Dneska naposledy...

...o šlaše zvané Achillově. V pátek mě fyzioterapeut - řečeno lékařskou terminologií - propustil do domácího ošetřování. Skoro přesně rok potom, co se tyhle nepříjemné patálie objevily.

Zánět z levé achillovky (a ještě nedávno viditelný "prstýnek") zmizel, resp. téměř zmizel. Na trojskokanskou kariéru už to není, ale běhat by se s tím mohlo dát.

Nebezpečí recidivy je tady samozřejmě stále, proto se o achillovku musím náležitě starat. Jak mi bylo vysvětleno, po předchozích čtyřech zánětech v uplynulých osmi letech tam mohla ještě zůstat nějaká neplecha. Mikroruptury, nedostatečně prokrvovaná a vyživovaná místa. Čeká mě tedy pravidelné protahování, výpony na špičky, automasáže, lehké posilování a pochopitelně opatrnost s tréninkovými dávkami.

Minulý týden jsem překročil hranici 60 km. Noha byla v pohodě, i když na konci včerejšího osmnáctikilometrového výběhu jsem toho měl celkem dost. Zbytek dubna bych se chtěl držet na těchto objemech, což je asi minimum pro natrénování na nějaký důstojný maratonský čas.

I když už možná budu brát i ty nedůstojné.

Můj trenér mě týral a ničil mi zdraví

Konečně přišel čas to říct veřejně a nahlas. Běhání se mi protiví. Zprotivil mi ho můj trenér. Jsme spolu od roku 2004, ale už s ním nechci mít nic společného. Nic. Nejhorší na tom je, že jsme vlastně jedné krve. A on se ke mě chová jako k cizímu.

Pasuje se na kdovíjakého odborníka. Prý mě nikdo nemůže trénovat tak dobře, protože mě nikdo tak dobře nezná. Přitom jeho tréninky nemají hlavu a patu.

Ano, dosáhli jsme několika úspěchů, jenže ty si přivlastňuje zásadně on. Nikdy mě nepochválil. Když skončil závod, vyhuboval mi, proč jsem nedoběhl líp. A ty jeho urážky. Těch vulgarit, co jsem si musel vyslechnout. "Debile, kolikrát ti mám říkat, že máš začít pomalejš, abys na konci měl ještě dost sil? Jsi vůl!" - to abych jmenoval jeden případ za všechny.

Taky toho na mě nakládal neúměrně moc, takže jsem šel z jednoho zranění do druhého. Třikrát achilovka, jednou hamstring, jednou kyčel, do toho chudokrevnost... Přetěžoval mě. Šíleně mě přetěžoval, ale nechtěl mi sehnat osobního fyzioterapeuta ani kondičního trenéra. Chtěl po mně, abych běhal v zimě i v těch největších parnech. Některý den mě dokonce vyhnal na 35 kilometrů. Bez jídla, jen na pití. Byly dny, kdy mě posílal trénovat v půl šesté ráno! Nebo si vezměte jeho libůstku, týrání v kopcích - pětkrát vyběhnout naplno dlouhý kopec v úterý, pětkrát v sobotu a to všechno celý měsíc. Pořád dokola.

Vedle toho mě obral o peníze. Odměny za závody? Finance od sponzorů? Nikdy jsem žádné neviděl! Navíc jsem si ze svého musel kupovat boty, oblečení, ionťáky, tréninkové deníky (!), odbornou literaturu pro něj a dokonce platit startovné i cestu na závody.

Pohár přetekl. Končím s tebou!

PIM, lejbly, selebrity a čelendže

Lidská paměť není dokonalá, ta moje rozhodně ne. Určité vzpomínky vytěsňuje, jiné má rozmazané a další třeba zveličuje. Bude to asi platit i pro následující řádky.

Pražský maraton alias PIM byl mým prvním. Ale není to láska, ke které má člověk nutkání se neustále v myšlenkách či snad činech vracet. Z toho dne si pamatuji spoustu věcí a pocitů, které považuji za důležité, a ty ostatní někam uplavaly.

