Běhat rychleji

Nevěřil jsem, že ještě někdy objevím knihu o běžeckém tréninku, která bude podnětná, jiná a nebude jen v jistých variacích opakovat již mnohokrát vyřčené. Více méně náhodou jsem na takovou nedávno narazil. Jmenuje se Run faster a jejím autorem je americký trenér Brad Hudson.

Media_http1bpblogspot_regha
Není to kdovíjak proslulé jméno, ale jsou za ním nepopiratelné úspěchy. Hudson je jedním z mála příkladů, že z dobrého koně se může stát i dobrý žokej. Sám dvakrát zaběhl maraton za 2:13 a jako trenér dovedl k času 2:10 svého poměrně známého svěřence Dathana Ritzenheima. Trénoval i Shayne Culpepperovou (3. na halovém MS na 3000 m), Jasona Hartmana (letos osmý v Chicagu za 2:11) a další americké atlety, jejichž jména sice nezdobí stránky sportovních rubrik, ale buď z nich dokázal vyždímat výkony na jejich maximu, nebo je po letech zdravotních problémů nasměroval k tréninkům a závodům bez zranění.

Své cestě říká "adaptivní trénink" a rozepisovat se o něm detailně by bylo nudné a zdlouhavé. Obsáhlá je i kniha, byť nudná není rozhodně. Jen to není čtení do tramvaje. Hudson používá poněkud odlišnou terminologii než jiní trenéři, byť kolikrát myslí podobné věci. Sympatické je, že celá kniha je věnována pouze a jen tréninku. Žádné boty, stravování, regenerace, závodní taktika a kdo ví co ještě.

I když se vymezuje vůči Lydiardově lineární periodizaci, nepřijde mi, že by ho úplně popíral. Jen se u něj jednotlivé tréninkové způsoby více a pestřeji prolínají v celém přípravném období. To rozlišuje na tři části - úvod (introduction), základ (fundament), vyladění (sharpening).

A co tedy Hudson hlásá? Zaujalo mě pár bodů.

Specifičnost. Není to žádný objev, ale dost často je tahle věc opomíjena. Trénink musí co nejvíc vycházet vstříc specifickým potřebám závodníků pro jednotlivé tratě. Hudson tvrdí, že není jediný důvod, proč by maratonec měl pilovat na dráze čtyřstovky. Jeho intervalový trénink musí vypadat jinak. Stejně tak podstatná část dlouhých běhů se odehrává v předpokládaném závodním tempu.

Flexibilita. Paradoxně základem pro Hudsona je předem vypracovaný tréninkový plán na dlouhé měsíce do všech detailů. "Musí se ovšem psát obyčejnou tužkou," upozorňuje. Plán totiž není od toho, aby se do puntíku plnil, nýbrž aby se přizpůsoboval měnícím se podmínkám. Přirovnává to k cestě autem na dovolenou. Vybereme si cíl a cestu k němu, ale nakonec tam třeba dorazíme jinudy. Někdy je nutné trénink změnit hodinu před jeho začátkem, když cítíme, že by to dnes chtělo dát něco jiného, než bylo v plánu. Někdy se musí měnit, když cítíme že nohy zaostávají za plícemi - či naopak. Je to prostě hodně věc citu, zkušeností a naslouchání potřebám svého těla.

Individualita. Zase žádná extra původní myšlenka, přesto důležitá. Univerzální tréninkové plány z knížek, časopisů i webu jsou poměrně k ničemu. Tedy mohou člověka svým způsobem nastartovat, ale nedovedou ho k využití jeho skutečného potenciálu. Na světě nejsou dva stejní běžci a zrovna tak nebude pro skupinu lidí fungovat jednotný plán stejně. Každý by si měl najít (vytvořit) takový trénink, který bude zohledňovat jeho silné stránky, slabiny, cíle, potřeby a možnosti.

Zranění. To je samozřejmě limitující faktor pro každého běžce. Hudson tvrdí, že existuje poměrně jednoduchý recept, jak jim předcházet. Doporučuje párkrát týdně běhat krátké, asi padesátimetrové sprinty do kopce se sklonem 8 %. Podle něj tak zesílí všechny zásadní svalové skupiny a tělo drží pohromadě i při tom nejnáročnějším tréninku. No, nevím...

A tak by se dalo dlouze pokračovat. Neříkám, že úplně se vším souhlasím, ale je to hodně inspirativní kniha. Zajímavý návod, jak se stát svým vlastním trenérem. Včetně popisu, jak si složit svůj plán, aby co nejvíc vyhovoval mým potřebám a podmínkám.

