Bloudění orientačního běžce

Po čtvrt století jsem v televizi viděl film Bloudění orientačního běžce. Názvem - aspoň podle mě - odkazuje k mnohem známějšímu dílku The Loneliness of the Long Distance Runner. Viděl jsem v něm i lehkou inspiraci formanovsko-papouškovským světem. I když jsem to teď vlastně dokoukal spíše silou vůle, byl jsem rád, že jsem to mohl opět vidět.

Je to film, kterému se dnes říká teenagerovská komedie. Byť tam nikdo nefetuje, ani neotěhotní. Pozorný divák objeví i řadu zajímavých výroků, jimž se dnes říká hlášky. Spartakiáda je dobrovolná, proto se zúčastníte všichni. Nebo: Silný jedinec dokáže pozvednout celý kolektiv. Případně: Naši si taky nic neříkají, a mají se rádi. Milé bylo rovněž: To už i v tomhle (orientační běh) jsou mistři světa?

Sportovní bundy zdobí dva i čtyři pruhy, čas lidem měří digitálky a běhá se v obyčejných běžeckých botách vyrobených zřejmě v Partizánském.

Vlastně mě překvapilo, jak jsem si po těch dlouhých letech vybavil přesně některé detaily ještě dříve, než na ně ve filmu došlo. Kdyby mi tak zbytek těla fungoval aspoň z poloviny dobře jako paměť.

Zkrátka zajímavé televizní zpestření. Pokud se tedy člověk dokázal povznést nad písně Michala Davida a Dalibora Jandy. Každopádně jsem nečekal, že tenhle film ještě někdy uvidím. Už mi chybí jenom Borisek - malý seržant...

Jméno Faschingbauer se vrací na stránky novin. Ale už jen v souvislosti s hokejem

Mít strýce a dědu, kteří získali dohromady pár desítek mistrovských titulů v běžeckých disciplínách - to by mělo znamenat od dětských krůčků automatickou cestu na atletickou dráhu. Mladý sportovní talent Jakub Faschingbauer se rozhodl jinak. Nesní o Bostonském maratonu, ale o NHL. Je mu sedmnáct a poprvé se objevil v hokejovém národním týmu. Kromě toho je to zřejmě první český reprezentant, který se narodil v Německu.

Více čtěte ZDE.

Knížka o zrodu Nike aneb Doba, kdy se smlouvy uzavíraly podáním rukou

Svůj první maraton jsem běžel v botách Nike. Koupil jsem si je asi o sedm let dříve a dělal jsem v nich za tu dobu všechny možné sporty, od kola přes nohejbal až po lezení po horách. Byly to nějaké noname z obchodu, který se ještě jmenoval K-Mart, později Tesco a dnes My. Běželo se mi v nich dobře. Byly pohodlné, vyšlápnuté a klubaly se jim palce. Pro mě ideál. Nicméně ani tak jsem ke značce Nike a jejím výrobkům moc nepřilnul. Spíš bych řekl, že jejich současná marketingová strategie a image jsou mi protivné.

Nicméně jsem si teď velmi rád přečetl paměti Geoffa Hollistera, jednoho ze tří zakladatelů firmy, které se jmenují Out of nowhere. Je to velmi zajímavý pohled do zákulisí byznysu výrobců běžeckých bot převážně v 70. a 80. letech. Byl to svět, kde se ještě netočily miliardy dolarů jako dnes. Hlavním cílem bylo dodat špičkovým běžcům ty nejlepší boty. Hollister se podílel na vývoji treter i maratonek, ale především měl na starost komunikaci s atlety a navazování obchodních kontaktů ve světě. Byla to doba, kdy se smlouvy uzavíraly podáním rukou. Nejčastěji v baru.

Nike

Běžci nedostávali peníze za to, jaké obouvají boty. Jejich odměnou byl prostě jen dokonalý servis od výrobce. Idylické časy ukončil až Sebastian Coe (dnešní propagátor ušlechtilých olympijských myšlenek), který přišel za lidmi z Nike, že když mu dají 100 tisíc dolarů, zůstane u nich a nepřejde k Adidasu. Takových případů přibývalo a MOV dokonce přišel s pravidlem, že před začátkem olympijských her musí sportovec nahlásit, v botách jaké značky musí závodit. Kdyby teoreticky Usain Bolt, jenž je pod smlouvou v Pumě, přišel na start stovky Londýně v adidaskách, musel by být diskvalifikován.

