Maraton a spol.

PIM 2013

Považují se sliby dané při popíjení srbské slivovice značky "Žuta osa" (Žlutá vosa) za směroplatné a závazné? Pokud ano, zadělal jsem si na pěkný problém. Minulý týden v pozdní večerní hodině jsem totiž slovinskému kamarádovi přislíbil, že s ním příští rok poběžím PIM.

Je tou myšlenkou (tedy především svou účastí) dost posedlý. Neodradila ho ani moje varování, že v Praze se většinou nedaří pořadatelům přesně změřit čas. Prostě tomu nevěřil...

Ještě před pěti roky nechápal, co na tom běháním vidím. Je to prý pohyb dobrý především k tomu, aby byl člověk u míče dřív než soupeř. No, a předloni si zaběhl první maraton v Lublani, loni v Záhřebu a teď trénuje na Atény. A k tomu letos běhá každý měsíc půlmaraton. Za rok chce opustit prostředí balkánských závodů a podívat se do Prahy...

Už dlouho jsem tady při a před PIM nebyl, tak abych se dostal do obrazu, vyrazil jsem na expo do Holešovic. Pamatuji docela nedávnou dobu, kdy se na Václaváku krčil jeden stan s registrací, pár botami Adidas a spoustou prospektů. V tomhle směru je to určitě pokrok. Přesto sportovní veletrh měl své zvláštní rysy.

Kuriozní byla už velkoplošná obrazovka před vstupem, kde stále dokola běželo promo PIM o tom, jak je běh prospěšný. Klip končil větou "A zkusit si to můžete již při naší příští akci, při Hervis půlmaratonu."

Jedno křídlo Průmyslového paláce bylo vyhrazeno firmám, které mají více či méně co do činění s běháním. Prodejci bot, oblečení, ionťáků atd. Prostě klasika. Chybělu tu z větších hráčů snad jen Nike a New Balance.

Ne, neměl jsem v úmyslu si něco kupovat. Bot mám dost ještě tak na dvě sezony. Ale zvědavost je zvědavost a taky je pořád ve mně usazený zájem o to, co je na trhu nového.

Asics. Tady se diagnostikovalo jako o život. Měřili tzv. foot-ID, což znamená, že dáte nohu na speciální desku, oni vám ji všelijak oskenují a pak řeknou, které boty Asics jsou pro vás nejlepší.

Mizuno. Už z dálky výrazný nápis, snad ho ocituji dobře "Myslíme na ženy a máme pro ně připravené speciální slevy." Ehm, není to genderová diskriminace?

Saucony. Dva k smrti unudění prodavači, kteří spolu klábosili a asi jim úplně nedocházelo, kde jsou a za jakým účelem. Totálně nudný stánek, bez nápadu. Proč by měl prodejce oslovovat zákazníka, když přeci zákazník logicky přijde sám a nadšeně za obchodníkem? Je to škoda. Saucony je dobrá značka a současný hit Kinvara moc prima model. Jenže tahle firma tu má nějaké divné zastoupení. Spoléhá na to, že se prosadí sponzorstvím Českého poháru běhů do vrchu...

Newton. Pravidelní čtenáři ví, že jsem patřil k jejich průkopníkům u nás. Kdo ví, jestli jsem nebyl vůbec první Čech, který v nich běhal. Byl to tuším rok 2008. Proto jsem rád, že od letoška mají konečně u nás obchodní zastoupení. Jak už jsem psal, nemám potřebu si kupovat nové boty. Přesto mě zklamalo, že jejich nabídka končí velikostí 46... Jinak prezentace rovněž nudná. Prodejci se vůbec nesnažili kolemjdoucím vysvětlit či aspoň naznačit, v čem jsou tyhle boty jiné, případně lepší. Prostě na stojan flákli asi pět modelů - a vymalováno.

Ještě jsem se klasicky zastavil u stánků s prospekty dalších závodů. Jelikož jsem měl na sobě kanadské tričko, nabízela mi slečna/paní od PIM prospekt na "halfmaratoninsekndmostbjútiflčeksiti." Olomouc? Nebo České Budějovice? Nevím. Z nostalgie jsem si vzal brožurku Mnichova, se divným svědomím letáček Düsseldorfu a se zaujetím prospekt maratonu Nice-Cannes.