Jestli se k něčemu takovému, jako je systematický trénink, dokopu, uvažuji o tom, že bych si od něj vzal inspiraci. Poslední dva roky jsem běhal více méně se stejným úsilím a cítím, že teď bych potřeboval co nejpestřejší přípravu na jaro. Pokud ve zdraví vydržím následující tři týdny, vezmu si papír, sednu za stůl a zkusím vymyslet plán pro sebe. V Hudsonově podání je to docela složitá rovnice o několika neznámých. A také výzva.

Rozhodně ale budu psát obyčejnou tužkou a hodně slabě.

Filed under  //   Knihovnička   Můj trénink  

Flirt s garminem

Ne, neustoupil jsem ze svých zásad a nekoupil jsem si pro zkvalitnění svého upachtěného tréninku pulsmetr s navigací a spoustou dalších funkcí. Jen ho mám na pár dnů půjčený z důvodů řekněme pracovních. Přesněji jde o verzi Forerunner 310 XT, což je - pokud jsem to dobře pochopil - verze zatím nejvyspělejší.

Media_http2bpblogspot_dbepj
Je to vlastně náramkový počítač a tipuji, že asi výkonnější než byl notebook Toshiba z roku 1990, který jsem kdysi vlastnil. Však mi také celý večer trvalo studování návodu a všelijakých vychytávek. Stejně jako instalace softwaru do normálního počítače, aby s jeho pomocí ti dva mohli spolu komunikovat za mojí minimální asistence.

Ráno jsem pak miniaturní přístroj nasadil na zápěstí, připnul si hrudní pás (sedí líp než kdysi ten od Polaru) a vyrazil na trénink. Efekt zapnutých hodinek se samozřejmě projevil. Šlapal jsem do toho víc, než jsem v těchto dnech zvyklý. A samozřejmě jsem co chvíli pozoroval, jak se mění čísla na velkém displeji rozděleném na čtyři části - tedy tep, čas, tempo a vzdálenost.

Už první běh s garminem mi zprostředkoval řadu zajímavých poznatků. Jen namátkou:

  • do kopce běžím pomaleji než po rovině
  • z kopce zase většinou rychleji
  • při protažení a močení tep klesá (tyto činnosti vykonávám odděleně)
  • moje nejklasičtější trať neměří 12 km, jak jsem se dosud domníval, nýbrž pouze 11,7 km
  • srdce se při sprintu do kopce umí rozbušit až na rychlost 195 tepů za minutu
Pohled na mapu, kudy jsem běžel, vypadal zajímavě. Tedy až na to, že vše vidoucí a vše vědoucí Google toho o mně ví zase o trochu víc než před pár dny.

Druhý trénink s garminem byl poněkud rozporuplný. Snad tou zataženou oblohou, nevím. Ale dost často se mi snažil namluvit různé hlouposti.

Když jsem běžel v podstatě rovnoběžným tempem asi 800 metrů kolem rybníka, prakticky po absolutní rovině, hlásil mi kolísání tempa od 4:10 až po 6:20. Nezasvěcený analytik mého tréninku by si musel myslet, že jsem se věnoval úsekům. Také mi garmin okolo rybníka naměřil převýšení 27 metrů.

Jediným údajem z hodinkového počítače, kterému po téhle zkušenosti bez výhrad věřím, tedy zůstal čas. A snad i tep. Jako na každém laciném sporttesteru.

Flirt je u konce. Za pár dnů garmina vrátím. Budu se s ním loučit asi jako s návštěvou, která mi sice nezkazila večer, ale je lepší ji vidět už za dveřmi.

Sobotní P.S. Dnes jsem běžel po stejné trase jako ve středu, ale garmin mi nahlásil o 15 metrů nižší nadmořskou výšku maximálního bodu (320 m místo středečních 335 m). Také jsem zřejmě prodělal menší infarkt. Jinak si neumím vysvětlit, proč mi při celkem poklidném běhu po rovině tempem 5:15 vyletěl puls během pár desítek metrů ze 150 na 181...

Filed under  //   Ostatní  

Příliš mnoho maratonů

Když jsem byl před osmi lety v Torontu jako student jazykovou školou povinný, běžecký svět šel ještě obloukem mimo mě. Ale pamatuji si, že jednoho víkendového dne byly v centru nějaké objížďky, protože se zrovna běžel maraton. Nenapadlo mě se jít podívat, dnes bych to samozřejmě udělal.

Media_http2bpblogspot_cmerh
Toronto je město maratonu zaslíbené - a má s tím problémy. Konají se tam dva závody na 42 195 metrů a dělí je od sebe pouhé tři týdny. Jeden se běhá v září, druhý v polovině října. Oba jsou kvalitně obsazené, zhruba stejně velké a ten lepší z nich má dokonce Silver Label od IAAF. Jeden se běží převážně po pobřeží Lake Ontario  a druhý vede downtownem.