Hollister píše většinou záživně a vtipně. O osobnostech tehdejšího sportovního světa, jakými byli Bill Bowerman, Steven Prefontaine nebo Henry Rono.

Hezký je i příběh o tom, jak ho vyděsilo, když SSSR a další země východního bloku vyhlásily bojkot olympijských her v Los Angeles 1984. Svým atletům totiž dal do smlouvy tučné bonusy za olympijské medaile. Nike podporoval především americké sportovce, neboť sovětský prostor měl pod palcem Adidas. A najednou se pravděpodobnost, že jeho smluvní atleti uspějí, výrazně zvětšila.

Nike v Los Angeles v počtu medailí porazila Adidas, ale na prodejích se to tolik neprojevilo. Naopak. Firma, která obouvala a oblékala čtyřnásobného zlatého medailistu Carla Lewise, skončila v roce 1984 ve ztrátě. Proto přišly změny. Společnost, jež se dosud profilovala jako výrobce treter a běžeckých bot, se otočila jiným směrem. Přišla éra Michaela Jordana, ještě později i Tigera Woodse. Tím upadal i Hollisterův vliv ve firmě, v roce 2001 ji nadobro opustil.

Z dnešního pohledu zní kuriozně i vyprávění o tom, jak se dozvěděl o prvním světovém rekordu v tretrách Nike. Po paměti přeloženo: "Ráno jsem šel na chodník ke schránce a otevřel noviny. A tam stálo, že Henry Rono včera zaběhl světový rekord. Úžasné! Nás první světový rekord!" Dnes by se to dozvěděl pár vteřin po závodě, i kdyby ho nevysílali v televizi.

Fakt prima knížka. Ale i tak nechám běhání v nikách jiným.

Sezona začíná za deset dnů. Snad. Možná. Doufám

Dnes jsem absolvoval poslední aplikaci rázové vlny do levé achillovky. Pátou během měsíce. Pěkně odshora dolů, včetně úponů. Podle nějakých výzkumů je úspěšnost léčby 90 procent. Nevím, snad ano. 

Léčba rázovou vlnou je pro pacienta celkem pohodlná a nenáročná. Až na to, že ji neproplácejí zdravotní pojišťovny. Jedna aplikace trvá asi pět minut. Zvuk to vydává zhruba jako zubní vrtačka 80. let a cítit je to asi tak, jako by na achillovku někdo ťukal kladívkem. Den dva pak noha lehce brní. Co se děje potom, to netuším. Snad se to hojí.

Teď bych měl podle fyzioterapeutky ještě dodržet desetidenní klid a pak teprve začít pomalu zatěžovat. Deset dnů klidu - mám dojem, že v pojetí doktorů to znamená týdenní klid, protože vědí, že nikdo z pacientů nevydrží s trpělivostí tak dlouho. Ale já ano. A v klidu. I když do Prahy přišla naštěstí obleva a brzy zmizí sníh a především led i z Kunraťáku, nemám moc důvodů a tužeb okamžitě vyběhnout.

Takže za deset dnů. Naposledy jsem běhal na samotném konci listopadu, pak ani krok. Tedy s výjimkou nějakého toho dobíhání tramvaje. Celková pauza bude (minimálně) osm týdnů. Největší, jakou jsem za posledních sedm let zažil.

A aniž bych se chtěl nořit do cynických vod: badmintonista Petr Koukal musel po chemoterapii odpočívat měsíc, než se zase vrátil ke sportu. Tak snad nějaký zánět mě nebude otravovat o moc déle.

Maratonské kulturní nedorozumění

Před třiceti roky Mezinárodní olympijský výbor přidělil konání letních Her jihokorejskému Soulu. Aby země získala zkušenosti s pořádáním větších akcí, tak mimo jiné začala organizovat maraton v hlavním městě, na který lákala i cizince. Hned první ročník přinesl zajímavé kulturní nedorozumění.

