Konec

Administrátor této stránky mi oznámil, že to v dubnu balí. Sice už sem moc nepíši a pokud náhodou ano, nedá se to skoro číst, ale přesto si ještě troufám blog opět přesunout a pokračovat v něm TADY.

Běžecká krize středního věku

Psychologové a sociologové mají pro termín „krize středního věku“ jistě spoustu definic. Nečetl jsem žádnou, přiznávám. Sotva by nějaká mohla překonat moji vlastní. Nuže, krize středního věku podle mě nastává v okamžiku, kdy z věty „To nejlepší mám ještě před sebou“ už není cítit naděje ani útěcha, ale jen zdraví nebezpečná iluze.

Doufám, že v civilním životě tenhle pocit zaklepe na mé dveře až za pár let. Ale běžecká krize středního věku už nastala. Plížila se nenápadně, trvalo to asi rok a půl, ale je tady. Vešla bez vyzvání a umanutě se usadila v rohu pokoje.

Je třeba nalít si čisté tekutiny. V běhání mám to nejlepší za sebou. Nic extra hezkého už mě na trati nečeká. Tedy pokud za pozitivní nebudu považovat, že se mi občas podaří vyběhnout i pětkrát týdně.

Přitom teoreticky by tu mollové tóny neměly znít. Za zimu – tedy za prosinec až únor – naběhám asi o 500 kilometrů více než loni. Tenkrát jsem lazařil se zatejpovaným kolenem a učil se stát na pokrčené noze tak, abych udržel rovnováhu. Rozbíhat jsem se začal až na začátku dubna.

A teď? Vzhledem k tomu, v jaké jsem kondici a kolik vážím, se mi vlastně běhá docela dobře. Půlmaraton zvládnu v prstem nose. Sice pomalu, ale pořád ještě s prstem v nose. V kopcích se nemusím zastavovat a vyčerpaně oddychovat. A předběhnu i slávisty.

Jenže tenhle stav je zároveň stropem mých současných možností. Důvodů je několik. Tím hlavním je asi nová práce. Dokonale mi rozhazuje biorytmus a jsou dny, kdy mám sice volno, jenže chybí vůle, síla i nálada obout si maratonky a vyběhnout. Jak by řekl známý běžecký fejetonista: „Ty vole!“

Ale jen na práci vinu svalovat nechci. Na konci deváté sezony prostě postrádám důvod posunout běhání na žebříčku životních priorit zase zpátky o jednu či spíše dvě příčky výše.

S tím vším se mi nesrovnává lehce. Osobáky zůstanou jen hezkou vzpomínkou, žádný už nevylepším. To prostě vím.

Pokud bych běhal za mír, pro Karla Schwarzenberga nebo za práva orangutanů, bylo by to jednoduché. Jenže běhám pouze a jen pro své ego. Bylo mi jasné, že jednou přijde chvíle, kdy už nepůjde vylepšovat své časy nebo se jim aspoň přibližovat na dosah. Kdy si jako mistr Bílek při árii z Dona Giovanniho budu muset říct: „Už to nejde.“

Ale přeci jen jsem čekal, že přijde později. Takže mě čeká přeformátování ambicí a měřítek.

Předloni jsem zde napsal, že bych si chtěl zaběhnout ještě jeden dobrý maraton. To se mi splnilo. Teď zcela při smyslech píši, že bych si chtěl zaběhnout aspoň ještě jeden maraton.

Jen musím někde zjistit, jaký čas je ekvivalentem běžecké krize středního věku.

Sen o tisíci kilometrech

Loni jsem se zranil 6. prosince, předloni už dokonce začátkem listopadu, takže v přípravě na novou sezonu mám ve srovnání s předchozími lety už solidní kilometrový náskok. Teď ho jen udržet.

Soupis posledních týdenních kilometráží přitom není nijak oslňující. Spíš je směšný. Ale důležité je, že není nulový: 41 km, 40 km, 22 km, 16 km, 47 km a 57 km. A důležitá je hlavně ona stoupající tendence.

V uplynulém období došlo v mém běžeckém životě k několika zásadním změnám. K těm, které zde stojí za zmínku, patří rozhodně poněkud dramatické vytrhnutí šestky vlevo dole. Zjistil jsem, že od té doby, co ji nemám, běhám rychleji a uvolněněji. Počítám, že tento jev ještě nebyl v odborné literatuře popsán, ale na základě mých zkušeností je to tak: zmíněný zub je překážkou běžeckých výkonů. A konečně mám vysvětlení pro mé předchozí časy...

Po skoro pěti letech jsem také vytáhl čelovku (dalo práce, než jsem ji doma našel) a začal s ní po večerech běhat. Jako v roce 2008, kdy jsem měl životní formu. Ale neoprášil jsem ji z pověrčivosti. Jen se teď nějak z pracovních důvodů nedaří běhat po ránu. Tedy asi by to šlo, ale dávat si budíka na 5.30 budu, až v tom uvidím nějaký hlubší smysl.