Oba však v den D dokáží slušně zkomplikovat dopravu v centru města. Vedení torontské radnice už oběma skupinám pořadatelů dalo najevo, že dvakrát za podzim je to až příliš. Ideální by bylo, kdyby se oba závody sloučily v jeden, nebo alespoň konaly každý v jinou roční dobu. Nastala druhá varianta: od roku 2011 se jeden poběží na jaře a druhý na podzim.

Media_http3bpblogspot_xsamb
To však není všechno. V nadcházejících volbách kandiduje na starostu chlapík, který si do programu jako jedno z hesel dal odstranění maratonů ze silnic v centru města. "Ať se běhá v parcích," navrhl. Ovšem to se v případě tisíců účastníků a parku, kde najdete maximálně šestikilometrový okruh, realizuje poněkud složitěji.

S podobným návrhem přišli letos i radní z Prahy 1. Starosta pak ovšem před kamerami (je volební rok) předával medaile vítězi PIM a bylo mu jedno, že se tak děje v samém centru města...

Jako ortodoxní běžec bych měl křičet, že přeci máme právo závodit v centru, že ulice jsou tu pro lidi a že takový maraton má každé větší město. Na druhé straně chápu, že lidé žijící v těchto částech nemusí z maratonu a dalších akcí být přímo nadšeni. O obchodnících, kterým v zavřených ulicích v ten den asi byznys nekvete, ani nemluvě.

Media_http4bpblogspot_bynri
Jsou města, která se - narozdíl od Prahy - snaží negativní reakce části obyvatel mírnit tím, že si všechny závody od těch nejmenších až po maraton odkroutí v jeden den. Zřejmě je to i finančně méně nákladné. Z těch bližších stačí jmenovat Košice, Bratislavu, Drážďany, Vídeň, Mnichov nebo Linec.

Naopak Berlín to má zařízené stejně jako Praha. Ale v německém hlavním městě jde o takové monstrakce, že na nich město vydělá miliony eur a těch pár dnů komplikované dopravy za to stojí. Navíc atmosféra svobodomyslného Berlína  je trochu jiná. Lidé jsou tam zvyklí na leccos a každá změna zažitých pořádků je vítána.

Za sebe můžu říct, že bych vyhnání maratonu z Prahy 1 v klidu přežil. Co si budeme namlouvat - běhání v centru měst, i při odkloněné automobilové dopravě, není pro naše zdraví žádný extra dárek. Možná jsem i zhýčkaný tím, že v Praze žiji skoro polovinu života a nijak mnou tedy necloumá, že se mohu proběhnout po Karlově mostě či Národní třídě a pokochat se pohledem na Hradčany. Podobné věci jsem neprožíval ani v cizině.

Při závodech nemám čas pokukovat po pamětihodnostech, ty si mohu užít jindy. Podstatnější pro mě je, aby se běželo v příjemném prostředí, na rychlé nebo zajímavě náročné trati a aby organizace skvěle klapala.

Pokud by se pražské závody přesunuly do Dejvic, Vršovic nebo třeba i na Jižní Město, bylo by mi to jedno. A že by se to dobře nevyjímalo na prospektech PIM? No a co... Půlmaratonský osobák jsem si zaběhl na periferii Mnichova, kde se běželo po silnicích mezi okrajovými vesničkami, část trasy vedla po polní cestě, chvíli parkem - a přesto to byl prima závod. Jeho atmosféru dělají úplně jiné věc.

Jestli maraton a další závody opustí Prahu 1, věřím, že radnice se bude za zájmy svých po klidu bažících občanů statečně stavět i v případě fotbalových chuligánů, protestujících odborářů či stávkujících zemědělců. Tam ať konšelé také ukáží své lokty.

Filed under  //   Svět maratonů  

Nechutný kvíz

Poznáte, jaký iontový nápoj se podává na maratonu v Berlíně?

Media_http3bpblogspot_okwwo
Filed under  //   Svět maratonů  

O běžeckém stylu a ideálních botách

Je efektivnější běh přes přední část chodidla, nebo spíše po patách? Je lepší vzít na nohy minimalistickou obuv, nebo dát přednost robustnějším botám? Co udělá se stylem o něco vyšší pata?

Tady je jeden zajímavý příspěvek do diskuse:

Filed under  //   Ostatní  

O trpělivosti

"If something is there for me, it´s going to wait for me."


Netřeba překládat. Tento výrok pronesl běžec, který mu musel věřit jako málokdo jiný. Khalid Khannouchi, bývalý světový rekordman v maratonu a štamgast v ordinacích ortopedů.
Filed under  //   Citáty  

About