Nikdy nebudu...

Když jsem před šesti roky začal s běháním, neměl jsem úplně jasnou představu, co mě čeká. Prostě jsem zkoušel běhat, kolik toho v nějaké rozumné míře vydržím. Nechtěl jsem to brát vážně víc, než je třeba. Nechtěl jsem tomu obětovat víc úsilí, času a prostředků, než je nezbytně nutné. V hlavě jsem zhruba měl jasno o tom, co rozhodně nikdy nepodniknu. Na něčem trvám dodnes, některé představy jsem korigoval.

1. ...používat sporttester. A to jsem ještě v roce 2004 netušil, že existují nebo budou existovat GPS, Nike+ a podobné kravinky. Nakonec jsem si asi po roce koupil Polar, model si už nepamatuji. V jedné sezoně jsem ho celkem pravidelně navlékal, dokonce jsem si sem tam zkoušel ráno měřit klidový tep. Ale po roce jsem toho nechal a od září 2006 jsou mojí jedinou technickou vymožeností hodinky se stopkami. Pulsmetr mi časem šel na nervy. Buď mi házel neuvěřitelná čísla (tep 236 při maximálce 196), nebo blbě fungoval ve vedru, případně u železniční trati. Navíc jsem se stal klasicky jeho otrokem. Při běhu jsem pořád sledoval, co dělá srdce. Zpomaloval jsem jen proto, abych se náhodou nedostal do nějaké nepatřičné zóny. Když mi ráno ukázal větší čísla, děsil jsem se, že jsem přetrénovaný nebo na mě leze minimálně chřipka. Je mi bez něj rozhodně líp.

2. ...běhat úseky. Vydrželo mi to poměrně dlouho. Celý rok. A pořád tvrdím, že to jde i bez nich. Ostatně maraton za 3:12 a desítku za 39 minut jsem po šesti měsících od bodu 0 zaběhl jen zásluhou souvislých běhů. Ale po nějaké době - když jsem chtěl své časy vylepšit ještě výrazněji - jsem se k intervalům přeci jen propracoval. Nevěděl jsem moc, jak na ně, ale nějak jsem se s tím pral. Moc mi k srdci nepřirostly. Ale po čase jsem v nich skoro našel zalíbení. Když se třeba trénink 3 x 3 km v hodinovkovém tempu povede, jde běžecké sebevědomí docela nahoru. Naposledy jsem úseky běžel předloni na podzim, od té doby nebyl důvod. Třeba se k nim zase příští sezonu vrátím.

3. ...chodit do posilovny. Co bych tam také dělal? Běžec má běhat, ne zvedat železa. Po asi dvou letech jsem přeci jen do posilovny vstoupil, poprvé v životě. Ale jen proto, že na páse se v lednu běhá svižné tempo lépe než na ledovkách v lese. Letos v létě byl účel mojí návštěvy poprvé jiný než se vyběhat na trenažéru. Začal jsem s lehkým posilováním (no, spíš protahováním) břicha, zad a nohou. Ale především jsem objevil veslařský trenažér. A u toho asi nějaký měsíc zůstanu. Celkem mě to baví a přijde mi, že to má i smysl.

4. ...chodit na závody bez ambicí. Když na závod, tak samozřejmě pokoušet osobák. Případně na členité trasy se osobáku co nejvíce přiblížit, každopádně do toho jít naplno. Několikrát jsem to porušil a šel si jen tak zazávodit, pro radost. Ne, tohle neumím. Když si připnu číslo, prostě běžím naplno. Pokud jsem ještě pár desítek minut před startem pomýšlel na pouhé pohodové proběhnutí bez velkých ambicí, nedopadlo to pak většinou dobře. Na tomhle pravidel budu trvat dál.

5... běhat v New Balance. Trochu iracionální, uznávám. Ani nevím, proč mám od začátku vůči téhle značce předsudky. Jednak se mi moc nelíbí designově, ale to není až tak zásadní. Především je to značka, v jejichž modelech se absolutně nevyznám. Když slyším o Asics Kayano nebo Nike Free, vím přesně, o čem je řeč. Ale když čtu o NB 826 nebo NB 1046, vůbec netuším. Zajímalo by mě, kdo ve firmě tyhle názvy vymýšlel a jak se jim to osvědčuje. New Balance je jediná známější značka, kterou jsem ještě nezkusil. Jednou už jsem si chtěl koupit model, jenž vypadal zajímavě, ale ten zase končil na velikosti UK 11...

Postupem času mi přibyly další "nikdy nebudu..." Mám je zasunuté v hlavě někde vzadu a jsem zvědav, které z nich třeba někdy vezmu na milost.

Filed under  //   Můj trénink  

About