A kupodivu mi ani tolik nevadí zima. Zatím. Zatím se to dá vydržet. Neotravují psi, z cest zmizeli cyklisté, většinou svítí sluníčko a ještě to neklouže.

Zrovna dnes jsem proběhl lesem jako v dobách své největší slávy. Nebo jako bych přes noc shodil deset kilo. Skvělé tempo a ještě lepší pocit. Pravda, bylo to jen patnáct kilometrů, ale to je v téhle době ještě nepodstatný detail.

Občas se stane, že mě v dlouhém kopci s gustem předběhnou běžci, kteří by za mnou za normálních okolností, řekněme, výrazně zaostávali. Vždycky si v té chvíli pro sebe řeknu: "Počkej v září".

Chybí mi k tomu jen tak málo. Po dlouhých letech proběhat zimu. I kdyby z toho bylo měsíčně "průměrných" 300 km, do začátku jara by to byl tisícikilometrový náskok ve srovnání s předchozími dvěmi sezonami. A potom...

Listopadový syndrom

Kdysi jsem četl o jevu, jemuž se mezi běžeckými experty říká „srpnový syndrom“. Ve zkratce jde o to, že se v srpnu se zraní procentuálně nejvíce běžců. Je už totiž několik měsíců většinou krásné počasí, jejich tréninkové úsilí rapidně stoupá – a právě v srpnu se častokrát křivka zastaví kvůli zranění.

S dovolením bych do běžecké terminologie zařadil termín zvaný „listopadový syndrom“. Objevil jsem ho už před lety, ale jde o trvalý jev. Typická je pro něj lenost, nechuť a bídná tréninková morálka.

Postihla mě i letos. Pryč je předsevzetí, jak se do toho letos v listopadu konečně obuju, abych v dubnu byl ve formě a prodal ji ideálně na nějakém rychlém maratonu. Věřím tomu den ode dne méně. Ostatně minulý víkend jsem si do tréninkového deníčku připsal 4 (slovy: čtyři) kilometry...

Vždyť komu by se teď chtělo nějak systematičtěji a usilovněji běhat? Je to proti přírodě. Tělo si myslí, že si zaslouží odpočívat, venku není zrovna vlídno, brzy se stmívá a podzimní únava plynule přechází do zimních depresí. A před námi vyhlídka na 4-5 měsíců, kdy běhání nebude zrovna nejpříjemnější kratochvílí.

Pokud se k tomu přidá tradiční boj s váhou, je v podstatě na kapitulaci zaděláno. Příroda nastavila naše těla na to, aby se v zimě tukem obalovala, a nikoli se ho zbrkle zbavovala. Navíc prokletý prosinec... Během toho měsíce zhubne jedině ten, kdo si na sjezdovce zlomí čelist. Nebo obě ruce.

Už dávno tvrdím, že jarní maratony jsou nonsens. Něco jako zabijačka v červenci. Velikonoce na podzim.

A proto nahlas říkám: poslouchejme přírodu a chovejme se podle jejích signálů!

Myslím, že optimální je začít běžeckou sezonu až v lednu. Tak nějak to ostatně zapadá do novoročních předsevzetí. Venku sice není to nejhezčí běžecké počasí, ale můžeme se chlácholit představou, že za pár týdnů už bude po sněhu a začne jaro. Ale v listopadu? Mobilizovat tělo a mysl na něco, co bude až PŘÍŠTÍ ROK? Ruku na srdce: kdo z vás si ve škole dělal úkoly na víkend už v pátek?

Leden a únor jsou tedy ideální na shazování kil a posilování morálky (venku tak hnusně, a přesto běhám!). S probouzející přírodou se pak probouzejí ambice i chuť běhat. V květnu nebo červnu se povedou první desítky, léto je sice kvůli vedru lehce komplikovanější, ale svá kvanta kilometrů si po ránu nebo ve stínu odběhneme – a když se v září ochladí, jde forma nahoru. A konečně je tu říjen, opravdový měsíc maratonu.

Ale kdo ví, třeba jsou tohle jen umně zaobalené výmluvy. Třeba je v tom listopad nevinně. Třeba už nemám ten drajv jako kdysi. Ani žádnou převelikou motivaci. A nebo prostě už neumím vzít do ruky onen pomyslný praporek, odmávnout si to a říct: START!

3? 2? 1?

Konec sezony

Nejlepší rozhodnutí jsou ta, ke kterým dospějeme sami. Ke kterým nejsme nuceni nepříznivými okolnostmi nebo někým druhým. Patří k nim třeba moje rozhodnutí ukončit tuhle běžeckou sezonu, či lépe řečeno: ukončit její závodní část.

