2:59:45
Už asi čtyři kilometry před cílem jsem to věděl.
Věděl jsem, že pokud udržím tempo a nebo ho ještě případně trochu vystupňuji, bude na konci čas začínající dvojkou. Nohy už nemohly, záda trochu bolela a ani sluníčko mi nedělalo úplně dobře. Ale kousnul jsem se. Zaťal jsem zuby. Ještě jsem přemluvil nohy, aby nezpomalovaly, soustředil jsem se na každý krok a najednou byl KONEC.
Zmáčknul jsem stopky a bylo to tam. Těch pět úžasných číslic jen oddělených dvojtečkami. 2:59:45. Uff, zvládnul jsem to.
Na horní řádek garmina jsem radši moc nekoukal. Koho by ten nepodstatný údaj v takové chvíli zajímal. Ty dvě čísla a dvě písmena: 32 km.
Ano, před dvěma týdny jsem si dal zatím nejdelší trénink letošního roku. Čas to pochopitelně není mimořádný, ale snad ani špatný. Běžel jsem ho v horách, nastoupal jsem nějaké ty metry, přebrodil dva potoky a zaprasil si svoje boltovské pumy. A v druhé půlce, kdy už slunce vylezlo zpoza alpských vršků, jsem se i poněkud opálil.
Ale byl to hezký pocit. Z dobrého tréninku i z těch čísel. Aspoň už vím, jak na stopkách vypadají.
