Jak to vlastně bylo s bosým Bikilou

Věrozvěstové módního běhání naboso velmi často zdůrazňují, že to není pouze zdravější a přirozenější, ale také efektivnější. Argument číslo jedna zní: bosý Abebe Bikila dokonce vyhrál olympiádu. To je nezpochybnitelný fakt, ale...

Abebe Bikila byl bosý běžec. Karel Gott je malíř. Obě věty jsou pravdivé. Neříkají však celou pravdu.

Jak to vlastně bylo se slavným římským vítězstvím etiopského běžce v roce 1960? Do nominace se Abebe Bikila dostal na poslední chvíli místo Wami Biratua, který si při fotbale zranil kotník. Tak tak, že stihl letadlo a zabalit si věci. Včetně už značně poničených bot.

V Římě se ho ujali zástupci Adidasu a nabídli mu své modely. Bikila nechtěl startovat bos, i když tak běhal většinu života a dost často bez bot také trénoval. Byla to otázka prestiže a národní cti. Nechtěl, aby se Etiopie zapsala do olympijských kronik jako chudá země a jen tím, že její běžci nemají boty.

Bikila1

Po pár trénincích zjistil, že mu dodané adidasky nesedí. Byly o půl čísla menší a dělaly se mu v nich pochýře. Den před závodem se tedy rozhodl, že poběží bos. Římským kostkám navzdory. Vyhrál v čase 2:15:16, který je dosud neoficiálním světovým rekordem v maratonu absolvovaném bosky.

Tím ovšem historie Bikilova závodění bez bot skončila. Když o rok později přiletěl na tokijský Mainichi Marathon, přemluvil ho japonský podnikatel Kihachiro Onitsuka, aby vyzkoušel boty z jeho firmy, jež je dnes ve světě známá jako Asics. Bikila v nich vyhrál a poděkoval pak Onitsukovi, že měl pravdu, že se v nich běhá lépe.

Ale japonské značce nezůstal věrný. Druhého olympijského vítězství dosáhl v pumách (a v čase o více než tři minuty lepším než v Římě), na třetí olympiádě běžel v adidaskách. I když mu zůstavala image toho, kdo vyhrál kdysi bos, vždy už pak běhal obut. V Košicích, Bostonu i na dalších slavných závodech.

Bikila2

Jeho krok zůstával neobyčejně lehký a styl mimořádně efektivní. Když srovnáte filmové záběry z Říma a Tokia, není tam oproti všem teoretickým předpokladům, že boty ničí styl, žádný rozdíl.

Osmé jaro

Tak začalo jaro. Do toho kalendářního zbývá sice ještě týden, ale běžecké už je tady. Jak se pozná? V mém případě tak, že jdu ráno běhat už jen v tričku a trenkách, případně krátkých elasťácích. V sobotu jsem měl premiéru.

Je to moje osmé běžecké jaro. Na začátku toho prvního jsem vůbec netušil, že je to moje první sezona. Prostě jsem si řekl, že zkusím běhat. Ani si nepamatuji, jestli jsem měl tehdy nějaké plány. Určitě jsem v hlavě neměl slovo maraton a spíš bych řekl, že jsem čekal, že mě to bude bavit pár týdnů, asi jako squash. Nestalo se.

Dalších šest jar se sice vždycky něčím lišilo, ale jedna věc je spojovala. Měl jsem představu, že sezona bude završena maratonem pod tři hodiny. Někdy to byla snad i celkem realistická úvaha, v posledních dvou letech spíše odvážný plán a zbožné přání. Nestalo se.

Teď se moje jaro podobá zase tomu prvnímu. Nemám žádný plán, nic od sebe neočekávám. A upřímně řečeno ani netuším, jak dlouho mi letos běhání vydrží. Ne, nebudu nic psát o achillovce. Jednak už jsem toho o ní napsal hodně a pak také nechci nic zakřiknout.

Pokud mi bude dovoleno a současné popobíhávání se třeba postupem času změní v trénink, chci se zase vrátit k tomu, co mi přinášelo v minulosti "úspěch". Skoro ve všem. Abych věděl, co to vlastně bylo, vzal jsem si minulý týden do rukou tréninkové deníky z nejlepších let 2007 a 2008. Byla to zajímavá četba. Něco mezi sci-fi a memoáry. To jsem opravdu touhle dobou běhal už 90-100 km týdně? Dál dopředu jsem raději nelistoval...