Na konci léta jsem odběhl dvě desítky. Jednu slušně, druhou ještě o něco lépe (38:49). Chtěl jsem původně zkusit ještě půlmaraton a někde vzadu se pořád ozýval hlas, jestli bych neměl přemýšlet také o maratonu. Třeba ve Stromovce. Měl jsem natrénováno možná na čas 3:10 a kdo ví, třeba bych ho dal i o něco málo lépe.

Tak jsem si minulý týden řekl, že dám jeden maratonský trénink a pokud ho zvládnu, zkusím to. V plánu bylo 32 kilometrů stupňovaně, z toho posledních deset v tempu 4:30. Ne, nešlo to. Závěrečné 2-3 km jsem odpadl. Možná to byl hlaďák - šel jsem běhat až po poledni a měl jsem v sobě jen dvě čokoládové tyčinky. Možná v tom byl rozhozený režim - posledních pár dnů před nedělí jsem toho moc nenaspal.

Každopádně jsem po absolvování nedělního tréninku cítil, že teď opravdu nemám chuť závodit a už vůbec ne na dlouhých štrekách. Nemám pořádně natrénováno ani na tohle lámání přes koleno. Pokud to byl signál těla, poslechl jsem ho.

Zařadil jsem tedy to, co čemu trenéři odborně říkají přechodné období. Moje verze vypadá tak, že v pracovní dny neběhám a jen o víkendu se jdu proklusnout, abych úplně nezakrněl. Po dvou týdnech mentálního i fyzického odpočinku se zase pustím do tréninku. Snad pořádného. A snad stále (relativně) zdravý.

A v listopadu bych si rád zkusil nějaký kros. Jen tak, bez výkonnostních cílů. A bez stopek.

Motokros v Chrudimi

Po jedenácti měsících, na den přesně, jsem si zase připevnil na své závodnické tílko startovní číslo a vydal se na trať. Dopadlo to - vlastně ani pořádně nevím jak.

Když jsem se dal konečně trochu zdravotně dohromady, řekl jsem si, že si začátkem září zkusím nějakou desítku, ať vidím, jak na tom vlastně jsem. Nike Run ani Mattoni nepřipadalo v úvahu. To první z důvodů, o kterých jsem psal loni, a to druhé prostě proto, že běhám bez brýlí a pustit se tak do noční Prahy by nebyl nejlepší nápad.

Nakonec jsem si vybral Chrudimskou vinařskou desítku. Nový závod, který pořádá tým okolo Pardubického půlmaratonu. Dvě kolečka městěm, k tomu vinařské slavnosti a ochutnávka burčáku. Nebylo co řešit.

A jak to tedy dopadlo? Třeba tak, že jsem dnes pochopil několik věcí:

1. Chrudim není rovinaté město

2. I zářijové polední slunce umí být mrcha

3. Nejsem ve formě

Závod byl organizátorsky zvládnutý v pohodě. Žádný luxus, prostě jen standard, který mi bohatě stačí. Rozumné je i dvojí startovné - 100 Kč za startovní číslo a minerálku, 300 Kč za láhev vína, občerstvení a tričko navíc. Poněkud mi ovšem vadilo, když nám před startem řekli, že je to vlastně jen 9800 metrů. Ne že bych byl takový puntičkář, ale chtěl jsem prostě běžet desítku.

Druhé překvapení, které ovšem organizátorům za zlé mít nemohu, byl profil trati. Klasický motokros. Nahoru a dolů. Asi půlka trati byla rovinatá, druhá nikoli. K tomu dost technických pasáží a střídání povrchů - asfalt, štěrk, dlažba, dřevěná lávka.

První kilometr jsem měl za 3:45, ale nepřepálil jsem. Tedy aspoň myslím. Prostě to bylo dost z kopce. Druhý kilometrovník chyběl a pak přišla lahůdka. Prudký krpál, dlouhý asi 200 m. Podobný, jaké jsou na Kunratické. V prvním kole jsem ho vyběhl a měl pocit, že mi hoří stehna. Úplně nejhorší je, že po vyběhnutí následovalo ještě několik set metrů mírného, ovšem táhlého stoupání. Další kilometr mi tak trvalo, než jsem chytil dech i kloudné tempo.

Podruhé jsem krpál (prý na něm chrudimští atleti trénují sprinty do kopců) srabsky vyšel. Bylo to vlastně stejně rychlé, méně u toho ovšem bolely nohy.

První kolečko jsem měl za 19:35, ale postupem času mi bylo jasné, že druhá část bude pomalejší. Nakonec jsem to dal za 40:09. Dost výrazný positive split.

Vlastně nevím, jak to interpretovat. Ani špatné, ani dobré. Když odečtu chybějících 200 m a přičtu nelehký profil, asi je těch zhruba 40 minut moje současná úroveň na desítce. Díky aspoň za to.

About