po běhu jsem zatím ještě nikdy neměl mozoly a puchýře na dlaních.
Při letních toulkách někdejším c. k. mocnářstvím jsem zavítal i do Brixenu, kde, jak známo, v luxusním hotelu Elephant s polopenzí trpěl z vlasti vyhnaný Karel Havlíček. Moje první cesta ovšem vedla do turistického centra, pro mapu. Mezi brožurami a nabídkami na ubytování mě na první pohled zaujala tiskovina Marathon News. Na podobným místech se přeci jen běžecká literatura často nevyskytuje.Bylo to čtyřstránkové vydání na formátu A3 věnované Brixenskému maratonu, jehož první ročník se konal letos na začátku července. Prý je to nejhezčí a nejtěžší horský maraton v Evropě. Nevím. Nedokáži posoudit, jestli je náročnější a malebnější než třeba Jungfrau nebo Zermatt.
Upřímně řečeno mě tento druh závodů nikdy nelákal. Maraton mi přijde jako dost nároční disciplína, tak proč si ho ještě ztěžovat téměř dvoukilometrovým převýšením? Navíc ho stále považuji za běžeckou disciplínu a při prohlížení fotek třeba z Jungfrau mívám pocit, že místy to je spíše horská túra v atletickém oblečení. Ale proti gustu samozřejmě... Nicméně profil Brixenského maratonu dává příslib, že to lze celé běžet i při případném návalu startujících. Byť pár kilometrů po kamení.Mám také podivný zvyk, že když už jsem někde v cizině, mrknu se do prodejen se sportovním zbožím. Spíš jen sonduji, než že bych si za každou cenu chtěl či snad potřeboval něco koupit. V Brixenu jsem teprve ve čtvrtém obchodě narazil na klasické běžecké boty. Do té doby měly všechny krámky k mání jen Salomon, La Sportivu a spol. Tedy boty trailové.V jižních Tyrolích má jejich prodej samozřejmě smysl, ale zaujalo mě, jak jsou jejich výrobci marketingově aktivní i v mnohem méně hornatých krajinách. Včetně Česka. Kouzelná slůvka "trail" a hlavně "outdoor" se staly módou sezony.Opravdu je ideálem tolika běžců vydat se na těžkou trasu v horách, po kamení a v náročném terénu? Všude jinde se totiž dá běžet v klasických maratonkách. Nebo BO, chcete-li.Ale možná jsou už "obyčejní" běžci pro výrobce neperspektivní cílovou skupinou. Jakmile podlehnete kouzelnému slůvku "outdoor", nejen, že nemůžete běhat v klasických botách, ale nevystačíte si ani s tričkem a trenýrkami. To máte pořádnou bundu, lepší kalhoty, batoh, čepici, ledvinku, sluneční brýle, vrstvy funkčního prádla, GPS.... A kdo ví, co ještě.Budu se radši držet nížin. Mimochodem, nejplacatější maraton světa se běhá na jaře kousek od českých hranic. V domovu blízké Srbské Lužici, rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem trati je 1,8 metru. Kam se hrabe Berlín nebo Chicago.
O co méně jsem v posledních měsících běhal, o to více jsem se, ehm, teoreticky vzdělával. Knihou, která mě nejvíce oslovila, je "Run: The Mind-Body Method Of Running by Feel" od amerického publicisty Matta Fitzgeralda. Bral jsem ji do rukou s jistou nedůvěrou, ale příjemně mě překvapila. Velmi příjemně. Není to žádná duchařina, nýbrž skvěle napsaná věc.