Škoda, že jsem už dávno zahodil tréninkový deník z toho prvního jara.

McBěžec

Jmenuje se Joe, je mu 36 let, má za sebou čtrnáct maratonů a ten příští, za dva týdny v Los Angeles, chce uběhnout pod 2:36. Asi tušíte, že to má nějaká háček. Posledních 30 dnů před závodem se stravuje výhradně u McDonald´s. Z produktů, jež nevyrábí slavný fastfoodový řetězec, si povolil pouze vodu, PowerGel, multivitamín a ibuprofen.

Jeho typické denní menu vypadá zhruba následovně:

Snídaně: hot cake, vaječný McMuffin a pomerančový džus
Oběd: kuřecí sendvič a velké cola
Večeře: hamburger, hranolky a sladkosti

Je to sportovní variace na lehce manipulativní filmový dokument "Super Size Me" amerického režiséra Morgana Spurlocka, který se měsíc stravoval pouze u McDonald´s. I vodu si tam kupoval. Pokud byl dotázán, zda by nechtěl porci XXL, přikývl. Za měsíc přibral asi 11 kg, zhoršily se mu všechny myslitelné zdravotní ukazatele a ani v posteli to najednou bylo ono (jak potvrdila jeho přítelkyně).

Mc

Joe to tak dogmaticky nebere. Jeden z jeho cílů je ostatně zůstat ženatý. "Manželka tvrdí, že jsem blázen," říká. Nedává si velké hranolky ani BigMac nebo jakékoli nadměrné porce.

Tvrdí, že si takový stravovací režim může dovolit, neboť běhá 160 km týdně a nehrozí mu, že by přibral. Do mekáče chodí od dětství. "Nechci nikoho napravovat, ani tím vydat nějaké politické stanovisko." Prý není nijak svázán s firmou McDonald´s, jen poukáže dva dolary za každého fanouška na Facebooku na konto firemní nadace. A to přeci byznys není.

Více na www.mcrunner.com.

Daniel Komen: kometa, která zhasla příliš brzy

Je o tři roky mladší než Haile Gebrselassie (a o dva roky než já), ale už před pěkně dlouho dobou zmizel ze světa velké atletiky. Keňský vytrvalec Daniel Komen byl v letech 1996-98 senzací, ovšem nejvyšší sféry opustil stejně rychle, jako se v nich zjevil. Zůstaly po něm tři svetové rekordy, s nimiž zatím nehnul ani Kenenisa Bekele.

Jako spousta jiných Keňanů i on pocházel z velmic hudých poměrů. Byl jeden ze třinácti sourozenců, žili v chatrči a rodinu držela finančně nad vodou matka, která u cesty prodávala brambory. A samozřejmě i on běhal denně deset kilometrů do školy a deset zpátky.

První běžecký závod absolvoval až v pozdních teenagerovských letech. O to rychlejší byl jeho nástup. V roce 1994 se stal juniorským mistrem světa na 5000 i 10 000 m a i když pak jeho rozlet zabrzdila malárie, v další sezoně přidal i juniorský světový rekord na 5000 m časem 12:56. Prostě mimořádný talent.

Čím více zkušeností získával v zahraničí, tím jasněji chápal základní pravidlo atletického byznysu. Víc závodů = víc peněz. Naléhal na manažery, ať mu zajistí co nejvíce startů. Až to začalo vadit keňské federaci, která u svých reprezentantů dbá na to, aby se před velkými závody neuzávodili. Komenovi paradoxně prospělo to, že v kvalifikaci na olympiádu v Atlantě skončil až čtvrtý, a mohl si tedy potom dělat, co chtěl.

Komen

Běhal zajímavé časy, ale když mu okolí říkalo, že v tom a tom závodě mohl běžet taktičtěji a hlídat si soupeře, nevěděl moc, o čem je řeč. Pro něj byly závody tou nejjednodušší věcí na světě. Prostě běží do cíle, jak nejrychleji umí. Je mu jedno, jaké jsou mezičasy a kteří soupeři stojí na startovní čáře. Být před závodem nervozní? Proč?

Jeho velká chvíle přišla na konci léta 1996. Šel z jednoho mítinku k druhému a nehodlal polevit. Předposlední srpnový den vyhrál v Berlíně pětku za 13:02, ale místo odpočinku odletěl na další mítink do italského Rieti. A sehnal si vodiče na světový rekord na trati 3000 m.