Logo

K věcem, které si nepamatuji, určitě patí to, jaká byla tehdy organizace. Byly kilometrovníky značené výrazně? Bylo na občerstvačkách dost jídla a pití? Fungovalo odbavování a vracení batohů? Jak vlastně probíhala registrace? Existovali už vodiči? A na jaký čas běželi? Posílaly se časy na mobil? Kdy se zveřejňovaly výsledky? Nevím. Vážně nevím. Byl jsem natolik zaujat sám sebou a svým nepravděpodobně úspěšným výkonem, že jsem tyhle věci pomíjel. A neměl jsem ani s čím srovnávat.

Naprosto neomylně si ovšem pamatuji na atmosféru. Byla skvělá, klidná, nepompézní. Kdyby to adjektivum neznělo blbě, asi bych řekl - byla běžecká. Více sportu, méně PR.

Za sedm let se toho hodně změnilo a změnil se i PIM. Na to, jakým směrem, můžou být různé názory. V mých očích si získal poněkud protivnou a nabubřelou image.

Před sedmi lety se ještě nesoutěžilo o labely IAAF a nepadala slova o světových časech. V ideálním počasí vyhrál za 2:12 Keňan, jehož jméno jsem pak už nikdy neslyšel - a to myslím, že keňskou běžeckou scénu poměrně dost sleduji.

Půlmaraton tu byl pro půlmaratonce a maraton pro maratonce. Samozřejmě je možné, že tehdy byly v programu také přidružené menší akce, ale jednak si to nepamatuji a hlavně pokud tu byly, byly opravdu jen přidružené. Dnes mám skoro dojem, že hlavní závod už hlavní není. Nejdůležitější jsou týmy a firemní (korporátní) štafety. Kdo ji dneska nepostaví, jako by nebyl.

V květnu se také v rámci PIM bude konat Allianz procházka na 2 km. Jasně, chápu, že jde o byznys a vyčítat komerčnímu maratonu, že je komerční, je asi stejné, jako se zlobit na holuby, že kálejí na sochy a chodníky. Nejsem nepřítel podnikání. Pokud je někdo za dvoukilometrovou procházku centrem Prahy ochoten utratit 150 Kč, je asi třeba ho zkasírovat. V tom Praha není výjimkou, pochopitelně. Jen to z ní nějak moc čouhá. Aspoň v mých očích. Z jednoduchého a krásného sportu se zkrátka stala "díra na trhu", již bylo třeba zaplnit.

Před sedmi roky - pokud se opět spolehnu na chybující paměť - neběžela žádná osoba, jíž se dnes říká celebrita. A pokud ano, zůstala ukryta v davu. Dnes by masová běžecká akce bez tzv. celebrity snad ani nemohla existovat. Letos to bude spisovatel, který se svým úmyslem běžet půlku a pak snad i celou maratonskou trasu svěřil v rozhovoru už tuším někdy v prosinci. Na fotografii, čirou náhodou, od hlavy až k patě ve třech pruzích.

Nám, co jsme tehdy měli premiéru, nikdo neříkal first timeři. Nebyly tu žádné Women´s Challenge ani jiná "háelpéčka", jak se říká v novinářské hantýrce. Každý si běžel tak nějak soukromě, pro sebe a za sebe. 

Nebyly to špatné časy.

O pomalé Praze

"Široké ulice Paříže nebo superrychlou trať Chicaga my nikdy mít nebudeme. Prahu nezboříme, povrchy nezměníme, ulice nerozšíříme."

Jana Moberly, sportovní manažerka PIM

Co k tomuto názoru říct? Stačí pár čísel.

Traťový rekord PIM: 2:05:39
Traťový rekord Chicaga: 2:05:41 (Wanjiru!)
Traťový rekord Paříže: 2:05:47

O rituálech a pověrčivosti

Než jsem začal běhat, tak jsem jako poměrně dost racionální člověk a absolvent třídy základní školy s rozšířeným vyučováním matematiky a přírodovědných předmětů, moc nechápal, co sportovci vidí na svých rituálech. Proč brankáři před zápasem poklepávají na tyčky, proč hokejisté vymění hokejku, se kterou se jim nedaří dát gól, nebo proč reprezentanti občas tolik řeší, jestli hrají v bílých nebo červených dresech.