Ne se vším, co Fitzgerald tvrdí, bez výhrady souhlasím. Někdy poměrně banální věci, na které sami přijdeme při běžném tréninku, popisuje zbytečně složitě. Někdy je až příliš otrokem různých výzkumů pofiderních univerzit ze všech koutů světa, k nimž bývám většinou skeptický. Ale drtivá většina stojí za pozorné přečtení. I proto si po čase celou knížku projedu ještě jednou, záplava nových pohledů a fakt není zrovna nepatrná.Fitzgerald píše o mnoha oblastech, v dnešní situaci mě nejvíce zaujala kapitola "Zranění je dar". Ale o té teď nebudu psát.Jednou z jeho základních tezí je banální sportovní pravda, že o úspěchu nerozhodují jen svaly a fyzická trénovanost, nýbrž do velké míry i hlava. Platí to na nejvyšší úrovni i pro každého z nás. Velmi zjednodušeně řečeno: skvěle trénované tělo dělá jen to, co mu dovolí hlava - a hlava mu dovolí jen to, o čem je přesvědčena, že tělo může dokázat.Informace čerpá hlava z mnoha zdrojů, zejména z tréninku. K tomu se váže třeba i častá otázka: Jak by měl vypadat můj poslední těžký trénink před závodem? Trenéři radí různé věci a různá čísla. Fitzgerald říká, že poslední trénink by měl být takový, který nám dodá nejvíce sebedůvěry a tedy přesvědčí hlavu, že závod dopadne dobře a že může tělo pustit do vysokého tempa. A je jedno, jak ten poslední trénink bude dlouhý, jak intenzivní nebo jak strukturovaný.Zajímavá byla i kapitola o vztahu výkonu a zpětné vazby. Tedy další variace na téma "tělo a hlava". Každý asi tuší, že na posledním kilometru maratonu, tedy na pokraji sil, je tělo schopno držet či dokonce vystupňovat nasazené celkem vysoké tempo hlavně díky tomu, že hlava ví, že za kilometr to martýrium skončí. Teď zaberu a pak děj se vůle boží. Kdyby chybělo do cíle kilometrů pět nebo kdyby na trati vůbec nebyly údaje o uběhnuté vzdálenosti, tělo by zpomalilo.Důležitost zpětné vazby Fitzgerald modeluje na příkladu, který předváděl na jakési přednášce. Vyvolal mezi cvičenci dobrovolníka, dal mu do ruky činku, řekl mu, ať ji natáhne před sebe, a drží tak dlouho, jak jen dokáže. Dokázal to 15 vteřin. Pak celý pokus zopakovali s levou rukou. Ovšem se dvěma rozdíly: cvičenec věděl, jakého výkonu dosáhl s pravačkou, a Fitzgerald ho teď navíc po celou dobu informoval o průběžném čase. S levačkou to figurant vydržel 22 vteřin, i když to byla jeho slabší ruka.Jen díky zpětné vazbě možná Martina Sáblíková získala na olympiádě zlato na 5000 m. Podle rychlosti vancouverské dráhy a podle minulých závodů měla s trenérem vypočítáno, že na první místo bude stačit čas 6:54.Jejich plány však zkřížila německá závodnice Stephanie Beckertová, která dosáhla času 6:51,39. Sáblíková měla výhodu, že jela poslední a její čas znala. Musela tedy zajet úplnou podlahu, aby výkonem 6:50,91 vybojovala zlato. Třikrát jí dokonce trenér během pěti kilometrů schválně zahlásil lepší mezičas, než jaký skutečně měla, aby ji nerozhodilo, že jede stejně rychle nebo o něco pomaleji než soupeřka. Kdo ví, možná kdyby byl závod nalosovaný jinak a Sáblíková si odjela svých jistých 6:54 ještě před Beckertovou, neměla by dvě zlata.Další ukázkový příklad, jak zpětná vazba ovlivňuje výkon, je na následujícím videu:
A ještě jednou Brad Hudson:"My, vytrvalci, nemáme problémy s rychlostí. Všichni umíme běhat rychle jako Haile Gebrselassie. Bohužel to nevydržíme moc dlouho."