Závod 2. září odstartoval pekelně rychlým tempem, jednoho z vodičů v podstatě uštval. Když osmistovku míjel za 1:57, komentátoři u televize si se smíchem klepali na čelo, že takhle se dá rozběhnout míle, ale rozhodně dvě téměř dvojnásobná trať. Smích je přešel na konci, když viděli, že Komen tempo drží a sápe se po neuvěřitelném čase. Cílem proběhl za 7:20,67, čímž vylepšil světový rekord Noureddine Morcelliho o 4,5 vteřiny. Trojka sice není olympijská trať, nicméně třeba ve Zlaté lize se běhala často. Do dnešního dne však s tímto svěťákem nikdo nehnul. Ani Kenenisa Bekele, jenž se mu přiblížil na necelých pět vteřin...

 

A jak Komen svěťák oslavil? Závoděním. Za dalších pět dnů běžel v Miláně pětku za 12:52,38.

I v roce 1997 jeho skvělé výkony pokračovaly. V červenci se v belgickém Hechtelu rozhodl pokořit světový rekord Gebrselassieho na nepříliš často vypisované distanci dvou mil. A předvedl další show. Kdysi bylo považováno za výjimečné zaběhnout míli pod 4 minuty. Komen to teď předvedl - a hned dvakrát za sebou. Dvě míle zvládl za 7:58,61, což je rovněž dodnes nepřekonaný rekord. Je první a dosud jediný člověk, jenž dvě míle pod osm minut zaběhl. A to mu tehdy bylo pouhých 21 let.

Stal se také mistrem světa na pětce, zaběhl i světový rekord 12:39,74 a později i 3000 m v hale za 7:24,90 (také dosud nepřekonaný).

Rok 1998 byl ovšem jeho posledním pod světly ramp. Komen si začal užívat života. Doma v Keni pořádal party, utrácel peníze a myslel si, že když už je jednou na vrcholu, nemusí makat jako dřív. Opustil i svou tréninkovou skupinu a začal se připravovat sám. Chvíle, kdy usilovně trénoval, střídal s dlouhými fázemi nicnedělání. Občas se objevil na mítinku a zaběhl nadějný čas, ale pak se po něm zase slehla zem. Jednou byl ve formě a nadupaný, jindy měl pět kilo nadváhu. Nikdo netušil, v jaké fázi podivného kolotoče se Komen zrovna nachází.

Takhle to vlastně trvá dodnes. Občas řekne novinářům, že za rok poběží maraton v Londýně nebo New Yorku, potom zase na nějakou dobu zmizí. Loni se třeba objevil na mítinku v Eugene a zaběhl míli za slušných 3:50,70, což představovalo sedmý čas světových tabulek.

Přesto doma v Keni patří stále k celebritám. Byl jedním z mála běžců, kteří dokázali Gebrselassieho nikoli jen porazit, ale i porážet. Peníze neprošustroval. S manželkou vedou soukromou školu, angažuje se v charitě a pracuje pro regionální atletickou federaci. "Nemyslím, že v životě něčeho lituje. Třeba toho, že nikdy nestartoval na olympiádě. Podle mě je šťastný," říká o něm jeden z jeho amerických přátel.

A kdo ví, třeba se zase Komen odněkud vynoří a pustí se seriozně do trénování a hlavně závodění. Vždyť mu ještě není ani pětatřicet let.

Čína útočí. Už i na poli běžeckých bot

Samozřejmě už pár desítek let se většina běžeckých bot vyrábí v Číně, ale nedávno asijská velmoc vyrazila do boje s vlastní značkou. Jmenuje se Li-Ning a její logo napůl připomíná Nike, napůl Brooks. Vlastně je to tak trochu symbolické.

Logo

Li-Ning je ambiciozní a ne náhodou si minulý rok otevřel své americké velitelství v Portlandu, ve státě Oregon. Ve stejném městě, kde sídlí Nike. Na domácím trhu má už dvacetiletou tradici a silné postavení.

Zatímco český hokejový brankář Dominik Hašek neměl se svou značkou Dominator úspěch, čínský gymnasta Li-Ning se prosadil. Pro Čínu znamená zhruba to stejné jako pro nás Hašek. V roce 1984, kdy se Čína po dlouhé době vrátila na olympijské hry, přivezl z Los Angeles šest medailí, z toho tři zlaté. O čtyři roky ukončil kariéru a založil si firmu. Nejdřív jen dovážel sportovní zboží, pak ho začal vyrábět.