Ale vlastně je to jedno. Na příští rok, budu-li schopen, už mám vlastně maraton vybraný. Zatracená vosa.

Pár postřehů z (ne)běžecké dovolené

Byly časy, kdy pro mě dovolená znamenala období nejusilovnějšího tréninku. Kdyby to neznělo směšně, skoro bych se odvážil napsat, že jsem občas trénoval dvoufázově. Ráno běh a ve zbytku dne se skoro vždycky na nějakou další fyzickou aktivitu našel čas i místo. Na kolo, turistiku nebo dokonce i plavání.

Teď to neplatí. Byl jsem v Lublani a u Bledu, neuběhl jsem tam ovšem ani metr. To stejné v Mnichově. Přitom v obou případech jsem si s sebou pečlivě zabalil běžecké boty. Ve Slovinsku mě přemohla lenost, v Mnichově jsem nevyběhnutí sváděl na jarní deštík. Ale proč ne, nesmím přeci návrat uspěchat.

To ovšem neznamená, že bych vůbec neběhal. Naopak, vyšvihl jsem letošní osobák: 18 kilometrů.

Navíc se stala neskutečná věc. Vůbec poprvé jsem ve svém rodném městě narazil na jiné běžce, než je můj kamarád z dětsví, se kterým si občas chodím zaběhat. V sobotu dva a dnes další dva. Čtyři běžci! Neuvěřitelné.

Ne, nejsme běžecké město. Navzdory vrozené skromnosti se považuji za nejlepšího vytrvalce v jeho téměř tisíciletých dějinách. Kdysi se sice v parku Klementa Gottwalda, kam zhruba před sto lety jezdili střílet koroptve anglický král (a indický císař) Edward VII. a rakouský následník trůnu Franz Ferdinand d´Este, pořádal kros, ale jeho poslední ročník se konal v roce 1990.

Od té doby jsem v parku a na přilehlých komunikacích viděl běhat jen fotbalisty při tréninku nebo školáky v hodinách tělocviku. A teď čtyři běžci. Jestli tohle není běžecký boom, tak už nevím.

K tomu jsem se dozvěděl, že jedna spolužačka z prvního stupně základní školy rovněž běhá maratony. Už tedy jsme dva z jednoho města. A nevede si zle. Vlastně si vede lépe než já, alespoň na žebříčku. Loni se mezi českými ženami dostala do TOP 40.

A ještě z trochu jiného soudku. Když jsem byl v Mnichově, zase jsem si po dlouhé době koupil běžecký časopis. Můj oblíbený Aktiv Laufen. Ještě v lednu v Berlíně jsem ho od pokladny šel vrátit do regálu, protože jsem si řekl, co s ním (a hlavně s vloženou německou termínovkou), asi tak budu dělat.

Teď jsem si ho už vzal. A opět jsem si potvrdil, že je to kvalita. Profesionálně dělaný časopis, s nadhledem, hezkou grafikou a především pro všechny běžce. Obdivuji jejich umění psát o více méně stále stejných věcech stále jinak a stále zajímavě. Navíc neblbnou s bosoběhem, vegetariánstvím ani s lidovými léčiteli, nemají módní policii a píší také o botách firem, které si u nich nezadaly inzerci.

V knihkupectví Hugendubel jsem rovněž zkouknul, co se urodilo na knižním trhu. Začal jsem počítat knížky v oddělení "Laufen" a přestal jsem, když jsem došel ke dvacítce. Není jich jako o fotbale, ale běh už se vyrovnal posilování a golfu. Dvě z nich mám a jsou skvělé, třetí si možná jednou koupím. A zbytek? Instantní příručky, sepsané podle jednoho mustru.

Dneska už nejen každý běhá, ale i skoro každý o běhání píše (to není narážka na blogerský comeback vl001!). Dokonce knížky. Asi se také do nějaké pustím...