Když jsem před šesti roky začal s běháním, neměl jsem úplně jasnou představu, co mě čeká. Prostě jsem zkoušel běhat, kolik toho v nějaké rozumné míře vydržím. Nechtěl jsem to brát vážně víc, než je třeba. Nechtěl jsem tomu obětovat víc úsilí, času a prostředků, než je nezbytně nutné. V hlavě jsem zhruba měl jasno o tom, co rozhodně nikdy nepodniknu. Na něčem trvám dodnes, některé představy jsem korigoval.1. ...používat sporttester. A to jsem ještě v roce 2004 netušil, že existují nebo budou existovat GPS, Nike+ a podobné kravinky. Nakonec jsem si asi po roce koupil Polar, model si už nepamatuji. V jedné sezoně jsem ho celkem pravidelně navlékal, dokonce jsem si sem tam zkoušel ráno měřit klidový tep. Ale po roce jsem toho nechal a od září 2006 jsou mojí jedinou technickou vymožeností hodinky se stopkami. Pulsmetr mi časem šel na nervy. Buď mi házel neuvěřitelná čísla (tep 236 při maximálce 196), nebo blbě fungoval ve vedru, případně u železniční trati. Navíc jsem se stal klasicky jeho otrokem. Při běhu jsem pořád sledoval, co dělá srdce. Zpomaloval jsem jen proto, abych se náhodou nedostal do nějaké nepatřičné zóny. Když mi ráno ukázal větší čísla, děsil jsem se, že jsem přetrénovaný nebo na mě leze minimálně chřipka. Je mi bez něj rozhodně líp.2. ...běhat úseky. Vydrželo mi to poměrně dlouho. Celý rok. A pořád tvrdím, že to jde i bez nich. Ostatně maraton za 3:12 a desítku za 39 minut jsem po šesti měsících od bodu 0 zaběhl jen zásluhou souvislých běhů. Ale po nějaké době - když jsem chtěl své časy vylepšit ještě výrazněji - jsem se k intervalům přeci jen propracoval. Nevěděl jsem moc, jak na ně, ale nějak jsem se s tím pral. Moc mi k srdci nepřirostly. Ale po čase jsem v nich skoro našel zalíbení. Když se třeba trénink 3 x 3 km v hodinovkovém tempu povede, jde běžecké sebevědomí docela nahoru. Naposledy jsem úseky běžel předloni na podzim, od té doby nebyl důvod. Třeba se k nim zase příští sezonu vrátím.3. ...chodit do posilovny. Co bych tam také dělal? Běžec má běhat, ne zvedat železa. Po asi dvou letech jsem přeci jen do posilovny vstoupil, poprvé v životě. Ale jen proto, že na páse se v lednu běhá svižné tempo lépe než na ledovkách v lese. Letos v létě byl účel mojí návštěvy poprvé jiný než se vyběhat na trenažéru. Začal jsem s lehkým posilováním (no, spíš protahováním) břicha, zad a nohou. Ale především jsem objevil veslařský trenažér. A u toho asi nějaký měsíc zůstanu. Celkem mě to baví a přijde mi, že to má i smysl.4. ...chodit na závody bez ambicí. Když na závod, tak samozřejmě pokoušet osobák. Případně na členité trasy se osobáku co nejvíce přiblížit, každopádně do toho jít naplno. Několikrát jsem to porušil a šel si jen tak zazávodit, pro radost. Ne, tohle neumím. Když si připnu číslo, prostě běžím naplno. Pokud jsem ještě pár desítek minut před startem pomýšlel na pouhé pohodové proběhnutí bez velkých ambicí, nedopadlo to pak většinou dobře. Na tomhle pravidel budu trvat dál.5... běhat v New Balance. Trochu iracionální, uznávám. Ani nevím, proč mám od začátku vůči téhle značce předsudky. Jednak se mi moc nelíbí designově, ale to není až tak zásadní. Především je to značka, v jejichž modelech se absolutně nevyznám. Když slyším o Asics Kayano nebo Nike Free, vím přesně, o čem je řeč. Ale když čtu o NB 826 nebo NB 1046, vůbec netuším. Zajímalo by mě, kdo ve firmě tyhle názvy vymýšlel a jak se jim to osvědčuje. New Balance je jediná známější značka, kterou jsem ještě nezkusil. Jednou už jsem si chtěl koupit model, jenž vypadal zajímavě, ale ten zase končil na velikosti UK 11...Postupem času mi přibyly další "nikdy nebudu..." Mám je zasunuté v hlavě někde vzadu a jsem zvědav, které z nich třeba někdy vezmu na milost.