Začínal s badmintonem a stolním tenisem, po čase se pustil i do tenisu nebo basketbalu. Má uzavřenou sponzorskou smlouvu s NBA a obléká španělskou i argentinskou reprezentaci. Kdo se díval na víkendový Davis Cup, možná si všiml, že Kazaši hráli také s logem Li-Ning.

Největší úlovek udělala firma předloni, kdy od Adidasu přetáhla za velké peníze tyčkařku Jelenu Isinbajevovou. V této sezoně bude v jejích botech a oblečeních běhat stovku jamajský sprinter Asafa Powell a oštěpem házet Andreas Thorkildsen.

Čínská společnost uvedla na trh i běžecké boty Li-Ning Fremont, údajně velmi lehké. Na první pohled vypadají tuctově a asi bych do jejích koupě nešel. Ale kdo ví, jak budou vypadat další modely.

Lining

Číňané každopádně mají velké plány a chtějí ve světovém měřítku soupeřit s Nikem a Adidasem. Ostatně výborný kousek se jim povedl při olympijských hrách v Pekingu. Ačkoli obě konkurenční firmy nalily do olympiády a propagace v jejím rámci miliony dolarů, hrdinou byl Li-Ning. Tedy ten gymnasta. Byl to právě on, kdo v přímém přenosu, který sledovala asi tak čtvrtina planety, zapaloval olympijský oheň.

Setkání s profíkem

Více méně náhodou jsem dostal kontakt a doporučení na fyzioterapeuta, který se dlouhé roky věnoval špičkovým atletům. A zejména běžcům. Dokonce takovým, kteří si celkem nedávno doběhli na olympijských hrách k medailím. Pochopitelně ne v českém dresu. Tak proč by se také nemohl podívat na achillovku jednoho amatéra na konci cesty, že?

Za poslední roky jsme navštívil pár specialistů, ať lékařů nebo fyzioterapeutů. A většinou mi nijak zásadně nepomohli. Nechci tvrdit, že nebyli kompetentní a že to nebyli profíci. Třeba jen měli jiný pohled na věc a málo zkušeností se sportujícími. Teď jsem zažil naprosto diametrální zkušenost. Profesionála se vším všudy. Fundovaného a přesného v popisování mých problémů. Bylo na něm vidět, že takových achillovek už ve své praxi viděl. Také potěšila možnost okamžitého objednání, žádné: "Příště mám volno za tři týdny."

První vyšetření a ošetření několikacentimetrového místa nad patou trvalo asi 40 minut. Důkladné, poctivé. Fyzioterapeut mi pak potvrdil věc, kterou jsem tušil. Moje achillovka je ve stavu, kdy se s ní bez větších obtíží dá běhat týdně 30-40 kilometrů na pohodu. Pokud bych však postupem čase zvýšil objemy a také rychlost, staré problémy by se vrátily. Na šlaše totiž ještě zůstalo něco, co by se rozdráždilo a znemožňovalo nějaké serioznější běhání.

A jak tedy na to? Třikrát laser (dva už mám za sebou), prášky, kostival, masáže, speciální náplast s hojivým gelem na noc. A především zaměstnávání achillovky během dne. Každé dvě hodiny lehký strečink. Tedy s výjimkou noci, samozřejmě. Mimochodem, teprve tento týden jsem se naučil, jak pořádně a hlavně bezpečně protahovat lýtko s achillovkou! Vážně.

K tomu mě čeká asi třítýdenní snížení objemů, mé běhání se omezí na dvacetiminutové výklusy. Také mám zakázaný intervalový trénink a ostré sprinty :-) Jestli všechno půjde dobře, za tři týdny by to mohlo být úplně doléčené. Po skoro roce...

Jasně, že všechno může dopadnou úplně jinak a brzy mě čeká další stopka. Kdo ví. Tělu nejde poručit, ani nejde přesně předpovědět jeho reakce.

Ale mám minimálně dobrý pocit z toho, že jsem narazil na profíka se skvělým přístupem. Nechápu akorát, jak si může na sebe vydělat. Jeho ceny jsou pokud ne přímo dumpingové, tak rozhodně velmi přijatelné. Poloviční než u konkurence. V minulosti se mi skoro vždycky stalo, že po vyšetření či ošetření přišla otázka: "Potřebujete účtenku?" Tady ani náhodou. Prostě ji bez řečí vypsal. Ještě jako by se skoro omlouval, že se za to platí.

A já naopak měl dneska zvláštní pocit, jak málo peněz jsem mu dal.

About