Senzační patnáctiletý běžec

Skoro všechny noviny a weby, které se seriozně věnují běhání, si všimly silvestrovského návratu Haileho Gebrselassieho. Běžel v Angole silniční závod na 10 km, kde porazil loňského nejlepšího běžce na dráze Josephata Menja. Jen málokdo už zmínil, že třetí skončil v čase 28:37 další etiopský vytrvalec Diba Direba. Přitom je to svého druhu senzace - Direbovi je patnáct let a o 21 vteřin tedy vylepšil neoficiální světový rekord ve své kategorii.

Na druhé straně Afričané občas s věkem čachrují a ubírají si roky. Už bylo pár případů, kdy se u juniorských šampionů zjistilo, že juniorská léta mají dávnou za sebou. Líbil se mi vtipný komentář k Direbově výkonu na jednom americkém běžeckém fóru: "Direba zaběhl skvělý čas na 10 km, kterým potěšil manželku i obě děti."

Ale třeba mu je vážně patnáct a tohle jméno ještě někdy uslyšíme.

2011

Blíží se konec roku, ale bilancovat nebudu. Čísla odběhaných kilometrů nebo snad kilometrů odběhaných v pohodě stejně neznám. A i kdybych je měl pohromadě, nebyla by zrovna optimistická.

Přesto pro mě byl rok 2010 svým způsobem přelomový. Byl to poslední rok, kdy jsem se snažil o systematické běhání. Nebo trénink, chcete-li. Dopadlo to tak, že tělo opakovaně řeklo DOST. Asi na to má plné právo.

Kolonka "běžecké plány pro rok 2011" je tedy zcela prázdná. Nesedím nad termínovkou a nepřemýšlím, který měsíc běhat víc kopce a kdy spíš intervaly, jestli by bylo lepší se na podzim vypravit do Košic, nebo do Mnichova.

Až se dám zase zdravotně dohromady (a jestli vůbec), půjdu na to už jinak. Bez onoho nikam nevedoucího kolotoče start - úsilí - pokrok - zranění - pauza. Stejně bych si už jen nalhával, že se zase někdy vrátím na úroveň, kde jsem byl. Nebo se snad dokonce ještě zlepším. Trochu realismu neuškodí.

Běhat budu už jenom proto, že se mi zrovna chce. Možná jednou týdně, možná čtyřikrát. Vymažu si ze zorného úhlu jakékoli výkonnostní cíle. Přesto věřím, že začnu zase časem víc závodit. Jen se budu muset nějak srovnat s tím, že desítky budu dávat maximálně za nějakých 45 minut a že na něco delšího si troufnu jen výjimečně.

Jistě jsem v minulých letech ze sebe nevymáčkl potenciál, který jsem měl. Ale na druhé straně pohled do sešitu, kam jsem si zapisoval výsledky ze závodů, je celkem příjemný. Svoje někdejší očekávání jsem překonal mnohonásobně. V podstatě se musím pochválit :-)

Tak už aby tady byl březen duben, bylo po sněhu a zimě a dalo se občas kloudně vyběhnout.

Peritenonitis Achillea

Vřeténko prox, palp citl včetně úponu v celém rozsahu.

Kdo by nerozuměl titulku a první větě, je to lékařské dobrozdání, že s achillovkou opravdu nesimuluji. A to je prosím výsledek vyšetření po sedmnáctidenním běžeckém klidu.

Z nabízené léčby jsem se rozhodl se pro rázovou vlnu. Proč také nezkusit něco nového? Pravděpodobnost úplného vymizení obtíží je údajně 90 procent, tak snad se tentokrát do té většiny zařadím. První dávku jsem už dostal do těla a noha se rozbolela či spíše rozbrněla, což je prý běžná reakce. Kromě toho si achillovku mám v následujících týdnech mazat gelem obsahujícím heparin.

Na rázovou vlnu půjdu ještě čtyřikrát. Sice by se to dalo odbýt jednou pořádnou náloží, ale u achillovek je třeba být trpělivý. Jo, něco málo o tom vím. Mohl bych o nich napsat když ne diplomku, tak aspoň seminárku.

Mimo jiné to tedy znamená další klid od běhání. Ale to mi nevadí, vlastně jsem za to rád. Do toho marastu venku by se mi stejně vůbec nechtělo. Běhat se dá sice i po sněhu a ledu, však jsem si to kolikrát zkusil, ale to člověk musí být aspoň trochu sportovně a hlavně zdravotně v pohodě. Řešit dvě nekomfortní věci najednou - to už je někdy až příliš.

