Japonský amatérský maratonec splnil limit na MS. Prostě ho uběhl...

Třetí místo na maratonu v Tokiu a především limit na mistrovství světa v Tegu vybojoval v neděli japonský běžec Yuki Kawauchi. Co je na tom tak zajímavého? Určitě čas 2:08:37 a hlavně pak skutečnost, že je to amatérský běžec. Trénuje ráno a potom jde na osm hodin do práce. Nestojí za ním žádný profesionální klub, ani za státní peníze nepředstírá, že je voják, policista nebo vysokoškolský student.

Třiadvacetiletý Kawauchi dva roky pracuje na plný úvazek jako státní úředník, je zaměstnancem jedné večerní střední školy. Už loni byl v Tokiu čtvrtý a dostal řadu nabídek od korporátních týmů, což je zvláštní verze profesionálního sportu v Japonsku. Firmy jako Honda, Toyota a spol. mají své týmy, platí je a velmi pak prožívají jejich soupeření. Kawauchi to odmítl s tím, že chce zůstat amatérem.

Jelikož volného času nemá nazbyt, zvládá odtrénovat "jen" 150 kilometrů týdny. Podstatně méně než jeho profesionální soupeři. Nemá trenéra ani sparringpartnery, s jeho specifickým časovým oknem pro přípravu by je asi ani nesehnal.

Pokud se dostane do nominace na srpnové MS, bude si muset vzít dovolenou. Asi už vím, komu tam budu držet palce o něco víc.

 

I alkoholik se může stát světovým rekordmanem. Jednou za sto let

Sportovní talent nejde měřit a vyjádřit čísly. Nikdo nemůže přesvědčivě říct, jestli více talentu měl Hicham El Guerrouj, nebo Haile Gebrselassie. Když však experti přeci jen na tohle téma dají řeč, nemálo z nich bude tvrdit, že Bůh přisoudil do vínku největší porci běžeckého talentu keňskému vytrvalci Henry Ronovi. Dnes už je to přitom skoro zapomenutá postava, závodník se smutným a dramatickým osudem.

Narodil se v roce 1952 v keňském kmeni Nandi. A od začátku si z balíčku životních karet tahal převážně ty špatné.

Poprvé už ve dvou letech, kdy spadl ze strýcova kola a nohy se mu zapletly do drátů tak nešťastně, že si zlomil oba kotníky. Trvalo mu další čtyři roky, než mohl normálně chodit. Školu začal navštěvovat až v deseti. A to měl ještě štěstí, že si ji mohl dovolit, neboť jeho starší sestra se dobře vdala. Rodina za ni dostala pět krav, pět ovcí, dvě kozy a 500 keňských šilinků.

Henry chtěl být vždycky fotbalistou, ale když v roce 1968 získal krajan Kip Keino zlatou olympijskou medaili na 1500 m, rozhodl se pro atletiku. Měl talent a dostal se do armády. V jednadvaceti letech si taky poprvé na nohy obul boty.

Být vojákem v Keni na začátku 70. let bylo docela terno. Rono měl aspoň nějaký přísun peněz, zajištěné základní životní potřeby a především mohl i třikrát denně trénovat. Jenže v té době udělal další ze svých chyb. Rozhodl se, že je zbytečné trénovat v tretrách a běžeckých botách a nazouval si kanady, aby mu zesílily nohy. Výsledkem bylo zranění těžce zkoušených kotníků.

I tak se v roce 1976 dostal do Spojených států. Mířila tam tehdy řada keňských mladíků, kteří získávali sportovní stipendia na univerzitách. Henry se dostal do Washingtonu, do rukou trenéra Johna Chaplina. Ale moc srandy si s ním neužil. Kouč se k němu choval poněkud neuctivě. K tomu na Rona doléhala samota a těžké zvykání si na život v úplně jiném světě, kde se mluvilo jazykem, jemuž sotva rozuměl.

Oporu nacházel v alkoholu. Po tréninku zmizel v některém z washingtonských barů, kde vydržel až do tří v noci. U piva a steaků. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Všiml si, že má krev ve stolici, a lékař vyslovil jasnou diagnózu: chronické žaludeční vředy. Z alkoholu, stresu a strachu.

