Všechno je v hlavě

O co méně jsem v posledních měsících běhal, o to více jsem se, ehm, teoreticky vzdělával. Knihou, která mě nejvíce oslovila, je "Run: The Mind-Body Method Of Running by Feel" od amerického publicisty Matta Fitzgeralda. Bral jsem ji do rukou s jistou nedůvěrou, ale příjemně mě překvapila. Velmi příjemně. Není to žádná duchařina, nýbrž skvěle napsaná věc.

Media_http1bpblogspot_cncvi
Ne se vším, co Fitzgerald tvrdí, bez výhrady souhlasím. Někdy poměrně banální věci, na které sami přijdeme při běžném tréninku, popisuje zbytečně složitě. Někdy je až příliš otrokem různých výzkumů pofiderních univerzit ze všech koutů světa, k nimž bývám většinou skeptický. Ale drtivá většina stojí za pozorné přečtení. I proto si po čase celou knížku projedu ještě jednou, záplava nových pohledů a fakt není zrovna nepatrná.

Fitzgerald píše o mnoha oblastech, v dnešní situaci mě nejvíce zaujala kapitola "Zranění je dar". Ale o té teď nebudu psát.

Jednou z jeho základních tezí je banální sportovní pravda, že o úspěchu nerozhodují jen svaly a fyzická trénovanost, nýbrž do velké míry i hlava. Platí to na nejvyšší úrovni i pro každého z nás. Velmi zjednodušeně řečeno: skvěle trénované tělo dělá jen to, co mu dovolí hlava - a hlava mu dovolí jen to, o čem je přesvědčena, že tělo může dokázat.

Informace čerpá hlava z mnoha zdrojů, zejména z tréninku. K tomu se váže třeba i častá otázka: Jak by měl vypadat můj poslední těžký trénink před závodem? Trenéři radí různé věci a různá čísla. Fitzgerald říká, že poslední trénink by měl být takový, který nám dodá nejvíce sebedůvěry a tedy přesvědčí hlavu, že závod dopadne dobře a že může tělo pustit do vysokého tempa. A je jedno, jak ten poslední trénink bude dlouhý, jak intenzivní nebo jak strukturovaný.

Zajímavá byla i kapitola o vztahu výkonu a zpětné vazby. Tedy další variace na téma "tělo a hlava". Každý asi tuší, že na posledním kilometru maratonu, tedy na pokraji sil, je tělo schopno držet či dokonce vystupňovat nasazené celkem vysoké tempo hlavně díky tomu, že hlava ví, že za kilometr to martýrium skončí. Teď zaberu a pak děj se vůle boží. Kdyby chybělo do cíle kilometrů pět nebo kdyby na trati vůbec nebyly údaje o uběhnuté vzdálenosti, tělo by zpomalilo.

Důležitost zpětné vazby Fitzgerald modeluje na příkladu, který předváděl na jakési přednášce. Vyvolal mezi cvičenci dobrovolníka, dal mu do ruky činku, řekl mu, ať ji natáhne před sebe, a drží tak dlouho, jak jen dokáže. Dokázal to 15 vteřin. Pak celý pokus zopakovali s levou rukou. Ovšem se dvěma rozdíly: cvičenec věděl, jakého výkonu dosáhl s pravačkou, a Fitzgerald ho teď navíc po celou dobu informoval o průběžném čase. S levačkou to figurant vydržel 22 vteřin, i když to byla jeho slabší ruka.

Jen díky zpětné vazbě možná Martina Sáblíková získala na olympiádě zlato na 5000 m. Podle rychlosti vancouverské dráhy a podle minulých závodů měla s trenérem vypočítáno, že na první místo bude stačit čas 6:54.

Jejich plány však zkřížila německá závodnice Stephanie Beckertová, která dosáhla času 6:51,39. Sáblíková měla výhodu, že jela poslední a její čas znala. Musela tedy zajet úplnou podlahu, aby výkonem 6:50,91 vybojovala zlato. Třikrát jí dokonce trenér během pěti kilometrů schválně zahlásil lepší mezičas, než jaký skutečně měla, aby ji nerozhodilo, že jede stejně rychle nebo o něco pomaleji než soupeřka. Kdo ví, možná kdyby byl závod nalosovaný jinak a Sáblíková si odjela svých jistých 6:54 ještě před Beckertovou, neměla by dvě zlata.

Další ukázkový příklad, jak zpětná vazba ovlivňuje výkon, je na následujícím videu:

Filed under  //   Knihovnička   Můj trénink  

About