Citát

Dnes jsem po dvaceti letech vzal do rukou korespondenci Oty Pavla a trochu si v ní četl. Co se mi líbilo tenkrát, líbí se mi i dnes. Zvláštní. Třeba tenhle - pravda, mnou z kontextu trochu vytržený - citát:

"O tom, že byl Zátopek normální, že měl vůli, že trénoval, o tom můžeš napsat 20 řádek. Snad přijde někdo, kdo to napíše, ale já to už nebudu, protože mně je z těch všech keců o vůli už blbě."

Ota Pavel (22. ledna 1968)

Maratony, které jsem nikdy neběžel

V neděli jsem se měl postavit na start maratonu v Düsseldorfu, ale ze známých skutečností se tak nestane. Přihlásil jsem se už v říjnu. Abych získal výhodné a levnější startovné, pochopitelně. A k tomu startovní číslo na přání.

Nějak se z toho předčasného přihlašování stal podivně negativní rituál.

Začíná mi přibývat maratonů, na něž jsem byl za posledních sedm let přihlášený, ale z nějakého důvodu - nejčastěji kvůli zranění nebo tréninkovému manku, které vylučovalo kvalitní výkon - jsem je neběžel. Hamburk, Košice, Frankfurt, Rotterdam a teď tedy i Düsseldorf. Není mi líto těch peněz (ostatně třeba z Rotterdamu startovné vrátili), utratil jsem je v životě za větší blbiny. Jen je prostě škoda, že jsem se tam nepodíval.

Poučení je jediné: spoléhat se už jenom na last minute. Výhodné startovné bývá nakonec nejdražší.

P.S. Maratonský bůh dobře ví, že jsem do Düsseldorfu přihlášený, ale nějak si nevšiml, že neběžím. Jinak si neumím vysvětlit, že zrovna teď přijde konečně teplý a slunečný víkend, vlastně letní počasí. Tímto se všem účastníkům omlouvám.

Magická hodina

Asi před měsícem jsem si říkal, že až odběhnu bezbolestně hodinu, budu své zranění kolene a okolí považovat za vyléčené. Dneska jsem tu hodinu odklusal - přesněji řečeno 12 km za 68 minut. Ale za vítěze se ještě nepovažuji. Nějak tomu stále něvěřím.

Každý, koho trápilo nějaké zranění trvající déle než pár dnů, ty pocity zná. Nedjřív přijde myšlenka: "Budu vůbec ještě někdy pořádně běhat?" A je o to intenzivnější, čím déle je člověk mimo. Když mi končil třetí měsíc bez běhání, přistihl jsem se při povzdychu "Ty vole, zlatá achillovka!"

Ani první dny po návratu nejsou euforické. Zranění se ještě nezhojilo na 100 %, ale už naštěstí není třeba zatínat zuby. Jen se prostě v postiženém místě objevuje mírný diskomfort, který se musí rozběhat. S rozumem, ale musí.

Pokud se to každým dnem zlepšuje, je skoro vyhráno. A vždycky zatím platilo, že jakmile to vydržím pár týdnů a dostanu se nad hodinu, obtíže se už nevrátí. Tak snad ne. Už poklusávám pravidelně měsíc a dnes se v mém tréninkovém deníku objevila hláška "Last 30 days: 125 km".

Taky jsem si ze stopek vymazal mezičasy z posledního maratonu a blog vrátil do staré grafiky. Do té před zraněním. Když pověrčivost, tak pověrčivost. Ještě aby to fungovalo :-)

Se stabilizačním cvičením ovšem zdaleka nekončím. Pořád jde především a hlavně o vytrvalost. Svaly prostě musí udržet po celou dobu koleno ve stabilizovaném stavu, při ochabnutí by se problémy vrátily. 

A taky si koupím hračku, které se říká blackroll a kterou u nás skoro nikdo nezná, ale používají ji třeba fotbalisté Bayernu. Kromě toho, že je to dobré na břišní a zádové svaly, tak především protahuje a procvičuje velké svalové partie. Prostě skvělý nástroj pro ty, kdo jsou líní dělat strečink, nebo by si při něm ublížili. Však jsem po prvním cvičení měl pocit, že mám najednou kvadriceps i hamstring tak o tři centimetry delší.