I přesto všechno běhal jako nikdo na světě. V roce 1978 v rozmezí pouhých 81 jarních dnů vytvořil čtyři světové rekordy na čtyřech různých vytrvaleckých tratích při čtyřech různých závodech. Konkrétně to byly rekordy na 3000 m (7:32,1), 3000 m př. (8:05,4), 5000 m (13:08,4) a 10 000 m (27:22,5). To se nikomu před ním ani po něm nepodařilo. Časy na 3000 m a ve steeplu vydržely jedenáct let, než je překonali Peter Koech, resp. Said Aouita.

Rono1

Byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa za rok 1978 a podepsal tehdy lukrativní smlou s Nike, jako jeden z prvních. Ale svůj styl života nedokázal opustit. Velmi často jeho den vypadal tak, že ráno se probudil s kocovinou, dopoledne ji lehkým klusem ze sebe dostával, pak se šel pořádně prospat a opravdu tvrdě trénoval až odpoledne. Pohyboval se jako na horské dráze. Čím usilovněji trénoval, tím usilovněji pil.

Ani to ještě nebylo jeho dno. Na jaře 1981 překvapil obyvatele coloradského Boulderu, když ho viděli běhat. Byl po zimě bez kondice, sotva dokázal běžet hodinu v kuse. Přes staré kontakty si pak zajistil angažmá v Evropě, ale i tady se divili, když přiletěl jakýsi Keňan s nadváhou, který zaběhl pětku za patnáct minut a tvrdil o sobě, že je Henry Rono. Přesto v září ještě naposledy překonal světový rekord na 5000 m. V čase 13:06,2 a po proflámované noci.

Kariéru prakticky ukončil v roce 1983. Nepodíval se tedy na žádnou olympiádu. V letech 1976 a 1980 je Keňa bojkotovala a na Los Angeles už neměl formu.

I potom si vytáhl špatnou kartu. Byť ne úplně svou vinou.

Jednoho dne roku 1986 si totiž šel do banky v New Jersey založit účet, ale úřednice v něm poznala černého lupiče, který v okolí vykradl čtyři jiné banky. Zavolala policii a on musel do vězení. Trvalo šest dnů, než se zjistilo, že je to omyl. Přesto prý byl Rono ve vězení svým způsobem šťastný. I tam trénoval, dokázal v sedmdesátimetrové místnosti uběhnout 30 kilometrů. Ostatní vězňové mu fandili a byli po dlouhé době první, kdo mu projevil uznání.

Po opuštění vězení mu banka nabídla odškodné 50 tisíc dolarů, ale nechal si od jednoho právníka namluvit, že je to málo a že je musí dát k soudu. Zažaloval tedy banku o deset milionů. Spor se táhl dva roky a nakonec mu soudce vyměřil nárok na 75 tisíc dolarů. Z toho 35 tisíc dal právníkovi, takže nakonec měl o deset tisíc dolarů méně, než kolik by dostal, kdyby bez protestů kývl na první nabídku...

Tehdy už konečně dosáhl dna. Ještě si občas něco vydělal na menších závodech, ale všechno okamžitě utratil. Stal se z něj tulák a bezdomovec odkázaný na Armádu spásy.

Zatímco ostatní běžci po konci kariéry prodávali boty nebo pořádali dobře placené kempy, on konexe na tento byznys neměl. A nedařilo se mu sehnat ani obyčejnou práci. Ostatně bez zelené karty a sociálního pojištění to šlo těžko. Když už ho například přijali do drůběžárny v Eugene, za pár hodin letěl. Poznali ho totiž někteří spolupracovníci, začali se o něj zajímat novináři a firma si nepřála nepříjemnou mediální pozornost, tak se bývalého šampiona zbavila.

Přesto se našli lidé, kteří mu chtěli pomoci. Jeden Američan mu nabídl peníze a podmínky pro přípravu na olympiádu v Soulu, kde to chtěl Rono ještě zkusit v maratonu. Parodie na přípravný kemp trvala jen šest týdnů, než jeho sponzor zjistil, že keňský fenomén má alkohol rád stejně jako běhání. A táhnout tyhle dva vztahy současně nejde moc dlouho.