Pak jsem zjistil, že si do běhání také vsouvám své rituály. A někdy si to ani neuvědomuji.

Došlo mi to zase teď, když se při tréninku a denní běžecké rutinně snažím vracet k věcem, které mi v minulosti přinášely poměrně bezbolestný běh a také dobré časy, o skvělých pocitech ani nemluvě. Pověrčivost k nim zřejmě patří.

Došlo mi to v neděli. V lese je po takovém menším stoupání asi tříkilometrový asfaltový okruh. Běžel jsem ho snad stokrát, možná ještě častěji. Asi v devadesáti procentech proti směru hodinových ručiček a poslední rok jen po směru. Když jsem teď (běžel jsem tudy poprvé od listopadu) přemýšlel, kterou variantu zvolit, automaticky jsem si vybral tu proti směru. Když jsem běhal loni "po", tak jsem se přeci zranil. Racionálně to zdůvodnit nejde, ale...

Stejně tak jsem se nikdy nevracel na závody, kde jsem si přivodil nějaký zdravotní problém. Vyčerpání nepočítám. Takže Milane a Vláďo, na Brněnské pětadvacítce se už asi nikdy nepotkáme :-)

Také si nikdy už znovu nekoupím boty, v nichž jsem se zranil. Netvrdím, že byly příčínou problémů, ale - marná sláva - sbohem, Asicsi. Navždy.

K pozitivním rituálům patří to, že před maratonem nebo jiným závodem, který považuji za velmi důležitý, se tři dny neholím. Přesněji 2,5 dne. Pokud se běží v neděli, vezmu břitvu do ruky naposledy ve čtvrtek večer. Také v tom není žádné racionálno. Vlastně trochu ano. Když jsem v říjnu 2004 jel do Mnichova na svou první zahraniční akci, odjížděl jsem už v pátek ráno. Holení jsem si nechtěl s sebou brát, oholil jsem se tedy naposledy ve čtvrtek večer - a už jsem u toho zůstal.

Další rituál: Vždycky Dvakrát když jsem jel na maraton do Mnichova, jsem bydlel ve stejném penzionu a vždycky dvakrát z toho byl osobák. Kdybych tam třeba jel ještě někdy znovu, přesně vím, kde budu chtít spát.

Také rád závodím v černém tílku značky Craft. Není ničím zvláštní, jen má hezký střih, dobře mi sedí a cítím se v něm pohodlně. A vypadám v něm, ehm, sportovněji než v tričku s krátkým rukávem.

Pokud tedy mám svou závodní váhu...

Kterak si vylepšit maratonský osobák o dvě hodiny

Maraton má dalšího světového rekordmana. Do cíle nedělního závodu v Los Angeles dopochodoval i Kelly Gneiting v čase 9 hodin, 48 minut a 52 vteřin, tedy průměrnou rychlostí něco přes 4 kilometry za hodinu. V tom onen nezvyklý svěťák nespočívá. Gneiting je zápasník sumo, dokonce americký šampion, a váží 180 kilogramů, takže se stal nejtěžším maratoncem historie. Opravdu, úžasný rekord.

Byl to vlastně už jeho druhý maraton. Před třemi roky také v Los Angeles se do cíle dostal za 11 hodin a 48 minut, ale nesplnil tehdy podmínky zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Velká chvíle přišla až letos. To také pečlivěji trénoval, ostatně vylepšení osobáku o dvě hodiny je toho nejlepším důkazem.

Jak čtyřicetiletý zápasník přiznal, děsně ho v cíli bolely nohy a prožil si naprosté peklo. A to asi ani netuší, jak těžké by to bylo, kdyby dokonce maraton běžel...

Sumo

About