A tohle byla poslední věc, kterou jsem tady o koleni a okolí napsal. Slibuji.

Nenápadný půvab cvičení

Může se člověk, který sportuje jen amatérsky a rekreačně, dokázat vžít do pocitů vrcholových sportovců? Možná tehdy, pokud má tréninkový plán a snaží se ho poctivě plnit, bez úlev. Možná na závodech, kde se také snaží ze sebe dostat to nejlepší a pohybuje se na hranici svých možností. I když za to dostane jen tričko a pár tatranek.

Kdy jsem se nejvíc, byť stále vzdáleně, cítil jako vrcholový sportovec já? Paradoxně teď. Když nesportuji. Už tři měsíce se potýkám se zraněním. I tohle totiž patří k životu profíků, stejně jako vítězství a oslavy.

Jen o tom málokdo ví. V novinách se objeví pár řádek o tom, že se dotyčný se zranil a kdy se případně zase vrátí na led, na trávník, na dráhu. Ale co je mezi tím? Dřina, spousta dřiny. V posilovně, na písku, na stabilizačních pomůckách. Samozřejmě je většinou dobře placená, ale to na její obtížnosti a nezáživnosti nic nemění.

Za svou běžeckou „kariéru“ jsem si už protrpěl pár zranění. Většinou to však byly banality. Někdy stačilo jen zvolnit, jindy pár dní vynechat trénink a ledovat, či naopak zahřívat. Achillovka sice prkotina nebyla, ale pořád šlo jen o zánět, kde stačil klid, mírný fyzioterapeutický zásah a protahování. A relativně brzy to odeznělo.

Teď se už tři měsíce trápím s kolenem. Přesněji řečeno: bolest na koleni je jen symptomem, příčina je ukrytá v silně zkrácených hamstrinzích, špatném držení těla a bídné stabilitě.

K rozhodujícímu přetížení došlo při maratonu a ještě to umocnil následný trénink. Nemá smysl zabíhat do detailů. Důležitý je výsledek. A tím je problém, který už nevyřeší klid, ledování ani mazání. 

V podstatě jsem měl na výběr mezi koncem, nebo úplnou změnou přístupu k tělu a tréninku. Střední cesta, tedou pouze a jen běhání, po které jsem kráčel sedm let, už v mém věku a stavu opotřebení nikam nevede.

Dostal jsem se do ruky fyzioterapeutovi, který má na starost i sportovce, o nichž denně čtěte v novinách. Nepáře se se mnou. „Máte smůlu, že jsem narazil na mě. Budu vám dávat pořádný čoud,“ řekl mi na začátku. Pro mě bylo ovšem nejdůležitější jeho stoprocentní víra, že to dáme do pořádku.

A začala pro mě poněkud tvrdá a nezvyklá etapa. Cvičit, cvičit, cvičit. Denně hodinu, někdy i víc. Především protahování a nácvik statické i dynamické stability. To první bolí jako pes, ale jde si na to zvyknout. Série trvá přesně šest minut, stejně jako úvodní píseň z úžasného Eastwoodova filmu Gran Torino. Kdykoli jí někdy příště uslyším, zřejmě se mi hamstringy samy natáhnou.

Druhou částí je dovádění na stabilizační podložce, v podstatě je to něco jako kus matrace. A také na pěnové kladině.

Stoj na obou nohách, na jedné, běh na místě, podřepy, výskoky jako Karate Kid. S otevřenýma očima, se zavřenýma. A kupodivu mě to začalo bavit. Nespornou výhodou je, že se to dá dělat třeba u televize. Tedy ta část s otevřenýma očima.

Na začátku jsem na jedné noze vydržel jen pár vteřin a zavrávoral jsem, teď bych dal možná i minutu. Už jsem si byl i dvakrát zaklusat. Nebudu si lhát, že je to už v pohodě. Není. Ale vypadá to nadějněji než třeba před měsícem.

Tak snad do sezony 2013 opravdu vlítnu. Znovu a jinak. A teď si jdu zacvičit.