Kromě toho procházím totální běžeckou demotivací. Nikde světlo, okolo jen tma. A nejsem si jistý, jestli na tom jaro a případné vyléčení něco změní.

Filed under  //   Ostatní  

Skalpel, prosím?

Začnu kvízovou otázkou: co mají společného Kenenisa Bekele, Usain Bolt, David Beckham a moje maličkost? Správně, letošní sezona ve všech případech stála za prd kvůli potížím s achillovkou.

Jak jsem zde již mnohokráte popsal, trápím se s tím s různou intenzitou od dubna. Nejdřív jsem levé achillovce dopřál dva týdny volna, pak celý měsíc a zase jsem se zkoušel k běhání vrátit. Pomalu, opatrně a snad i s rozumem.

Některé dny jsem ji skoro necítil, jindy o trochu víc, ale stále šlo o obtíže ve snesitelných mezích. A občas se ozvala s pořádnou naléhavostí. O víkendu zase. Asi tomu nepomohl běh na sněhu a tvořícím se ledu. Bolelo to i v klidu a také při výponu na špičky, což v posledních měsících nedělalo neplechu nikdy.

Zašel jsem konečně k doktoru. Ostatně, proč jsem to neudělal už třeba v létě?! Už si přesně nepamatuji slova, co říkal, ale v podstatě jde o to, že mám na achillovce masivní zduření a že se to možná bude muset vyčistit chirurgickou cestou.

Upřímně řečeno, nejsem si tím úplně jistý. Tady asi je moje hranice, kdy je běhání třeba přestat brát vážně. Nechat si kuchat nohu, která mě při běžném životě nijak nebolí a neomezuje - do toho se mi příliš nechce. Na druhé straně pokud by mě to zbavilo obtíží jednou provždy (nebo aspoň na nějakou výrazně dlouhou dobu), vůbec bych se nezlobil.

Za dva týdny jdu ještě k jednomu ortopedovi, který dělá i obtíže sportovců z přetížení. Poslechnu si jeho názor a pak se rozhodnu.

Každopádně plány s jarním maratonem jsou pryč. A kdo ví, jestli ne s maratonem jako takovým. Aspoň si v zimě pořádně zavesluji. Byl bych dost nerad, kdyby mi v době hrozící běžecké nečinnosti zase vyletěla váha do nepříjemných výšin a fyzička spadla proklatě nízko.

Filed under  //   Ostatní  

Všichni do kardio zóny!

Při dnešním soukromém půlmaratonu jsem pořád čekal, kdy se ze zatažené oblohy spustí déšť. Hrbolatá polní cesta nebyla to pravé pro moji levou nohu, v lese jsem musel dávat pozor na kaluže a navíc to pěkně fičelo. Moje blbost. Kdybych byl více trendy, mohl jsem si užívat sportovního komfortu v nějakém fitku.

Jedno přitom mám kousek od domu. V létě jsem tam párkrát byl si zaveslovat a pochopil jsem, co hýbe dnešní dobou.

Bylo to naštěstí fitko, kde si nemusíte koupit permanentku. Ale i tak mi na recepci aspoň nabídli, jestli si nechci od jejich výživového specialisty nechat vypracovat racionální jídelníček. Iracionálně jsem odmítl. Jednak nemám příliš důvěru k lidem, kteří jídlu říkají výživa, a pak mi také cena v hodnotě večeře pro dva v michelinské restauraci přišla celkem vysoká.

Media_http3bpblogspot_nggxs
Nejsem příliš častým návštěvníkem fitness center, chodím tam opravdu jen v krajní nouzi. I tak jsem pochopil, jakou proměnou za poslední roky prošla. Byly časy, kdy tam vedle posilovacích strojů a činek byly, spíše pro ukázku, jen běhátko s rotopedem. Dnes kdo nemá kardio zónu, je krutě nemoderní. U řady těch strojů ani nevím, na co se používají. A jistě bych si na nich ublížil.

Poprvé jsem do onoho fitka vkročil v srpnu. Bylo zrovna nádherně, venku sluníčko, podvečer. Skvělé počasí. Přesto všechna běhátka i další stroje, co neznám, byly plně obsazené. Lidé v teplákových soupravách se potili a sledovali na obrazovce TV Óčko. A přitom Kunraťák je, coby pár kameny dohodil. Proč nejdou radši tam, říkal jsem si. Projít či proběhnout se na relativně čerstvém vzduchu - byť s rizikem, že si zapráší tenisky.