Rono pak nastoupil do protialkoholické kliniky a později narazil na krajana, který ho pozval k sobě do Las Vegas, aby spolu trénovali. Za pouhé dva týdny se Henry postavil na start půlmaratonu a zaběhl ho za - vzhledem k situaci - neuvěřitelných 64 minut. Svůj čas potom ještě dokázal zopakovat. Opět začal živit svůj olympijský sen. Jenže to se psal už rok 1990 a jemu bylo osmatřicet let. Připomínal boxera, který se stále vrací do ringu jen proto, aby schytával stále tvrdší rány.

Když na jaře 1991 startoval na maratonu v Pittsburghu, dostal od pořadatelů šek na 2000 dolarů a měl několik měsíců z čeho žít. Když se však začalo psát o tom, že se fenomenální běžec vrací, neustál tlak a myšlenky na Barcelonu pohřbil. A skončil opět u prázných lahví od whisky.

Střídal jednu odvykací kliniku za druhou. Třikrát žádal o práci u firmy Nike, pro níž v roce 1978 zaběhl její první světový rekord, ale třikrát byl odmítnut. Myl tedy aspoň auta nebo nosil kufry na letišti.

Z problémů se dostal až před pěti roky. Najednou z ničeho nic dokázal změnit svůj život a poněkolikáté se vrátit k běhání. Už ho samozřejmě neláká olympiáda a netouží ani po maratonu. Rád by překonal světový veteránský rekord na míli nad 55 let. Napsal také knihu o svém osudu, pořádá běžecké tréninky, usadil se v Novém Mexiku.

Občas zajde na místní závody a popovídá si s hobíky, kterým dodává kuráž do běhání. Asi málokdo z nich ví, kdo je vlastně ten obtloustlý běžec, s nímž právě strávili pár minut.

Rono3

Už je to tady: maraton pouze pro roboty

Za týden se uskuteční první maraton určený pouze pro dvounohé roboty a asi není velkým překvapením, že zrovna v Japonsku. Adepti budou muset urazit klasickou trať 42,195 km na stometrovém okruhu v obchodním centru v Ósace.

Jak dokládají obrázky, roboti jsou zatím spíše chodci. I když nemají vzorně propnutá kolena,  chybí letová fáze. Tedy v každé vteřině se minimálně jedna noha dotýká země. Jsem si jistý, že i tohle japonští vědci brzy vychytají.

Netroufám si odhadovat, jaké časy budou roboti dosahovat. Jisté však je, že na občerstvovačce nebudou potřebovat ionťáky, nebudou dostávat křeče do lýtek a ani je nebudou zlobit achillovky.

Už zase skáču přes...švihadlo

Mám za sebou první čtyři týdny běhání po dvouměsíční pauze, rázové vlně a klidu. Graf mých tréninků vypadá z dálky celkem impozantně - tedy jen do okamžiku, než si začnete číst číslíčka na ose Y. Začínal jsem na 3,5 kilometrech, dnes jsem dal "rekordních" 7 km. Musím to zaklepat, ale tyhle dávky jsou pro mě zatím prosty problémů.

Unor

Víc času než běhání teď vlastně věnuji cvičení. Asi už mi nic jiného nezbývá, pokud se chci aspoň přiblížit stavu před 3-4 roky. Tělo prostě nemládne. Vždycky jsem na to kašlal a najednou zjišťuji, že mě to docela baví. Cviky jsou zaměřené na posilování beder, břicha a nohou, hodně piluji balanc. Aby můj běh nebyl tolik rozházený, abych co nejméně zatěžoval achillovku a další problémová místa.

Cviky mají svým způsobem poetické názvy jako vězeňské dřepy, polštářový dril nebo oslí kopanec. Dělám je třikrát týdně a trvá to i s pauzami prakticky hodinu. Při běhání jsem začal dělat i cosi, co připomíná běžeckou abecedu. Dokonce zařazuji skoky přes švihadlo, byť s ním nebo při běhání na místě vypadám v lese trochu jako exot. Naposledy jsem měl švihadlo v ruce zřejmě na základní škole a za tyhle čtyři týdny jsem se s ním nablbnul víc než za celý život.