V manuálech, které organizátoři získali v USA, stálo, že dobrým zvykem je mít několik "sponge station". Slováci věcí, co je to špongia. Čech si to musí přeložit - jsou to houbičky namočené do vody, aby si jimi běžci mohli otírat pot a sůl z obličeje, případně si vodu ve vedru vyždímat na hlavu či zátylek. Korejci to pochopili po svém.

Proto byli první běžci pořádně překvapeni, když jim na "sponge station" dobrovolníci rvali do ruky jakousi divnou, lepkavou hmotu. Při podrobnějším prozkoumání občerstvovačky bylo jasné, k jakému omylu došlo. Dalšími z významů slova "sponge" jsou totiž piškot, piškotový dort (řez) nebo bábovka. A skutečně - na stolech byly pekáče naplněné moučníky.

Pokud je známo, nikdo si to na čelo nepřiplácl.

Móda bosého běhání aneb Ordinace se zase nějak plní

Když zhruba před rokem dvěma zachvátila běžecký svět móda barefoot runningu a běhání ve velmi minimalistických botách, nestačil jsem se divit. I renomované běžecké časopisy najednou psaly s nekritickým nadšením o modelech připomínajících spíše rukavice. Objevovala se samá pozitiva, fráze o návratu k přírodě, myšlenky na konečně šťastnou budoucnost bez zranění. Čekal jsem, kdy přijde i článek tyto věci poněkud relativizující. Dočkal jsem se až teď. Vyšel v americkém deníku Boston Globe a stojí za přečtení.

Potvrzuje to, co napadlo i mě. Že při celkem rozumném odklonu od neohebných "cihel" s vysokou patou vážících 350 gramů i více se jde z jednoho extrému do druhého. Že se s vaničkou vylévá několik batolat.

Pokud člověk, který třeba třicet let chodí a běhá v konvenčních botách, boty zahodí a začne běhat bos nebo téměř bos, není asi moc šancí, že to přežije bez úhony. I kdyby si počínal sebeopatrněji. Autor článku to demonstruje na sobě. Zkušený běžec vyměnil klasické New Balance za Vibram FiveFingers a celá anabáze skončila únavovou zlomeninou. A jak zjistil, v USA se v ordinacích podiatrů a ortopedů takových lidí objevuje stále více.

Bikila

I proto se na oficiálních stránkách výrobce objevila věta: "As with any new sport or activity, Vibram recommends you consult your physician or a medical professional to see if natural running in FiveFingers is right for you." Jinými slovy: pokud pro nějaké boty platí, že nejsou pro každého, budou to tyto. Vlastně boty na předpis.

Patřím mezi asi 1,5 milionu lidí, kteří si FF, tedy pětiprsťáky, loni pořídili. Konkrétně model Bikila.

Jsou to prima boty. Na chůzi. Až bude teplo, určitě v nich budu dál chodit.

Jsou skvělé i v případě, že toužíte upoutat pozornost okolí. Když jsem v nich šel po ulici nebo vešel do hospody, připadal jsem si, jako bych měl v roce 1987 na hlavě fialové číro.

A jistě budou fajn i na občasný lehký trénink, třeba jednou dvakrát týdně. Na posílení klenby, svalů a kdoví ještě čeho. Ostatně špičkoví běžci ze stejných důvodů už desítky let volí jako doplňkový trénink běh naboso po trávě nebo písečných plážích.

"Nízkobjemoví" běžci, mezi něž už se pomalu počítám, asi pětiprsťáky také ocení. Kdo bere běhání tak, že si občas dá svůj okruh v parku, bude dost pravděpodobně spokojen.

Ale představa, že se nich stanou plnohodnotné běžecké boty, v nichž se dají trénovat větší objemy a absolvovat dlouhé závody (dokonce na asfaltu), je podle mého od začátku trochu mylná. Autor ve výše zmíněném článku píše, jak po podzimním půlmaratonu v Bostonu nevěřili keňští závodníci, že v nich opravdu závodil. "My jsme taky do školy běhali bosi, než jsme si mohli pořídit boty. Ale rozhodně ne po asfaltu," řekli mu Keňané. A pak ještě dodali: "Ty jsi blázen."

Počítám, že za rok za dva tato móda zmizí, stejně jako z byznysu běžeckých bot vyprchaly jiné módní novinky. Lidé zjistí, že běhat v dobrých botách je fajn a je to šetrnější k tělu.

About