Pravda, veslovat v srpnu na trenažéru také není ta nejpřirozenější věc na světě, ale mám aspoň slabou výmluvu, že skif se mi nevejde na balkon a i k vodě to mám celkem daleko.

Reklama fitness víry a jejích propagátorů pracuje s modely, které jsou klišovité, ale asi zabírají. Na jedné straně vysportovaní šťastní lidé, na druhé obtloustlí budižkničemové, co jen s pivem v ruce polehávají na gauči a trpí všemi myslitelnými civilizačními chorobami. Jako by život existoval jen v extrémech. Jako by nebylo nic mezi.

Media_http1bpblogspot_vbwpf
Wellness a fitness - to jsou zkrátka typická slova dnešní doby. V samoobsluze (říká se tomu ještě tak, nebo existují už jen supermarkety?) si vedle fitness müsli a fitness jogurtu můžete koupit i wellness šunku a fitness párky. V Bavorsku existuje víc než sto let síť jídelen VinzenzMurr, dnes by se řeklo fast-foodový řetězec. Miluji to tam. Dělají skvělá kolena se zelím, pravou bavorskou sekanou, klobásy, weisswursty a další lahodné věci. Nicméně v poslední době si ke všemu z toho můžete dát také der Fitness-Salat.

Nepochybuji, že všechno tohle je skvělý byznys. A je mi celkem jedno, kolik na tom kdo vydělává. Jen mi to prostě přijde lehce uhozené.

Novým hitem výše zmíněného fitka je chůze po pásech, která prý simuluje vysokohorskou turistiku. Hodiny (lekce) jsou hromadné a lidé (klienti) za 45 minut chůze po páse pod dohledem cvičitele (kouče) utratí 140 Kč. To už je skoro dražší než startovné na velký maraton. Nic proti. Pokud na to mají. Ale kolik z nich pak odjede domů autem? Kolik z nich do druhého patra jezdí výtahem? Kolik z nich šlo letos pěšky dál než na parkoviště nebo do obchodu?

Jiná trendy firma se zase snaží v ne příliš inteligentní reklamní kampani přesvědčit, že na prosté uběhnutí půlmaratonu se ideálně připravíte sklapovačkami, skákáním přes švihadlo a běháním po páse. A samozřejmě se neobejdete bez kruhového tréninku.

Media_http3bpblogspot_wreib
Potit se někde v brdských kopcích nebo na Šumavě se už nemusí ani cyklisté. Stačí si koupit cyklotrenažér s displejem a počítačem napojeným na Google Earth. A při šlapání budete mít před sebou třeba siluetu z etapy Tour de France... Svoje výkony můžete porovnávat na webu s výkony ostatních, vlastně už ani nemusíte jezdit na závody.

Brigitte Bardot kdysi prohlásila, že se všichni jednou sejdeme v posteli. Nabízím méně optimistickou variantu: všichni se jednou sejdeme v kardio zóně.

Filed under  //   Ostatní  

Neznámý zázračný běžec

V této sezoně se konala řada mítinků Diamantové ligy, kde se soutěžilo o velké peníze. Bylo tady mistrovství Evropy, probíhají Hry Commonwealthu, k tomu připočtěte spoustu národních šampionátů, akcí IAAF, univerzitních soutěží. Ani na jedné z nich nepadl nejlepší letošní výkon na 10 000 metrů.

Čas 26:56,74 zaběhl poměrně neznámý keňský vytrvalec Josphat Menjo na zcela okrajovém mítinku v Turku. V srpnu, po dešti, při teplotě třinácti stupňů Celsia. Běžel prakticky sólo závod, neměl žádného vodiče ani důstojného soupeře. Na startu stáli tři - jeden konkurent nedoběhl, druhý si zapsal čas 31:57...

O pár dnů dříve zvládl ve Finsku stejným stylem míli za 3:53,62 (18. místo na světě) a pětku za 12:55,95 (10. místo na světě). Svým způsobem zázrak.

Úplně bez zajímavosti není ani to, že začal běhat až ve 23 letech, když byl odveden do armády. Před třemi roky byl sice na MS osmý na 10 000 metrů, přesto největším úspěchem v kariéře byly jeho letošní letní výkony. I když si jich skoro nikdo nevšiml.

Filed under  //   Osobnosti  

About