Snažím se trochu zapracovat i na svém upracovaném a nevzhledném běžeckém stylu. Dělat ještě menší kroky s vyšší kadencí, země se dotýkat je lehce a krátce. Někde jsem četl, že správný styl by měl být podobný pokusu běžet po silnici plné vajec, kdy se snažíte jich co nejméně rozbít. A také si připomínám radu Billa Bowermana, kterou - údajně - řekl Stevu Prefontainovi: "Musíš mít držení těla jako při hluboké penetraci."

Jako už několikrát v minulosti jsem dospěl k názoru, že vím, co dělat jinak, abych mohl 1) běhat a případně 2) běhat lépe. Vždycky pak zjistím, že ještě něco mi chybělo, že jsem něco důležitého opomněl. Jsem zvědav, co to bude tentokrát.

Nedávno mi doktor řekl: "Levá achillovka bude ještě nějaký čas riziková." Nevím, jestli se v tom dá najít i trocha optimismu. Ale už mi to je vlastně jedno. Nikam nespěchám, nic nemusím. Jen si prostě občas chodím zaběhat. Čtyři týdny jsem vybíhal obden, teď zkusím i dva dny za sebou. A pak se zase uvidí.

K běhání boty nepotřebujete. Konečně je tady důkaz!

V pohádce Jana Wericha o princezně Koloběžce měla hlavní hrdinka na zámek přijít napůl oblečená a napůl nahá, napůl pěšky a napůl vozmo atd. O víkendu ji napodobil jednadvacetiletý etiopský běžec Dejen Gebremeskel, který do cíle prestižního amerického mítinku New Balance Grand Prix v Bostonu doběhl napůl bos a napůl obutý. Samozřejmě nedobrovolně. Ale zato na prvním místě.

Ve druhém kole halového závodu na 3000 m mu někdo při kolizi přišlápl tretru na pravé noze, tak musel pokračovat bez jedné adidasky. Čtrnáct kol. Nenechal se tím však zviklat a doběhl si pro první místo v čase 7:35,37, když za sebou nechal například nejlepšího evropského vytrvalce Mo Faraha. Na mítinku sponzorovaném firmou vyrábějící boty ukázal, že boty nejsou k podání skvělého výkony bezpodmínečně nutné. I když v cíli si stav svých nohou zrovna nepochvaloval. Každopádně o tomhle běžci asi ještě dost uslyšíme.

Gebre

Podobný kousek ukázal před 35 lety americký vytrvalec Garry Bjorklund. V olympijské kvalifikaci v závodě na 10 000 metrů přišel také o tretru a už to chtěl zabalit, ale když se u dráhy začali shromažďovat fanoušci, aby ho podpořili, rozhodl se pokračovat dál. Nakonec doběhl třetí a získal letenku do Montrealu.

Další odvážné boty. Nebo spíše chůdy?

Vždycky objevím novou firmu vyrábějící běžecké boty, žasnu, kolik jich na světě je. Když jsem před sedmi roky začal běhat, znal jsem jich počítám tak pět šest. A pochopitelně hlavně díky jiným sportům a disciplínám. Že existují New Balance, Saucony nebo Brooks, jsem samozřejmě nevěděl. Kdyby mi někdo řekl, že takových firem je na světě několik desítek, nevěřil bych mu.

Tento týden jsem narazil na recenzi francouzských bot s podivným názvem Hoka One One Mafata. Vypadají impozantně - pata je ve výšce 4 centimetry nad zemí. Na první pohled se zdá, že musí vážit minimálně půl kila, ale podle údajů výrobce je to relativně nízkých 312 gramů. Jak jsem byl poučen, boty jsou určené především pro běh v horském terénu.

Dost pravděpodobně je nikdy nevyzkouším. Ale zajímalo by mě, jestli bych se v nich cítil stabilněji než na chůdách.

Onene
 

About